Orientační příručka (Esej 2/18): Vědecký pohled na svět

VĚDECKÝ POHLED NA SVĚT

Téměř každá větší systematická chyba, která lidstvo klamala po tisíce let, spoléhala na praktiky. Horoskopy, zaříkávadla, věštci, kouzla, čarodějnictví, léčení šamany a další praktiky byly před příchodem moderní medicíny po staletí v očích veřejnosti pevně zakotvené prostřednictvím jejich domnělého praktického úspěchu. Vědecká metoda byla vymyšlena za účelem objasnění povahy věcí za pečlivěji kontrolovaných podmínek a za přísnějších kritérií než ty metody, které jsou přítomny v těchto „jednodušších“ praktikách. 27 – Michael Polanyi

Obecně řečeno, evoluce lidského chápání může být viděna jako přechod od povrchových pozorování, prováděných našimi pěti omezenými fyzickými smysly a „intuitivně“ filtrovaných vzdělávacím rámcem a hodnotovými charakteristikami, k technice objektivního měření a metod automatického pokroku, pomocí které se snažíme dospět (nebo se dopočítat) k závěrům prostřednictvím testování a opětovného testování důkazů, a kde usilujeme o potvrzení prostřednictvím měřítka vědecké příčinnosti, které, jak se zdá, zahrnuje fyzické charakteristiky toho, co nazýváme „přírodou“.

„Přírodní zákony“ našeho světa existují, ať si jich všímáme či ne. Tato nedílná pravidla našeho vesmíru existují déle, než je bylo lidstvo schopno pochopit, a zatímco můžeme debatovat nad tím, jak přesné interpretace těchto zákonů ve stádiu naší intelektuální vyspělosti jsou, existuje dostatek potvrzujících důkazů, které ukázaly, že jsme skutečně omezeni statickými silami, které mají nedílnou, měřitelnou a rozhodnou logiku.

Rozsáhlý rozvoj a předvídavá jednota objevená v matematice, fyzice, biologii a jiných vědeckých disciplínách dokazuje, že my, jako druh, pomalu začínáme chápat procesy přírody a při naší rostoucí vynalézavé kapacitě dokážeme imitovat, zdůraznit nebo potlačit takovéto přírodní procesy, což potvrzuje náš pokrok jim porozumět. Svět kolem nás, který je přeplněný materiální technologií a život měnícími vynálezy, je důkazem toho, čeho je integrita vědeckých procesů schopná.

Na rozdíl od historických tradic, kde existují jisté stagnace ve spojitosti s tím, čemu lidé věří, což je dnes stále běžné jako náboženské dogma, toto rozpoznání „přírodních zákonů“ zahrnuje charakteristiky, které představují velkou výzvu pro domnělou stabilitu víry, kterou mnozí považují za posvátnou. Jak bude v této eseji dále rozebráno v souvislosti s kapitolou „Vznik“, faktem je, že zde jednoduše nemůže existovat jednotný či statický intelektuální závěr týkající se našeho vnímání a vědomostí paradoxně kromě pohledu na základní vzor nejistoty týkající se změny a samotné adaptace.

Toto je součástí toho, co by mohlo být nazváno vědeckým pohledem na svět. Jednou věcí je izolování technik pro vědecké vyhodnocování vybraných zájmů, jako je postup, který můžeme použít při ohodnocení a testování pevnosti struktury například při návrhu domu. Něco jiného je, když jsou univerzální integrita takto fyzicky zakořeněného příčinného uvažování a ověřovací metody aplikovány ve všech aspektech našich životů. Albert Einstein jednou řekl: „Čím dále spirituální evoluce lidského druhu postupuje, tím jsem si jistější, že cesta k čisté zbožnosti nespočívá ve strachu ze života, ve strachu ze smrti a slepé víře, ale v honbě za racionálním poznáním“. 28

Zatímco cynikové vědy často pracují na redukci její integrity na další formu „náboženské víry“ snižujíce její přesnost, na základě čeho pak působí „chladně“ či „bez duchovnosti“ nebo dokonce podtrhují následky aplikované technologie, jako při výrobě atomové bomby (jež je ve skutečnosti známkou překroucení lidských hodnot a ne inženýrství), nelze ignorovat neuvěřitelnou sílu, kterou tento přístup k porozumění realitě poskytl lidské rase. Žádná jiná „ideologie“ se nemůže přiblížit výhodám této metody smýšlení.

Nelze však říci, že popření této relevantnosti kulturou není v dnešním světě rozšířené. Když například dojde na náboženské přesvědčení, vyskytují se často kontroverzní tendence, které vyvyšují lidské bytosti nad „pouhé mechanismy“ či fyzické skutečnosti. Z toho většinou vyplyne domněnka, že lidské bytosti jsou z nějakého důvodu „výjimečné“ a možná existují síly, jakou je „boží“ zásah, který může přemoci přírodní zákony dle své vůle a učiní je méně důležitými, než řekněme poslušnost vůči Bohu a podobně. Bohužel v kultuře stále existuje lidská domýšlivost, která bez ověřitelných důkazů odděluje lidstvo od všeho ostatního, a považovat nás za propojené nebo se dokonce domnívat, že jsme výsledkem přírodních, vědeckých sil podle nich znamená ponižovat úroveň lidského života.

Souběžně existuje tendence pro to, co by někteří mohli nazývat „metamagické“ 29 myšlení, které by mohlo být považováno za schizotypální druh poruchy osobnosti, kde fantazie a mírná zaslepenost pomáhají ve světě podpořit falešné předpoklady příčinnosti, při kterých není nikdy plně využita nekompromisnost vědeckých metod. Věda vyžaduje testování a opětovnou aplikaci výsledku, aby byl potvrzený, a mnohé víry zdánlivě „normálních“ lidí jsou daleko od tohoto požadavku.

Kromě tradičního náboženství je také kulturní koncept „nového věku“ 30 běžně spojený s tímto typem pověrčivého smýšlení. Zatímco je extrémně důležité, abychom si my jako společnost byli vědomi této nejistoty v našich závěrech, a tím uchovávali kreativní, otevřený stav mysli při všech postulátech, může být platnost těchto postulátů ověřena pouze prostřednictvím měřitelné konzistence, nikoli zbožného přání či esoterické fascinace.

Takovéto nepotvrzené myšlenky a předpoklady představují referenční rámec, který je často hájen „vírou“ 31, nikoli rozumem, a je těžké diskutovat o přínosu víry s kýmkoli, jelikož pravidla víry ze své podstaty odmítají samotnou argumentaci. Toto je částí dilematu, ve kterém se lidská společnost dnes nachází: Věříme jednoduše tomu, co bylo tradičně učeno naší kulturou, anebo pochybujeme a testujeme tyto víry vůči fyzické realitě kolem nás, abychom zjistili, jestli budou pravdivé? Věda se samozřejmě zabývá tím druhým. Nepovažuje nic za svaté a je vždy připravena popřít předešlé závěry, když vyvstanou nové informace. Používání takového, ve své podstatě nejistého, ale stejně extrémně životaschopného a produktivního, přístupu k pohledu na svět vyžaduje velmi rozdílnou povahu, která ztělesňuje flexibilitu, nikoli jistotu.

Slovy profesora Franka L. H. Wolfse (Oddělení fyziky a astronomie, Rochesterská univerzita, New York): „Často se ve vědě tvrdí, že teorie nemůžou být nikdy dokázány, pouze vyvráceny. Existuje vždy možnost, že nový poznatek nebo experiment bude v rozporu se stávající teorií.“ 32

Vznik

V jádru vědecké metody se nachází skepticismus a flexibilita. Věda se zajímá o co nejbližší přiblížení k pravdě, kterou může najít, a pokud něco věda výslovně uznává, tak je to fakt, že v podstatě vše, co dnes víme, bude postupem času přehodnoceno poté, co narazíme na nové informace.

Stejně tak to, co se může zdát na první pohled jako přitažené za vlasy, nemožné nebo dokonce „pověrčivé“, se může velmi dobře v budoucnu prokázat jako užitečné a životaschopné porozumění, jakmile se ověří jeho integrita. Důsledkem tohoto je ustanovení myšlenky nebo dokonce vznik „pravdy“, chcete-li.

Zběžné nahlédnutí do historie ukazuje neustále se měnící spektrum chování a postupů založených na stále se aktualizujících znalostech, a toto prosté poznání je rozhodující pro lidský pokrok.

Symbióza

Druhý bod hluboce charakterizuje hodnotu vědeckého pohledu na svět a souvisí se symbiotickou povahou věcí tak, jak je známe. Mnoha je to z velké části odmítáno, nicméně toto chápání vede k důležitému odhalení toho, jak přemýšlíme o našem světě, našem přesvědčení, našem chování a o nás samotných.

Termín „symbióza“ se obvykle používá v souvislosti se vzájemně závislými vztahy mezi biologickými druhy. 33 Nicméně náš kontext slova je širší. Vztahuje se k vzájemně závislým vztahům absolutně všeho. Zatímco první intuitivní představy o přírodních jevech by se mohly zabývat například stromem jako nezávislým subjektem, pravda je taková, že život stromu je zcela závislý na zdánlivě vnějších vstupních silách, které vedou k jeho vývoji a samotné existenci. 34

Voda, sluneční světlo, živiny a další potřebné interaktivní „vnější“ atributy usnadňující růst stromu jsou příkladem symbiotického či synergického vztahu. Nicméně rozsah této symbiózy je mnohem obsáhlejší, než jsme kdy měli možnost v minulosti poznat. Zdá se, že čím více se toho dozvídáme o dynamice našeho vesmíru, tím více je zřejmá jeho provázanost.

Nejlepším pojmem ztělesňující tuto představu je „systém“. 35 Slovo „strom“ je ve skutečnosti odkazem na vnímaný systém. „Kořen“, „kmen“, „větve“, „listy“ a další atributy stromu by mohly být nazvány jako „subsystémy“. Strom ovšem sám o sobě také představuje subsystém, a to subsystém lesa, který je zase sám subsystémem většího systému, ekosystému. Takové rozdíly by se mnohým mohly zdát triviální, ale faktem je, že velkou chybou v lidském chápání je nedostatečné respektování rozsahu „systému Země“ a toho, jak každý subsystém hraje důležitou roli.

Termín „kategorické systémy“ 36 by zde dokonce mohl být použit k popsání všech systémů, zdánlivě malých i velkých. Terminologie je v celku libovolná. Systémy a slova použitá k jejich charakterizování jsou tvořena lidmi kvůli zjednodušení komunikace. Faktem je, že to vypadá, že existuje jen jediný možný systém organizovaný přírodními zákony, ke kterému se lze odvolávat, protože všechny systémy, které vnímáme a kategorizujeme, dnes mohou být pouze subsystémy. Zkrátka nemůžeme nikde nalézt skutečný uzavřený systém. Dokonce i „systém Země“, který se možná zdá autonomní, se Zemí plovoucí ve vesmíru, je zcela závislý na Slunci, Měsíci a pravděpodobně mnoha a mnoha dalších symbiotických / synergických faktorech, kterým ještě musíme porozumět.

Jinými slovy, pokud vezmeme v úvahu vzájemné vztahy, které spojují tyto zmiňované „kategorické systémy“, najdeme spojení všeho, na společenské úrovni chápání tento systém interakcí ztělesňuje základ pravděpodobně té nejvýznamnější perspektivy pro udržitelný vývoj lidstva. Lidská bytost se, stejně jako strom nebo Země, zdá soběstačná. Přesto ale například bez kyslíku, který potřebujeme k dýchání, bychom nepřežili. To znamená, že systém člověka vyžaduje interakci se systémem atmosférickým a tedy se systémem produkce kyslíku, a protože proces fotosyntézy zodpovídá za většinu atmosférického kyslíku, který dýcháme, měli bychom si být vědomi toho, co ovlivňuje tento konkrétní systém, a zkoordinovat s tím naše sociální praktiky.

Jsme svědky kupříkladu znečišťování oceánů nebo rapidního odlesňování Země a často zapomínáme, jak jsou tyto oceány a lesy opravdu důležité pro celistvost lidského systému. Existuje mnoho příkladů narušování životního prostředí, kterého se v současné době lidstvo dopouští kvůli nedostatku povědomí o výše uvedených symbiotických příčinách a následcích, které propojují všechny známé kategorické systémy. Na toto téma by se dalo napsat mnoho. V každém případě, neschopnost rozpoznat tuto propojenost je zásadním problémem, a jakmile plně porozumíme principu těchto vzájemně interagujících systémů, mnohé naše nejběžnější chování se pravděpodobně ukáže jako výrazně zaostalé a nebezpečné s ohledem na naši budoucnost.

Víra v udržitelný rozvoj

To nás přivádí k úrovni myšlení a samotného chápání. Jak již bylo uvedeno v předchozím, jazykový systém, který používáme, izoluje a organizuje elementy našeho světa z důvodu všeobecného porozumění. Samotný jazyk je systém založený na kategorickém rozlišování, které si spojujeme s naší vnímanou realitou. Nicméně, i když je jazyk důležitým nástrojem k identifikaci a organizaci lidského myšlení, tak také ze své podstaty vede k nesprávnému rozdělení.

Vzhledem k tomuto je snadné spekulovat o tom, z jakého důvodu jsme si navykli na způsob myšlení a chování, který nás v podstatě neustále rozděluje, a proč dějiny lidské společnosti jsou dějinami nerovnováhy a konfliktu. 38 Je to na této úrovni, kde fyzické systémy, o kterých jsme mluvili výše, přicházejí do kontaktu se systémy víry, názorů a myšlenek. 39

Problematika „trvale udržitelného rozvoje“ je dnes typicky spojovaná s technickými procesy, ekologickými teoriemi a inženýrstvím, avšak často zapomínáme, že naše hodnoty a přesvědčení předcházejí všem těmto technickým aspektům. Aby naše kulturní orientace byly udržitelné, potřebujeme si uvědomit, že můžou přijít pouze prostřednictvím platného rozpoznání zákonů přírody, kterou jsme svázáni.

Můžeme měřit integritu našeho přesvědčení? Ano. Můžeme ji měřit podle toho, jak lze principy našich názorů sladit s vědeckou příčinností, a k tomu nám dopomůže zpětná vazba. Když bychom porovnávali výsledky rozdílných názorů, které hledají nějaký společný cíl, 40 můžeme sledovat, jakým způsobem z dané perspektivy tohoto cíle dosáhnou. To může být změřeno, a proto pak tyto odlišné pohledy mohou být kvalifikovány a vzájemně porovnány podle jejich přínosu a výhod, nebo naopak jejich nedostatku.

Jak bude podrobněji prozkoumáno později, budeme porovnávat centrální systém naší víry / přesvědčení ohledně „tržní ekonomiky“ a výše zmiňované „Ekonomiky založené na přírodních zákonech / zdrojích“. Jádrem těchto systémů je v podstatě protichůdný názor o příčinné souvislosti a možnosti a čtenář je vyzýván k tomu, aby si vytvořil vlastní objektivní úsudek o tom, jak dobře mohou dané názory přispět k dosažení určitých lidských cílů.

Po tomto konstatování a v kontextu s touto esejí, konkrétně zmínkách o vzniku a symbióze, bychom mohli zobecnit, že jakýkoli systém názorů / přesvědčení / víry, který za (a) vůbec nebere v úvahu možnost změny celého systému díky doplnění nových informací, je neudržitelný; a za (b), jakýkoli systém víry, který podporuje izolovanost a rozdělení, celistvost jednoho segmentu nebo skupiny ve společnosti nad jiným / jinou, je rovněž neudržitelný.

Ze sociologického hlediska mít vědecký pohled na svět znamená být ochoten a schopen se přizpůsobit jak jako jedinec, tak i jako celá civilizace v té chvíli, kdy se objeví nová porozumění a přístupy, díky kterým lze lépe řešit problémy a budoucí prosperitu. Tento pohled na svět pravděpodobně značí největší posun v lidském chápání v naší historii. Všechny moderní vymoženosti, jež bereme za samozřejmost, jsou výsledkem této metody, ať už ji uznáváme nebo ne. Zdá se, že tato mechanistická logika je univerzálně použitelná pro všechny známé fenomény.

Zatímco mnoho lidí na světě stále věří v konání bohů, démonů, duchů a jiných neměřitelných sil, nová éra rozumu se zdá být na obzoru. Vznikající vědecké chápání nás samých a prostředí kolem nás vyzývá na souboj tradiční zastaralé myšlení, které jsme zdědili od našich méně informovaných předků. „Technická“ 41 orientace vědy se již nezaměřuje na pouhá důmyslná zařízení a moderní přístroje. Pravé poselství tohoto pohledu na svět se týká samotné filozofie, pomocí které potřebujeme orientovat naše životy, hodnoty a společenské instituce.

Jak se více dozvíme v dalších esejích, sociální systém a jeho ekonomická premisa spolu s jeho právní a politickou strukturou se nachází ve stavu, který má hodně co do činění s vírou, a tímto způsobem je nyní udržován. Trh a peněžně řízený systém ekonomiky, například, je založen na nyní zastaralých a čím dál tím více neefektivních předpokladech. Tento stav se moc neliší od doby, kdy se lidé mylně domnívali, že svět je plochý, démoni vyvolávají nemoci, nebo že souhvězdí na obloze představují neměnné, statické, dvojrozměrné výtvory podobné tapisériím. Lze nalézt obrovské paralely s tradičními náboženskými vyznáními a zavedenými kulturními institucemi, které máme za platné a plně „normální“.

Stejně jako církev ve středověku držela absolutní moc v Evropě, podporovala loajalitu a rituály, které by většině z nás v současnosti připadaly absurdní nebo dokonce šílené, tak budoucím generacím budou naše aktuální zavedené praktiky pravděpodobně připadat úplně stejně absurdní a šílené.