Orientační příručka (Esej 8/18): Dějiny ekonomie

DĚJINY EKONOMIE

Vypovídajícím symptomem stavu naší společnosti je to, že žádná škola, disciplína nebo obecná teorie sociální analýzy nemá základ v požadavcích běžného života … Místo toho jsme si osvojili jakýsi společenský konstrukt, který neustále prosazujeme jako konečný referenční rámec myšlenek, státu, trhu, třídy, technologického vývoje nebo jakéhokoli jiného faktoru než toho, který je založen na skutečném životě. 165 – John McMurtry

Přehled

Ekonomie je pravděpodobně nejzávažnější, nejrelevantnější a nejvlivnější charakteristikou společnosti, která existuje. Prakticky každý aspekt našich životů, často bez našeho vědomí, má vztah k historickému vývoji a současné praxi ekonomických myšlenek na jedné nebo jiné úrovni utvářející naše nejzákladnější sociální instituce, základní přesvědčení a hodnoty. Ve skutečnosti samotná podstata smýšlení celé společnosti o našich vzájemných vztazích a o prostředí, které nás podporuje, je z velké části přímým výsledkem ekonomických teorií a praktik, které zachováváme.

Pozorným průzkumem náboženských a morálních filosofií, vývoje státních orgánů, politických stran, legislativ a ostatních společenských dohod a názorů, které utvářejí daný společenský systém a jeho kulturu, odhalíme, jak hluboký dopad měly / mají ekonomické předpoklady při formování „ducha dané doby“.

Otroctví, třídní dělení, xenofobie, rasismus, sexismus, poroba a mnoho dalších kontroverzních a vykořisťujících trendů stále přítomných v kulturních dějinách lidstva má své kořeny v základu nebo přetrvává v mnoha obecně přijímaných ekonomických myšlenkových filozofiích, ať už na jedné či jiné úrovni. Dějiny mají celkem jasno s ohledem na to, jak jsou sociální podmínky tvořeny převládajícími ekonomickými představami dané doby, ale tato široká sociologická úvaha nemá, bohužel, v dnešním světě příliš velkou váhu, když se zamyslíme nad tím, proč je svět takový, jaký je, a proč uvažujeme tak, jak uvažujeme.

Úvodní téma – téma, které se v této eseji ještě objeví později, v němž je při výkladu moderních ekonomických myšlenek obvykle přítomna dualita, kde „kapitalistický volný trh“, kterým se myslí „volné“ akce nezávislých výrobců, pracovníků a obchodníků, kteří v souhrnu pracují za účelem koupit, prodat a zaměstnat 166 – je v kontrastu ke státu, což je jednotný systém přenesené pravomoci, který má schopnost nastavit právní politiku a ekonomické mandáty, jež můžou omezovat akce „volného trhu“ prostřednictvím zásahů. Většina dnešních ekonomických debat se točí kolem tohoto duálního výkladu na jedné nebo jiné úrovni – se zastánci „laissez-faire“ neboli těch, kteří si přejí mít zcela neregulovanou tržní ekonomiku, jež jsou neustále ve válce se „statisty“ neboli těmi, kteří zastávají nějaký typ centralizovaného vládního řízení a rozhodování prováděného na základě ekonomického plánování a politiky.

Hnutí Zeitgeist se nepřiklání ani na jednu, ani na druhou stranu, přestože spousta lidí, kteří slyšeli o TZM na základě jeho návrhů, automaticky předpokládá příklon ke druhé skupině („statistům“). 167 Stejně jako u mnoha tradičních názorových proudů je polarizace perspektiv a obhajob běžná, a názor, že neexistuje žádný jiný referenční rámec respektující to, jak se ekonomický systém může rozvíjet a být spravován, vede k dogmatickému uzavření se před mnoha relevantními a naléhavými úvahami.

Následující krátké pojednání je o historickém vývoji ekonomiky. Půjdeme po stopě obecného ekonomického myšlení v dějinách od cca sedmnáctého století dále s přihlédnutím k hlavním vlivům stojících u zrodu moderního systému „kapitalistického volného trhu“. Nicméně později, v části III, bude zmíněna i odlišná perspektiva. Budeme jí říkat „mechanistický“ pohled. Mechanistická perspektiva ekonomického zohledňování zaujímá odlišný pohled na kauzální, vědecké skutečnosti lidské existence a našeho prostředí a staví model ekonomické teorie na strategickém uvažování, nikoli na historické tradici.

Pointa je v tom, že moderní ekonomické myšlení ve skutečnosti není moderní ani za mák a drtivá většina pojmů je stále vnímána jako „daná“, jako např. „majetek“, „peníze“, „třídy“, teorie o „hodnotě“, „kapitál“ a ostatní koncepty, jež jsou obsaženy vlastně ve všech kontextově relevantních historických argumentech a jsou ve skutečnosti ve svých nejzákladnějších premisách zastaralé. Rapidní vývoj v průmyslových, informačních a humanitních vědních oborech, který byl povětšinou ignorován zavedenou ekonomickou tradicí, postuluje zásadní opětovné zvážení a nové vztahy, které jednoduše neexistují v tradičních modelech. 168

S ohledem na neustále se měnící myšlenkové „školy“, kvůli kterým dospěla ekonomická debata do stádia, v němž se nachází dnes, si akademický, často stereotypně tradicionalizovaný, vývoj zavedených ekonomických teorií (a praxí), zdá se, vytvořil sám na sebe odkazující referenční rámec. 169

Jinými slovy, ty nejběžnější „mainstreamové“ ekonomické závěry diskutované / akceptované dnes, ty nejvíce propagované na prestižních univerzitách a vládních konferencích, nacházejí zdroj své důležitosti čistě ve faktu, že byly považovány za důležité po tak dlouhou dobu. Jako metafora může posloužit pohled na motor od auta a závěr, že celková struktura onoho motoru je neměnná a jsou možné pouze variace existujících komponentů v kontrastu s radikální myšlenkou kompletní přestavby celého motoru, třeba na základě nové technologie či informace, která povede k větší efektivnosti a úspěšnosti.

„Moderní“ ekonomické myšlení a praxe vystupují v roli starého motoru s generacemi bezprostředních „expertů“ snažících se udržovat staré součástky a odmítajících přijmout možnost, že je celý motor zastaralý a možná i postupně čím dám tím více škodlivý. Pokračují v publikování argumentů, teorií a rovnic, které podporují falešnou důležitost onoho starého motoru (starého „referenčního rámce“), ignorujíc nové objevy ve vědě, technologii a veřejném zdraví, které oponují jejich tradicionalismu. Neliší se od dlouhé řady ostatních „zavedených“ myšlenek, jako například lidského otroctví, kde většina společnosti reálně nezpochybňovala praxi a považovala takové zavedené struktury za „přirozené“ lidskému bytí. 170

Hlavní témata

Z historického hlediska je středověká Evropa 171 obecně slušný ideologický startovní bod pro nejzákladnější ideové charakteristiky moderního kapitalismu, který se později rozšířil do celého světa, a zdá se, že se během tohoto období uchytil. 172 Od sedmnáctého století dále již nacházíme většinu významných filosofů dnes vysoce uznávaných v tradičních učebnicích ekonomické historie. Zatímco historikové objevili, že základní významy „majetku“ a „směny za účelem zisku“ sahají do druhého tisíciletí před naším letopočtem, 173 jejich opravdový vývojový základ a institucionalizace se objevují v pozdně feudální / raně merkantilistické éře.

Spíše než rozebírat různé odlišnosti mezi socioekonomickými systémy, které předcházely modernímu kapitalismu, bude užitečnější poukázat na jejich vzájemné rozdíly. V tomto širokém kontextu se kapitalismus jeví jako manifest evoluce povětšinou hluboce zakořeněných historických domněnek o lidské povaze a lidských, společenských vztazích. 174

Za prvé si povšimneme, že v této evoluci byl na tom či onom stupni rozpoznán a využit princip třídního dělení. Lidé se obecně dělili do dvou skupin 175 – na ty, kteří produkují za minimální odměnu, a na ty, kteří mají z této produkce zisk. Od otroctví ve starověkém Egyptě 176 přes středověkého nevolníka v potu tváře pracujícího na pozemcích svého pána za dob feudalismu 177 až po uzákoněný útlak kupců státními monopoly v merkantilismu 178 byl motiv nerovnosti vždy velmi zřejmý a trvalý.

Druhá podobnost společná těmto dominantním Západním socioekonomickým filosofiím je jistá lhostejnost (či snad ignorance) k rozhodujícím vztahům mezi lidským druhem a jeho svrchovanému podpůrnému prostředí. Přestože určité výjimky se dají nalézt např. mezi domorodými kmeny v předkoloniálních přirozených amerických společenstvích, 179 Západní ekonomické myšlení se takových úvah takřka vyvarovalo, nebýt nových prohlubujících se ekologických problémů, které si vynutily některé veřejné / vládní reakce a velmi obecný zájem na „reformě“. 180

Třetí a poslední výrazný bod hodný zaznamenání je obecné odmítnutí sociálního rozpoznání osobního blahobytu na úrovni lidské potřeby a následně veřejného zdraví. Díky pokrokům v humanitních vědách, objevujícím se hlavně poté, co byly základní doktríny ekonomického myšlení tradičně uzákoněny, se přišlo na to, že to, co člověk chce a co člověk potřebuje, 181 nejsou stejné věci, a pozdější deprivace může mít mnoho negativních následků nejen pro jednotlivce, ale pro samotnou společnost. Příčiny antisociálního, „zločinného“ a násilného chování byly například zjištěny v mnoha formách společenské deprivace zakořeněné v socioekonomické tradici. 182 Řečeno více obecně, systém ignoruje takové společenské následky účelově, degradujíce tyto poznatky ve většině případů na pouhé „externality“.

Tato skutečnost byla dále umocněna v osmnáctém století, kdy premisa sociálně Darwinistického podtónu 183 „práce-za-plat“ postupně redukovala lidskou bytost na objekt definovaný a kvalifikovaný prostřednictvím jeho příspěvku do systému práce. Pokud průměrná osoba není schopna získat práci nebo se úspěšně zapojit do tržní ekonomiky, neexistuje žádné skutečné zabezpečení respektující přežití dotyčné osoby či její blahobyt, s výjimkou „zásahu“ ze strany „státu“ ve formě „podpory“. V dnešní době se tato skutečnost stala předmětem velké kontroverze, a nařčení ze „socialismu“ se stalo automatickou odsuzující reakcí, kdykoliv vládní politika hodlá poskytnout přímou podporu pro část občanů bez plného využití tržních mechanismů.

Úsvit tržního kapitalismu

Středověký feudalismus (zhruba od 9. do 16. století) byl dominantní socioekonomický systém, který v západní Evropě v zásadě předcházel „kapitalismu volného trhu“, s tím, co bylo později nazýváno „merkantilismem“ sloužícím jako určitá přechodová fáze.

Feudalismus byl systém založený na vzájemných závazcích a službách od shora dolů nastavujících společenskou hierarchii celého sociálního systému spočívající v podstatě na zemědělských základech. Středověká společnost byla převážně zemědělskou společností a společenská hierarchie byla založena čistě na vazbách lidí k půdě. Základní ekonomickou institucí byly „cechy“ a pokud někdo chtěl produkovat nebo prodávat zboží či služby, musel být obvykle členem cechu. O tomto rozsáhlém úseku lidských dějin, který je stejně jako mnohé další předmětem různých diskuzí a interpretací, by toho mohlo být podrobněji napsáno hodně. Nicméně s ohledem na tuto esej představíme pouze velmi obecný přehled se zaměřením na ekonomický přerod v tržní kapitalismus. 184

Se zlepšením zemědělské a dopravní technologie došlo k rozšíření obchodu. Například kolem třináctého století, s vynálezem čtyřkoláku, rozsah působnosti trhu prudce vzrostl. Stejně tak došlo také k nárůstu specializace práce, koncentrace ve městech a populace. 185 Tyto změny společně s vyplynuvším vzrůstem moci tzv. „kapitalistických obchodníků“, jak by se jim mohlo říkat, postupně oslabily tradiční pojítka držící pohromadě strukturu feudální společnosti.

Časem se začala objevovat rozvinutější města získávající nezávislost na feudálních pánech a stejně tak se začaly objevovat komplexnější systémy směny, úvěru a zákona, z nichž mnohé základní aspekty se zrcadlí v moderním kapitalismu. V tradičním feudálním systému byl obvykle řemeslník zároveň prodejce konkrétnímu kupujícímu. Nicméně s vývojem trhu okolo těchto nových městských center začali řemeslníci prodávat své zboží ve velkém se slevou ne-produkujícím obchodníkům, kteří je pak pře-prodávali na vzdálenějších trzích se „ziskem“ – další prvek objevující se později běžně v tržním kapitalismu.

Kolem šestnáctého století byl „řemeslnický“ průmysl, běžný pro feudalismus, transformován v pokřivený obraz toho, co známe dnes, s outsourcingem práce, jednotným vlastnictvím produkce spolu s mnoha lidmi, kteří se čím dál tím více nacházeli spíše v pozici „zaměstnanců“ než těch, co sami produkují. Nakonec se logika obklopující monetární zisk stala jádrem a rozhodujícím faktorem všech akcí a systémových směrů a skutečný kapitalismus zapustil kořeny. 186

Merkantilismus, který v podstatě ovládl ekonomickou politiku západní Evropy od 16. do konce 18. století, 187 byl po celou dobu charakterizován státem řízenými obchodními monopoly k zajištění pozitivní „obchodní rovnováhy“ 188 spolu s mnoha dalšími extenzivními regulacemi produkce, platů a obchodních styků a dále tak zvětšoval moc státu. Tajné dohody mezi státy a těmito rozvíjejícími se průmyslovými odvětvími byly běžné a tyto praktiky zapříčinily mnoho válek, neboť byly založeny na obchodních omezeních mezi národy, což často mělo podobu ekonomického válčení. 189

Adam Smith, o kterém bude v této eseji řeč později, napsal obsáhlou kritiku merkantilismu ve svém klasickém textu z roku 1776 Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations). 190 Je to právě zde, kde by mohlo být řečeno, že ideologické zrození „volného trhu“ skutečně zapustilo kořeny v teorii s odmítnutím toho, co je často v moderních pojmech nazýváno „státní kapitalismus“, kde stát „zasahuje“ do „svobody“ trhu – což je definující rys merkantilismu. 191

Dnes je „kapitalismus“ jako jednoduchý pojem obecně definován kulturně v teoretickém kontextu kapitalismu „volného trhu“, ne „státu“, přestože by se našlo mnoho těch, co by podrobně argumentovalo ohledně toho, jaký typ systému dnes opravdu máme. Obecně řečeno, ve skutečnosti neexistuje žádný systém založený čistě na „volném trhu“ či „státu“, jen komplexní fúze mezi těmito dvěma. Opět, jak bylo zmíněno na začátku této eseje, velká většina ekonomických diskuzí a obvinění ohledně ekonomického rozvoje se zpravidla točí kolem těchto polarizovaných myšlenek. 192

Definice kapitalismu

Kapitalismus, 193 jak jej dnes známe, nejen ve své ekonomické teorii, ale i ve svém silném politickém a společenském vlivu, se zformoval spíše pomalu v průběhu několika staletí. Poznamenejme dopředu, že ekonomičtí historici / teoretici nedospěli k žádné naprosté shodě ohledně toho, jaké jsou skutečně základní rysy kapitalismu. My nicméně zjednodušíme jeho historickou charakteristiku (která bude pro někoho snadněji diskutovatelná) do čtyř základních bodů.

1) Na trhu založená produkce / distribuce: Výroba zboží je založena na poměrně komplexních vnitřních vztazích a závislostech, které nezahrnují přímé osobní interakce mezi výrobci a spotřebiteli. Nabídka a poptávka je zprostředkovaná „tržním“ systémem.

2) Soukromé vlastnictví výrobních prostředků: To znamená, že společnost zaručuje soukromým osobám právo na rozhodování o použití materiálů, nástrojů, techniky a budov nutných pro výrobu.

3) Oddělení vlastnictví od práce: Ve zkratce, trvalé třídní rozdělení je kapitalismu vrozené. Na vrcholu je „kapitalista“, 194 který na základě historické definice vlastní výrobní prostředky, ale nemá žádnou povinnost přispět k samotné výrobě. Podle práva vlastní kapitalista vše, co vyrobí pracovníci, kteří vlastní pouze svoji práci.

4) Předpoklad motivační sebe-maximalizace: Individualistické, konkurenční a zištné zájmy jsou nezbytné pro úspěšné fungování kapitalismu vzhledem k tomu, že je zapotřebí neustálý tlak na spotřebu a expanzi, aby se zabránilo recesím, depresím a dalším negativním jevům. V mnoha ohledech je to „racionální“ behaviorální pohled, ze kterého plyne, že pokud se všichni lidé budou chovat určitým předpokládaným způsobem, bude systém fungovat bez zábran. 195

Locke: Vývoj „vlastnictví“

Hlubokým filozofickým podtextem kapitalistického systému je pojem „vlastnictví“. Anglický filozof John Locke (1632-1704) je ústřední postavou tohoto tématu. Také čerpá z vlivnějšího díla Adama Smithe Bohatství národů (Wealth of Nations). Locke nejenom že obecně definuje představu. Prezentuje jemný, ale významný rozpor.

V kapitole V. nazvané „Majetek“ svého Druhého pojednání o vládě (Second Treatise of Government) publikovaného v roce 1689 předkládá diskusi ohledně charakteru majetku a jeho přivlastnění. Tvrdí: „Dá se říct, že práce vykonaná jeho tělem a dílo jeho rukama jsou výhradně jeho. Takže, vezme-li si tedy něco od státu, co poskytla příroda, smíchá s tím svou vlastní práci, čímž k tomu připojí něco svého, učiní to tak svým majetkem.“ 196 Toto tvrzení (jež v náznaku podepírá, co bylo později spojováno s „teorií hodnoty práce“) vysvětluje logiku, že jelikož je pracovník „majitelem“ své práce (je majitelem sebe samého), jakákoli jím vydaná energie na práci převádí toto vlastnictví do vytvořeného produktu.

Jeho filozofické názory jsou v zásadě odvozeny od křesťanského pojetí. Říká: „Bůh dal svět všem lidem, ale protože jim ho dal kvůli užitku a maximálním vymoženostem života, které z něj mohou dostat, nemyslel to tak, že zůstane navždy společný a neobdělávaný.“ 197

Vzhledem k tomuto prohlášení o „společném“ charakteru Země a jejích plodech pro celé lidstvo před její „kultivací“ prostřednictvím přivlastnění ve formě majetku také odvozuje, že majitelé jsou povinni nenechat nic znehodnotit („Bůh nestvořil pro člověka nic, aby to znehodnotil nebo zničil.“) 198 a vždy přenechat dost i ostatním („Toto přivlastnění pozemku jeho kultivací nebylo provedeno na úkor žádného jiného člověka, jelikož stále zbývá dost [a stejně kvalitního] i pro ostatní …“). 199

Ve zjednodušené podobě se tyto hodnoty zdají mít obecné společenské opodstatnění. Locke až do tohoto bodu jasně říká, že kontext vlastnictví je relevantní pouze tehdy, dokud je zde potřeba vlastníka obdělávat nebo vyrábět. 200 V oddílu 36 však odhaluje jedinečnou skutečnost, a sice závěry, které Locke pravděpodobně nepředvídal a které v mnoha směrech anulují všechny jeho předchozí argumenty týkající se obhajoby soukromého vlastnictví. Locke konstatuje: „Jedna věc, která tomu brání, je vynález peněz a tichý souhlas člověka přiřadit jim hodnotu; to umožnilo lidem získávat a mít právo na větší majetky.“ 201

Svůj původní předpoklad shrnul částečně tady, kde teze „Každý může díky své práci vlastnit tolik, kolik může prospěšně využít, než se to znehodnotí; cokoli mimo tuto část je nad jeho podíl a patří ostatním“ 202 je velice těžko obhajitelná, protože peníze nejenže dovolují „[lidem] mít větší majetky“, což implicitně uvádí v neplatnost kontext myšlenky, že „cokoli mimo toto je nad jeho podíl a patří to ostatním“. Dále to také znamená, že peníze mohou koupit práci, což anuluje myšlenku, že „on [v tomto případě kupec] smíchá s tím svou vlastní práci, čímž k tomu připojí něco svého, a učiní to tak svým majetkem“. 203

Nakonec podmínka „Bůh nestvořil pro člověka nic, aby to znehodnotil nebo zničil“, 204 je zneplatněna novou asociací, že peníze, v té době zlato či stříbro, se jednoduše znehodnotit nemohou. „Takto se začaly peníze používat – jako trvanlivá věc, která lidem vydržela a neznehodnotila se, a tuto věc pak lidé na základě vzájemné dohody přijímali výměnou za skutečně užitečné, avšak zkáze podléhající, věci potřebné k životu.“ 205

Je to právě zde, alespoň v prostředí literárního pojednání, kde najdeme skutečné jádro kapitalistického ospravedlnění vlastnictví, kde užití peněz, se kterými je samo o sobě zacházeno jako s abstraktní komoditou (ve skutečnosti se předpokládá, že je ztělesněním „práce“), umožnilo evoluci myšlenky a praxi, která čím dál tím více posouvala zaměření od relevantní produkce (Lockova „kultivace“) k mechanismu pouhého vlastnictví a usilování o zisk. 206

Adam Smith

Adam Smith (1723-1790) je mnohými považován za jednoho z nejvlivnějších ekonomických filozofů novodobé historie. Ačkoli se jeho práce přirozeně zakládá na filozofických textech mnohých před ním, je často považována za výchozí bod pro ekonomické myšlení v kontextu moderního kapitalismu. Smith dospíval v době úsvitu průmyslové revoluce. 207 Žil v době, kdy by se dalo říci, že se vrozené prvky kapitalistického „systému produkce“ stávaly čím dál tím výraznějšími díky zavedení koncentrovaných, centralizovaných výrobních továren a trhů.

Jak již bylo řečeno, v roce 1776 Smith publikoval nyní celosvětově proslulé dílo Pojednání o povaze a příčinách bohatství národů (An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations). V rámci mnoha významných postřehů je prvním, kdo v tehdejší době rozlišoval tři základní kategorie příjmů – (a) zisky, (b) renty a (c) mzdy – a jak se vztahovaly k hlavním společenským třídám tehdejší doby – (a) kapitalistům, (b) majitelům a (c) dělníkům. Stojí za zmínku, že role majitelů domů / rent, o kterých se dnes v moderních ekonomických procedurách už mluví jen zřídka, byla tehdy běžně středem zájmu, jelikož před-industriální systémy byly stále z velké části zemědělské a vyzdvihovaly majitele domů (což se později v budoucích teoriích trhu rozplynulo v pouhou klasifikaci vlastníků).

Smithův nejznámější přínos filozofii kapitalismu byla jeho obecná obhajoba faktu, kdy tvrdil, že – přestože jednotlivci mohou jednat na základě úzkého, sobeckého způsobu přilepšit sobě nebo třídě či skupině, jejíž jsou součástí, a třebaže konflikt, ať už jednotlivce nebo třídy, se zdál být výsledkem těchto akcí – je zde něco, co nazval, „neviditelná ruka“, která zajišťuje pozitivní společenský výsledek z jednotlivých, sobeckých a nespolečenských záměrů. Tento koncept uvedl ve svých dílech Teorie mravních citů (The Theory of Moral Sentiments) 208 a Bohatství národů (The Wealth of Nations).

V tom druhém uvedl: „Každý jednotlivec usiluje jak o použití svého kapitálu k podpoře domácího průmyslu, tak ji směřuje tomu podniku, jehož produkty mají největší hodnotu; každý jednotlivec nutně pracuje pro to, aby učinil celkový roční výnos společnosti tak velký, jak jen to jde. Ve skutečnosti obyčejně nezamýšlí podporovat veřejný zájem, ani neví, jak moc ho podporuje … myslí pouze na svůj profit a je tak v tomto, stejně jako v mnoha dalších případech, veden neviditelnou rukou, aby podporoval cíl, který vůbec nebyl součástí jeho záměru. Avšak to, že nebyl součástí, nemusí být pro společnost vždy špatné. Člověk v honbě za svým vlastním zájmem totiž často podporuje společnost efektivněji, než kdyby měl skutečně v úmyslu ji podpořit.“ 209

Tento téměř náboženský ideál významným způsobem ovlivnil post-smithovskou éru, dávající společenské ospravedlnění pro vrozenou sebe-maximalizaci anti-sociálního chování, společnou kapitalistické psychologii. Tato základní filozofie se vyvinula z části jako základ „neoklasické“ 210 ekonomiky počínaje koncem devatenáctého století.

Smith, který velmi dobře znal kapitalismu vlastní třídní konflikty, dále rozebírá charakter toho, jak se lidé stávají „… nadřazenými nad většinou svých bratří“, 211 posílením toho, co bylo stále více považováno dalšími teoretiky za „přírodní zákon“, pokud jde o lidskou moc a podrobení. Jeho pohled na majetek byl v souladu s názorem Johna Locka a pracoval na tom, jak se samotná společnost okolo něj projevuje. Prohlásil: „Civilní vláda, pokud je ustavena na ochranu majetku, je ve skutečnosti ustavena na obranu bohatých proti chudým, nebo těch, co vlastní nějaký majetek, proti těm, kteří nevlastní vůbec žádný.“ 212

Majetek jako instituce také vyžaduje prostředky k odůvodnění své příslušné hodnoty. Za tímto účelem byly a jsou postulovány různé „teorie hodnoty“. Smith často čerpal z původní Aristotelovy Politiky a jeho příspěvky jsou stále široce uváděny jako stěžejní. V důsledku Smith staví na Lockově předpokladu „míchání práce“ při výrobě / vlastnictví a rozšiřuje ho na „teorii hodnoty práce“.

Konstatuje: „Práce byla první cenou. Byla těmi původními nákupními penězi, kterými se platilo za všechno. Nebylo to zlato ani stříbro, ale práce, za kterou bylo původně nakupováno veškeré bohatství světa; a její hodnota pro ty, kteří ji vlastní a kteří ji chtějí směnit za nové produkty, je přesně rovna množství práce, která jim může umožnit koupi.“ 213 Mnoho kapitol z Knihy I Bohatství národů (Wealth of Nations) se snaží vysvětlit vlastnosti cen / hodnot příslušných k jeho zmíněným kategoriím příjmu / třídy, tedy ke „mzdám“, „rentám“ a „ziskům“. Postupně však zjistíme, že co se týče specifik, se jeho logika pohybuje v kruhu, jelikož odhady cen jsou jednoduše odvozeny pouze od jiných odhadů cen v řetězci bez skutečného výchozího bodu, jiného než je nepřesné rozlišení aplikované práce, která samozřejmě postrádá jakoukoli vlastní statickou monetární kvalifikaci. Tento problém nejednoznačnosti u obou hlavních teorií hodnoty – „práce“ a „užitné“ – společných kapitalistické tržní teorii bude podrobněji rozebrán později v této eseji.

Celkově Smithova ekonomická teorie podporovala kapitalismus „laissez-faire“ („nechat být“) jako nejvyšší formu socioekonomického systému prohlašující, že je to „systém přirozené svobody“, a „každý člověk, pokud neporuší zákony spravedlnosti, si může naprosto svobodně jít za svým zájmem svým vlastním způsobem a přivést svůj průmysl a kapitál do konkurenčního boje s ostatními lidmi nebo skupinami lidí.“ 214 Tento pozdější koncept, který bude rozebrán v eseji pod názvem Porucha systému hodnot, je poměrně naivním předpokladem lidského chování a v podstatě i protimluv.

Malthus a Ricardo

Thomas Malthus (1766-1834) a David Ricardo (1772-1823) byli dva uznávaní vedoucí teoretici politické ekonomie raného 19. století. Podle některých srovnání mezi nimi vládla „přátelská rivalita“, ale z širokého historického pohledu sdíleli prakticky stejný pohled na věc, těsně spjatý s názory Adama Smithe.

Pozdní období průmyslové revoluce v Evropě a Americe bylo obdobím rozsáhlého konfliktu mezi dělníky a kapitalistickými vlastníky. Četné vzpoury a stávky kvůli odporným a zneužívajícím pracovním podmínkám nejen pro muže, ale také pro ženy a děti, byly běžné. To umožnilo rychlý vzestup dnešním odborovým svazům a všeobecný boj mezi „dělníky a vlastníky“ od té doby neustále pokračuje. Aby byl zdůrazněn rozsah tohoto třídního boje, byl v Anglii roku 1779 schválen zákon o sdružování (Combination Act), který v podstatě postavil mimo zákon jakoukoliv formu sdružování dělníků za účelem získání moci pro uplatnění vlivu a omezení zájmů svých zaměstnavatelů. 215

Historik Paul Mantoux se při psaní o tomto období vyjádřil k „absolutní a neomezené moci kapitalistů“. „V této hrdinské době velkého podnikání to bylo známo, přijímáno a dokonce prohlašováno velmi upřímně. Byl to vlastní podnik zaměstnavatele, který dělal to, co si vybral, a nemyslel si, že je potřebné udávat další důvody svých rozhodnutí. Zavázal se svým zaměstnancům zaplatit mzdy a jakmile byly zaplaceny, nemohli na něm už nic nárokovat.“ Bylo to právě uprostřed toho všeho, kdy Malthus a Ricardo trvale rozšiřovali svoje ekonomické a sociální názory. 216

Začněme u Malthuse. Jeho klasická práce Esej o principu populace (An Essay on the Principle of Population) se v podstatě soustředí na dva předpoklady. První z nich je, že třídní struktura bohatých vlastníků a chudých dělníků by se vždy nevyhnutelně objevila bez ohledu na to, jakých reforem se dočkáme. 217 Považoval to za zákon přírody. Druhá domněnka je něco jako důsledek té první, která prostě říká, že chudoba, utrpení a také ekonomické rozdělení jsou nevyhnutelným důsledkem přírodního zákona. 218

Jeho teze se zakládá na velmi prosté domněnce: „Pokud je populace nekontrolovaná, tak roste geometrickou řadou. Naproti tomu nezbytné prostředky k životu rostou pouze řadou aritmetickou.“ 219 Proto, kdyby se zvýšila životní úroveň všech lidí ve společnosti, reagovala by na to drtivá většina společnosti zvýšením počtu dětí. Naopak, pokud populace převyšuje životní zdroje, bude společnost brzy stažena zpátky do chudoby. Bylo to pouze díky „morální zdrženlivosti“, 220 tedy společenské kvalitě, která podle něho přísluší k vzornější vyšší vrstvě, kde je tento problém kontrolován chováním. Zřejmým rozdílem mezi bohatými a chudými je morální povaha těch bohatých a základní morálka těch chudých. 221

Jak již bylo v této práci zmíněno dříve, intuitivní kulturní podmínka měla mnoho společného s převládajícími myšlenkami, které přivedly ekonomické činnosti do dnešních dnů. I když by dnes asi mnozí nesouhlasili s Malthusem a těmito každopádně zastaralými myšlenkami, základy byly pevně ukotveny v ekonomických doktrínách, hodnotách a vztazích mezi sociálními třídami, které existovaly během jeho doby i po ní. V podstatě lidé s více „konzervativním“ myšlením stále běžně citují variace jeho populační teorie, když přijde řeč na ekonomicky méně vyspělé státy.

Malthus spolu s Lockem a Smithem také užívali ve svých referenčních rámcích hluboce křesťanské názory, ať už přímo vyňaté z Bible nebo na základě osobní interpretace. Malthus vysvětluje „morální zdrženlivost“ tím, že pravý křesťan by takové základní touhy spravedlivě odsoudil a také přijal nevyhnutelné utrpení, aby zabránil populaci v překročení hranice udržitelnosti. Obdobně se dnes vede velká diskuze o zákonech týkajících se pojmu a užití „blahobytu“ nebo „programů veřejné podpory“ na pomoc chudým. 222 Malthus byl přirozeně velkým zastáncem zrušení toho, co bylo dříve nazýváno „zákony pro chudé“, stejně jako David Ricardo.

Nyní se přesuneme k Ricardovi. V podstatě uznával Malthusovu populační teorii a závěry ohledně přírody a příčiny chudoby, ale nesouhlasil s určitými ekonomickými teoriemi jako například s částí Malthusovy teorie hodnoty, teorie přebytku a jistou úvahou o sociálních třídách. Protože většina těchto neshod je nadbytečných pro tuto širokou diskusi (a pravděpodobně všeobecně zastaralých), budou naším bodem zájmu pouze nejpozoruhodnější Ricardovy příspěvky k ekonomickému myšlení.

Roku 1821 Ricardo dokončil třetí vydání své vlivné publikace Principy politické ekonomie a daní (Principles of Political Economy and Taxation). V předmluvě uvádí svůj záměr: „Produkce Země … vše, co pochází z jejího povrchu spojeným užitím práce, strojů a kapitálu, je rozděleno mezi tři třídy společnosti, jmenovitě vlastníka pozemku, vlastníka kapitálu nezbytného pro jeho kultivaci a dělníky, kterými je tento pozemek kultivován. Vytvořit zákony, které regulují tuto distribuci je hlavním cílem politické ekonomie.“ 223

I když byl spíše kritický k určitým bodům teorie hodnoty práce Adama Smithe, stále podporoval základní rozlišení, které říká: „Komodity odvozují svou směnnou hodnotu ze dvou zdrojů – z jejich vzácnosti a z množství práce potřebné pro jejich získání.“ 224 Ve shodě se Smithem dále rozebírá: „Pokud množství práce potřebné pro získání komodity určuje její směnnou hodnotu, musí se každé zvýšení množství potřebné práce projevit zvýšením ceny této komodity a každé snížení jejím snížením.“ 225

Podobně viděl Ricardo společnost a třídní rozdělení své doby z perspektivy dělníka a bylo logické, že zájmy pracovníků a kapitalistů jsou opačné. „Pokud by rostly platy“, jak často říkával, „tak … by zisky nezbytně klesly.“ 226 Přesto – i když tato nerovnováha ukazuje na skrytý zájem každé sociální třídy snažit se zvýhodnit oproti ostatním kvůli vlastnímu benefitu, což často vede ke všeobecné nerovnováze z velké části způsobené mocí kapitalistů ovládat práci (a vytvářet pravidla), spolu s pokroky v mechanizaci (využití strojů ve výrobě), které systematicky snižují poptávku po lidské práci v daných oblastech – se přiklání k názoru, že teorie kapitalismu, pokud je správně použita, by měla vždy v delším období vytvářet plnou zaměstnanost.

Na specifický problém nahrazování lidské práce stroji ve prospěch výrobce říká: „Výrobce …, který … využije stroj, jenž … sníží výrobní náklady v procesu zpracování svých komodit, bude užívat zvláštní výhody, pokud ponechá stejnou cenu za zboží; ale on … by byl nucen snížit cenu zboží, neboli kapitál by proudil do jeho podniku, dokud jeho zisky neklesnou na obecnou úroveň. Tedy je ve veřejném zájmu mechanizovat.“ 227

Nicméně jako u ostatních bodů jeho práce je i tu společný rozpor. I když se držel základní myšlenky, že by široká veřejnost měla prospěch z nahrazování lidské práce stroji vzhledem k domněnce, že by tržní ceny čistě klesaly a propuštění pracovníci by si postupně našli jiné místo, tak ve třetím vydání svých Principů začíná Ricardo 31. kapitolu tímto: „Od chvíle, co jsem se začal věnovat otázkám politické ekonomie, jsem zastával názor, že … využití strojů v jakémkoliv odvětví výroby, které by mělo za následek úsporu práce, by bylo všeobecně prospěšné … [ale] tato náhrada lidské práce stroji je také často velmi zraňující vůči zájmům dělnické třídy.“ 228

Později mění tento názor takto: „Domněnky, které jsem vytvořil, nepovedou, doufám, k závěru, že stroje by neměly být využívány. Abych objasnil tento princip, předpokládal jsem, že jsou pokročilejší stroje vynalezeny náhle a že jsou rozsáhle využívány; ale pravdou je, že takové pokroky jsou postupné a spíše se podílejí na určení umístění uloženého a akumulovaného kapitálu, nežli na jeho přesměrování od skutečného zaměstnání.“ 229

Jeho všeobecnou výpověď o problému nahrazování lidí stroji, později nazvanou „technologická nezaměstnanost“, lze také nalézt u mnoha jiných ekonomů, kteří ho následovali včetně Johna Maynarda Keynese (1883-1946), jenž v návaznosti na Ricardovu obecnou domněnku o „přizpůsobení se“ řekl: „Jsme postiženi novou nemocí, o které ještě někteří čtenáři neslyšeli, ale o které v následujících letech uslyší hodně – jmenovitě technologickou nezaměstnaností. To znamená nezaměstnaností způsobenou našimi objevy úspornějších prostředků pro práci překonávající tempo, kterým dokážeme najít nové využití pro lidskou pracovní sílu. Ale to je pouze přechodná fáze špatného přizpůsobení. V konečném důsledku to znamená, že lidstvo řeší své ekonomické problémy.“ 230

Toto téma je zde použito k nastínění zaměření, jelikož bude projednáno v části III tohoto textu představující kontext technologické aplikace zjevně neuvědomované nebo opomíjené většinou ekonomických teoretiků moderní historie, kteří jsou často uvězněni v úzkém referenčním rámci.

Poslední bod ohledně Ricarda se týká jeho příspěvku k mezinárodnímu „volnému trhu“, zvláště jeho Teorii srovnatelné výhody (Theory of Comparative Advantage), spolu se zvěčněním základní „neviditelné ruky trhu“ charakterizované Adamem Smithem. Ricardo říká: „V systému dokonale volného trhu věnuje každá země přirozeně svůj kapitál a pracovní sílu do takových odvětví, která jsou nejvíce přínosná pro danou zemi. Tato honba za individuálním zvýhodněním je výrazně spjata se všeobecným prospěchem celku. Stimulováním průmyslu, odměňováním důvtipu a nejefektivnějším využíváním sil daných přírodou rozděluje práci nejefektivněji a nejvíce ekonomicky: Zvyšováním všeobecného objemu produkce se šíří všeobecný prospěch a spojuje jedním společným zájmem a vztahem světové společenství národů napříč celým civilizovaným světem.“ 231

Teorie hodnoty a chování

Do této chvíle byly krátce probrané obsáhlé příspěvky čtyř hlavních historických postav a hlavní charakteristiky vrozené kapitalistické filozofii. Bude ukázáno, že podkladem těchto názorů jsou domněnky o lidském chování, společenských (třídních) vztazích a „metafyzické“ tržní logice, kde bude všechno pracovat tak, jak má, pokud budou určité hodnoty a obecně „sobecká“ perspektiva použity hráči v tržní hře společně s malým „omezením“ trhu samotného.

Mimochodem, nikde v pracích těchto myslitelů, ani ve velké většině prací vytvořených pozdějšími teoretiky přiklánějícími se ke kapitalismu volného trhu, není rozebrána vlastní struktura, proces výroby a rozdělování. Existuje explicitní rozpor mezi „průmyslem“ a „obchodem“. První z nich je spojen s technickým / vědeckým procesem skutečného ekonomického rozvoje; druhý se týká pouze kodifikovaných tržních procesů a honby za ziskem. Jak bude za okamžik projednáno, hlavním problémem vrozeným kapitalistickému modelu výroby je to, jak jsou pokroky v „průmyslovém přístupu“, které mohou dovolit lepší řešení problémů a zvětšování prosperity, blokovány tradičními, zdánlivě neměnitelnými principy „obchodního přístupu“. Ten druhý přístup řídí činnost prvního a tím snižuje jeho potenciál.

Tento druh odděleného nebo redukovaného referenčního rámce lze také najít v jiných oblastech zájmu, jako jsou převládající teorie pracovní síly, hodnoty a lidského chování, které nezvratně slouží k ospravedlnění kapitalistického zřízení. Jak již bylo zmíněno dříve, „teorie hodnoty práce“, jejíž dopady byly všeobecně zpopularizované prostřednictvím Lockeho, Smithe a Ricarda, je zobecněným návrhem říkajícím, že hodnota komodity je spojená s prací potřebnou k výrobě nebo získání této komodity. I když je tato myšlenka přijatelná z hlediska selského rozumu, je tu také spousta nejasností, pokud jde o kvantifikaci. Mnoho dřívějších námitek přetrvalo, jako například to, že různé druhy práce s rozdílnými znalostmi a mzdovými sazbami by nemohly být řádně prokombinované, a také faktor přírodních zdrojů a samotný „pracující“ investiční kapitál.

Růst „investičního majetku“ 232 ve 20. století, jako je například strojová automatizace pracovní síly, také představuje výzvy pro spíše zjednodušený koncept pracovních teorií o hodnotě odvozené od práce, protože v určitém bodě hodnota práce vlastní výrobním strojům, které dnes často slouží k vytváření dalších strojů a postupně snižují nároky na lidskou práci, představuje v tomto kontextu stále více zředěný přenos hodnoty. Některými současnými ekonomy bylo poukázáno na to, že s ohledem na rapidně se zdokonalující oblasti informačních a technických věd, které využívají strojovou automatizaci spolu s umělou inteligencí, by mohl být velmi dobře, ve většině případů zcela, odstraněn člověk z pozice tradiční pracovní síly. Jinými slovy, kapitál se najednou stal pracovní silou. 233

Tato nejednoznačnost se vztahuje také na konkurenční teorie hodnoty postulované ekonomy, především na takzvanou teorii užitné hodnoty. Zatímco teorie práce v podstatě pohlíží na věc z pohledu práce nebo výroby, teorie užitné hodnoty na stejnou věc pohlíží z „tržního pohledu“, což znamená, že cena se neodvozuje z potřebné práce, ale z účelu (nebo užitku) odvozeného z využití (užitná hodnota) vnímaného zákazníkem.

Francouzský ekonom Jean-Baptiste Say (1737-1832) je pozoruhodný s ohledem na teorii užitné hodnoty. Samozvaný žák Adama Smithe, který se v této otázce hodnoty od Smithova názoru lišil, prohlásil: „Po prokázání … zlepšení, které politická ekonomie dluží Dr. Smithovi, nebude nejspíše na škodu označit … některé body, ve kterých se spletl … Připisuje výrobní sílu jenom člověku. Toto je chyba.“ 234

Pokračuje vysvětlením, jak je „směnná hodnota“ (cena) libovolného zboží nebo služby zcela závislá na její „užitné hodnotě“ (užitečnosti). Říká: „Hodnota, kterou lidé připisují věcem, vychází z možností jejich využití … [z] vnitřní vhodnosti nebo schopnosti určitých věcí uspokojit různé lidské potřeby. Nyní odbočím, abych vysvětlil pojem užitečnosti … Užitečnost věcí je základnou jejich hodnoty, která představuje bohatství … I když je cena měřítkem pro hodnotu věcí a jejich hodnota měřítkem jejich užitečnosti, bylo by absurdní se domnívat, že umělým navyšováním jejich ceny lze zvýšit jejich užitečnost. Směnná hodnota, nebo cena, je indexem rozpoznaného využití dané věci. 235

Teorie užitné hodnoty se liší od teorie pracovní síly nejen v odvozování hodnoty, ale také ve svém důsledku s ohledem na druh subjektivního odůvodňování a vztahu k lidskému rozhodování na trhu. Utilitarismus, 236 který se stal charakteristickým pro mikroekonomické domněnky prosazované současnými neoklasickými ekonomy, je často vyjadřován v komplexních matematických vzorcích ve snaze vysvětlit, jak lidé na trhu „maximalizují svoji užitečnost“, zvláště s ohledem na zvyšování štěstí a snižování utrpení.

Podkladem pro tyto myšlenky o lidském chování, stejně jako u většiny samotných ekonomických teorií, jsou taktéž tradicionalizované předpoklady. Ekonom Nassau Senior (1790-1864) podporoval běžné téma vyskytující se dnes znovu, že lidské potřeby jsou nekonečné: „Co tím chceme říci je to, že nikdo nemá pocit, že jsou jeho potřeby adekvátně uspokojeny; že každý má nějaké neuspokojené touhy a věří, že mu je větší bohatství dokáže uspokojit.“ 237 Takové deklarace lidské povahy jsou běžné spolu se zmínkou o hamižnosti, strachu a dalších požitkářských (hédonistických) reakcích, které předpokládají, spolu s dalšími věcmi, že materiální orientace, bohatství a zisk jsou nezbytné ke štěstí.

Dnes je dominantní a většinou uznávaná mikro-ekonomická domněnka, že veškeré lidské chování je redukovatelné na racionální, strategickou snahu maximalizovat profit nebo zisk a vyhnout se tak bolesti či ztrátě. Obsáhlé utilitárské argumenty této povahy jsou neustále využívány k morálnímu ospravedlnění konkurenčního tržního kapitalismu. Jedním z příkladů tohoto druhu ospravedlňování je „dobrovolnictví“ a tvrzení, že veškeré chování na trhu je nenucené, a proto každý může svobodně ovlivnit svůj zisk nebo ztrátu. Toto přesvědčení je dnes extrémně běžné. Jako kdyby takové „volné směny“ existovaly samy bez dalších synergických tlaků; jakoby tlaky ohledně přežití v systému se zřetelnou tendencí k  třídnímu boji a strategickým nedostatkem nevytvářely vlastní silové donucení dělníků se podrobit kapitalistickému vykořisťování. 238

Celkově je prospěchářský (hédonistický, konkurenční a „věčně neuspokojený“) model lidské povahy pravděpodobně nejběžnější obranou kapitalistického systému dnes. Je to v mnoha ohledech jak psychologická teorie lidského chování, tak teorie etiky – jak by se lidé měli chovat – prokazatelně podporující retroaktivní (zpětnou) logiku, která často staví tržní teorii před reálné lidské chování, čímž přizpůsobuje lidské chování tržní teorii.

Pokud je prospěchářský pohled plně zvážen, objeví se dva vážné problémy. Za prvé je prakticky nemožné předvídat vztahy mezi „potěšením a bolestí“ za určitou hranicí společenské úrovně. Neexistují žádné empirické prostředky pro porovnání intenzity individuálního vnímání potěšení jednoho člověka s intenzitou vnímání potěšení druhého, kromě nejzákladnějšího předpokladu upřednostňování „zisku“ před „ztrátou“. I když je teorie užitné hodnoty logická v čistě abstraktním, všeobecném pohledu bez kvantifikace, mechanika této emocionální dynamiky je ve skutečnosti náchylná k prudkým změnám.

Celá životní zkušenost jedné osoby může ve srovnání s jinou osobou mít některé velmi základní podobnosti v jejich vnímání potěšení a bolesti, ale málokdy nalezneme paralelní shodu v každém detailu. Vzhledem k tomu, že je spokojenost jedince vnímána jako hlavní „morální“ kritérium v utilitarismu / prospěchářství, neexistuje žádný způsob, jak rozhodnout mezi uspokojením potřeb dvou jedinců. Ekonom Jeremy Bentham, často považován za otce utilitarismu, si tuto skutečnost před svou smrtí uvědomil a napsal: „Předsudky stranou, hra push-pin (zapichování připínáčků) má stejnou hodnotu jako umění a věda o hudbě a poezii. Kdyby zapichování připínáčků poskytlo větší uspokojení, tak je hodnotnější.“ 239

Druhým problémem je krátkozraká povaha předpokládaných emočních reakcí. Lidé od nepaměti projevovali racionální zájem o utrpení v přítomnosti kvůli zisku (nebo doufajíce v zisk) v budoucnosti. Altruismus, který prošel rozsáhlou filozofickou debatou, by mohl docela dobře zakořenit v určitých formách „potěšení“ získaných nesobeckým (namáhavým) chováním pro dobro druhých. Jak bude rozebráno později, předpoklad bolesti / potěšení podložený takovými argumenty, podporován impulsivní reakcí pro zisk, se stal společensky uznávaným vzorem. To vytvořilo mentalitu, kde krátkodobý zisk je často získán za cenu dlouhodobého utrpení.

Avšak teoreticky utilitarismus také nabízí bizarní druh vyrovnávacího mechanismu, jelikož na něho lze pohlížet jako na systém „vzájemné výměny“ a tedy způsob, jak vždy vidět kapitalismus spíše jako systém sociální harmonie než válčení. Vrátíme-li se ke srovnání teorie pracovní síly a teorie užitné hodnoty, první z nich jasně vykazuje spor, jelikož teorie pracovní síly počítá s nákladovou efektivitou vyžadovanou kapitalistou na úkor platů dělníků. Teorie užitné hodnoty na druhou stranu odstraňuje tyto myšlenky celkově a říká, že každý touží po té samé věci, a proto strukturu nechme stranou, jsme si všichni rovni. Jinými slovy, veškerá směna se stává vzájemně prospěšnou pro všechny v omezené, absurdně abstraktní zobecněné logice. Veškerá lidská činnost je redukována na tento systém „směny“ a z toho důvodu teoreticky mizí veškeré politické a sociální rozdíly.

„Socialistické“ povstání

Socialismus, podobně jako kapitalismus, nemá mezi lidmi žádnou všeobecně uznanou definici, ale je často technicky definován jako „ekonomický systém charakteristický společenským vlastnictvím výrobních prostředků a kooperativním vedením ekonomiky“. 240 Kořeny socialistických myšlenek sahají v Evropě až do 18. století, kdy se tehdejší „reformátoři“ snažili zpochybnit nově vznikající kapitalistický systém. Gracchus Babeuf (1760-1797) byl významným teoretikem ve svém oboru a ve svém díle Spiknutí rovných (Conspiracy of Equals), jež mělo za cíl svrhnout francouzskou vládu, prohlásil: „Společnost musí fungovat tak, aby byla jednou provždy vymícena veškerá touha člověka stát se bohatším, moudřejším nebo mocnějším než ostatní.“ 241 Francouzský socialistický anarchista Pierre Joseph Proudhon (1809-1865) je známý pro své tvrzení, že „vlastnictví je krádež“, které zveřejnil v pamfletu Zkoumání principu práva a vlády (An Inquiry into the Principle of Right and of Government).

Na počátku 19. století se už socialistické myšlenky šířily rychle, obvykle v reakci na vnímané morální a etické problémy vrozené kapitalismu, jako je třídní nerovnováha a vykořisťování. Významných myslitelů byla celá řada, a proto se tento text zaměří pouze na tři z nich a jejich nejdůležitější příspěvky: Williama Thompsona, Karla Marxe a Thorsteina Veblena.

William Thompson (1775-1833) měl velký vliv na socialistické myšlení. Podporoval myšlenku „družstev“, které proslavil Robert Owen jako určitou alternativu kapitalistického obchodního systému, a z filozofického hlediska zastával utilitaristický pohled na lidské chování. Byl velmi ovlivněn Benthamem, avšak jeho užití / interpretace utilitarismu bylo poněkud odlišné. Například věřil, že pokud by se místo podporování třídního boje a vykořisťování zacházelo se všemi členy společnosti jako s rovnocennými, měli by všichni stejnou možnost nalézt své štěstí. 242

Ve svém známém díle Zkoumání principů rozdělení bohatství nejvíce napomáhajícího lidskému štěstí (An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth Most Conducive to Human Happiness) usilovně obhajoval tržní socialismus, kde převažovalo rovnostářství a rovnost. Jasně prohlásil, že kapitalismus je systém vykořisťování a nejistoty: „Tendencí současného stávajícího uspořádání věcí, pokud jde o bohatství, je učinit několik málo lidí bohatými na úkor velké masy výrobců, aby se bída chudých stala ještě více beznadějnou“. 243 Nicméně uznal, že i kdyby se takový hybrid kapitalismu a socialismu objevil, základní premisa konkurence by zůstala vážným problémem. Thompson psal rozsáhle o problémech vrozených povaze tržní konkurence a zdůrazňoval pět problémů, které se od té doby staly společnou rétorikou celé socialistické myšlenky.

Prvním problémem bylo, že všichni „dělníci, řemeslníci a obchodníci [viděli] v sobě navzájem konkurenta a rivala … [a v každém ohledu]; a další konkurenci, dalšího soupeře mezi … [jeho nebo její profesí] a veřejností“. 244 Také dále uvedl, že je „v zájmu všech lékařů, aby existovaly a převládaly nemoci, protože jinak by jejich živnost desetinásobně či až stonásobně poklesla“. 245

Druhým problémem byl vrozený útlak žen a narušení rodiny. Popisuje, že dělba práce a překlenující etika konkurenčního sobectví dále zajišťovala dřinu žen v domácnosti a nerovnost pohlaví. 246

Třetí problém, spojovaný s konkurencí, je vrozená nestabilita pramenící ze samotné ekonomiky. Thompson konstatoval: „Třetím zlem přisuzovaným tomuto principu individuální konkurence je, že musí čas od času vést k nerentabilnímu a neuváženému úsilí jednotlivce … každý musí zvážit sám za sebe pravděpodobnost úspěchu v povolání, které si zvolí. A jak to může posoudit? Každý, kdo si vede dobře ve svém povolání, má zájem tajit své úspěchy před ostatními, jinak by mu konkurence mohla snížit jeho zisky. Jak může někdo vědět, zda na trhu, často velice vzdáleném, někdy dokonce až na druhé polokouli, je nebo brzy bude přebytek daného výrobku? Co může člověka přivést k tomu, aby začal vyrábět? … a bude ho každá chyba v úsudku … stát nechtěné a nevýnosné úsilí? Jaké budou následky? Jediná chyba … může vyústit ve vážné potíže či dokonce v krach. Takovéto případy se zdají být nevyhnutelné i v rámci té nejdokonalejší podoby konkurence jednotlivců.“ 247

Čtvrtý problém spočívá v tom, jak sobecká povaha konkurenčního trhu představuje nejistotu v souvislosti se základní životní podporou v těžkých životních situacích, například zajištění ve stáří, v nemoci či po nehodě. 248 Pátým problémem spojeným s tržní konkurencí, na který Thompson ukazoval, bylo, že zpomaluje pokrok ve vědění. „Utajování toho, co je nové nebo vynikající před konkurenty musí jít se soutěží jednotlivců … jelikož nejsilnější osobní zájem je v protikladu k principu benevolence.“ 249

Karel Marx (1818-1883) byl, stejně jako mnoho jiných, ovlivněn prací Williama Thompsona a je dnes pravděpodobně jedním z nejznámějších ekonomických filozofů. Marxovo jméno je často v negativním slova smyslu uváděno ve spojitosti s varováním před nebezpečím sovětského komunismu či „totality“. Je pravděpodobně také tím nejnepochopenějším ze všech popularizovaných ekonomů. Ačkoli je v obecném povědomí veřejnosti zapsán jako autor různých pojednání o socialisticko-komunistických idejích, Marx se ve skutečnosti většinu svého života zabýval tématem kapitalismu a jeho fungováním.

Jeho přínos porozumění kapitalismu je větší, než si mnozí uvědomují, a to díky velkému množství dnes běžně používaných ekonomických termínů a frází, jež mají kořeny právě v Marxových pojednáních. Jeho perspektiva byla z velké části historická a obsahovala detailní a zevrubnou nauku o evoluci ekonomického myšlení. Kvůli obrovskému rozsahu jeho práce zde bude uvedeno jen několik zásadních témat.

Prvním tématem, na které zde bude poukázáno, je jeho povědomí o tom, jak kapitalistický charakter „směny“ představuje v principu konečný základ pro společenské vztahy. Ve svém rukopisu Grundrisse konstatoval: „Ve skutečnosti, pokud je komodita nebo práce koncipována pouze jako směnná hodnota, a vztah, v němž jsou různé komodity uvedeny do vzájemných souvislostí, je koncipován jako výměna těchto směnných hodnot … pak jsou jednotlivci … jednoduše a pouze chápáni jako směnitelé. Co se týče formální stránky věci, není mezi nimi absolutně žádný rozdíl … Jako subjekty směny jsou si tedy rovni.“ 250

„Ačkoli jednotlivec A cítí potřebu vlastnit komoditu jednotlivce B, nepřisvojí si ji násilím, ale oba respektují toho druhého jako majitele … Nikdo se nezmocní majetku druhého násilím. Každý svůj majetek odprodává dobrovolně.“ 251 Jak již bylo zmíněno dříve ve spojitosti se stále se opakujícím tématem lidských vztahů a třídních předpokladech (či popřeních), Marx zdůraznil to, co by mohlo být označeno jako tři základní bludy: blud svobody, rovnosti a sociální harmonie, velmi úzce zaměřené na ideu „vzájemně prospěšné výměny“, jež měla být jediným skutečným ekonomickým vztahem, podle kterého by měla být celá společnost posuzována.

„Jednoduše řečeno, je samou podstatou peněžních vztahů – pokud jsou až doposud rozvíjeny bez poskvrnky a bez ohledu na vysoce rozvinuté výrobní vztahy – že se všechny vrozené vnitřní rozpory buržoazní společnosti v těchto vztazích ztrácí; a buržoazní demokracie se v tomto ohledu, ještě více než buržoazní ekonomové, snaží nalézt útočiště … se záměrem obhájit současné ekonomické vztahy.“ 252

Ve svém díle Kapitál: Kritika politické ekonomie (Capital: A Critique of Political Economy) Marx rozsáhle analyzuje mnoho faktorů kapitalistického systému, jmenovitě povahu komodit samotných, dynamiku mezi hodnotou, užitkovou hodnotou, směnnou hodnotou, teorií pracovní síly a užitku, společně s hloubkovou analýzou toho, co to „kapitál“ je a jak se tento systém vyvinul, a konečně také povahu rolí v rámci modelu. Důležitým tématem, na které stojí za to poukázat, je jeho pohled na „nadhodnotu“, jež, jak naznačuje Ricardova „teorie hodnoty práce“, je považována za hodnotu přivlastňovanou kapitalistou ve formě zisku, který přesahuje hodnotu (cenu) spojenou se samotnou prací / produkcí.

Marx v rámci ignorování tohoto zdroje „nadbytku“ při směně uvedl: „Můžeme to překrucovat, jak chceme, avšak skutečnost zůstává stejná. Jestliže dojde ke směně ekvivalentů, žádná nadhodnota nevzniká, a dojde-li ke směně věcí různých hodnot, ani tak žádná nadhodnota nevznikne. Oběh nebo směna komodit žádnou hodnotu nevytváří.“ 253 Dále Marx ve zkratce vysvětluje rozdíl mezi „prací“ a „pracovní silou“, kde pracovní síla sestává jak z „užitkové hodnoty“, tak ze „směnné hodnoty“, takže pracovníkovi je vypláceno pouze tolik, kolik potřebuje na obživu, což se projevuje na jeho mzdách, zatímco všechno ostatní je pak „nadhodnota“, která se teoreticky změní na „zisk“ vytvořený kapitalistou, dotvořený cenovou „přirážkou“ na trhu. 254

Tuto myšlenku Marx dále rozvíjí v souvislosti s kontextem a dynamikou spojenou s cirkulací / aplikací různých forem kapitálu (kapitál definován stále jako výrobní prostředek, ale v tomto případě však spíše v peněžní formě), která přináší závěr, že vykořisťování pracovníků je nedílnou součástí tvorby „nadhodnoty“ neboli „zisku“. Jinými slovy, toto je v náznaku základní forma nerovnosti zabudovaná v kapitalistickém systému. A dokud má jedna malá skupina „vlastníků“ kontrolu nad nadhodnotou vytvářenou dělnickou třídou, budou tu vždy bohatí a chudí, bohatství a chudoba.

Marx dále rozvíjel tuto ideu, což ho vedlo k přehodnocení termínu „majetek“, jenž už měl nyní v podstatě právní základ samotného „kapitálu“ a otevřeně umožňoval násilné vyvlastnění „přebytku pracovní síly“ (té části pracovní síly, která vytváří nadhodnotu). Uvedl: „Zpočátku se nám majetkové právo zdálo být založené na vlastní práci člověka. Přinejmenším byl takový předpoklad nutný, jelikož pouze vlastníci komodit s rovnocennými právy mohli být vzájemně konfrontováni a jedinou možností, jak mohl člověk získat vlastněné komodity od ostatních, bylo odcizit (vzdát se) komodity; a tyto mohly být nahrazeny samotnou prací. Nyní se však majetek mění na právo na straně kapitalisty přivlastnit si neplacenou pracovní sílu (přebytkovou pracovní sílu) ostatních nebo její produkt, a tak se stane nemožným ze strany dělníka přivlastnit si svůj vlastní produkt. Oddělení majetku od práce se stalo nezbytným důsledkem zákona, který zřejmě vznikl v jejich identitě.“ 255

Marx široce rozvíjí tyto diskuse ve svých dílech včetně myšlenky, že práce dělnické třídy nemůže být v tomto systému „dobrovolná“ – pouze nucená – jelikož konečné rozhodnutí využívat pracovní sílu výměnou za mzdu je plně v rukou kapitalisty. Marx konstatoval: „Pracovník se pak necítí být součástí své práce a jeho práce zase není součástí jeho samotného. Je doma, když není v práci, a když pracuje, není doma. Jeho práce proto není dobrovolná, ale nucená; je to vynucená práce. Není to tedy uspokojení potřeby; je to pouze prostředek pro uspokojení potřeb vně.“ 256

Nakonec to byla tato komplexní, mnohostranná degradace vykořisťování a odlidštění průměrného pracovníka, která Marxe tak znepokojovala a tlačila k reformě. Dokonce vynalezl termín „zákon rostoucí bídy“ – popisuje, jak je všeobecné štěstí pracující populace nepřímo úměrné k hromadění majetku kapitalistické třídy. Na konci byl Marx přesvědčen, že tlaky vrozené tomuto systému nakonec doženou dělnickou třídu ke vzpouře proti kapitalistické třídě a umožní tak nastolení nové „socialistické“ podoby výroby, kde by dělnická třída z části pracovala pro vlastní zisky.

Thorstein Veblen (1857-1929) je konečně takzvaným „socialistou“, jenž ovlivnil myšlenky týkající se vývoje a nedostatků kapitalismu, které tu budou zkoumány. Stejně jako Marx, měl výhodu své doby, aby zažil ekonomickou historii. Veblen učil ve své době ekonomiku na několika univerzitách, byl plodný v psaní literatury na různá společenská témata.

Veblen byl velmi kritický vůči neoklasickým hospodářským předpokladům, zejména pokud jde o aplikované utilitární myšlenky „lidské povahy“. A myšlenku, že všechna lidská ekonomická chování by měla být snížena na prožitkovou souhru sebe-maximalizace a uchování, viděl jako nesmyslně zjednodušující. 257 Zabýval se tím, co bychom mohli nazvat „vývojový“ pohled na lidskou historii se změnou definovanou sociálními institucemi, které se uchytily nebo byly překonány. S ohledem na současný stav (který považoval za materialistický) napsal:

„Jako celá lidská kultura je tato materiální civilizace schéma institucí – institucionální konstrukce a institucionálního růstu … Růst kultury je kumulativní sekvence návyků a způsoby a prostředky jsou obvyklé odezvy lidské povahy na naléhavé potřeby, které se v souhrnu bez rozmyslu mění, ale v něco bez porušené následnosti v hromadných proměnách, které jdou nezadržitelně kupředu – bez rozmyslu, protože každý nový pohyb vytváří novou situaci, která vyvolává další nové variace v obvyklém způsobu reakce; kumulativně, protože každá nová situace je variací na to, co se stalo dříve, a ztělesňuje jako příčinné faktory vše, co bylo uskutečněno předtím; důsledně, neboť základní rysy lidské povahy (sklony, schopnosti), prostřednictvím kterých reakce probíhá a z důvodu, ze kterého návyk nabývá účinnosti, zůstávají v podstatě beze změny.“ 258

Veblen zpochybnil základní založení kapitalistického způsobu výroby rozebíráním mnoha faktorů, které byly v podstatě „dány“ nebo založeny na zkušenosti v po staletí uskutečňovaných ekonomických debatách. Nyní hluboce zakořeněné instituce ohledně „mezd“, „rent“, „majetku“, „úroku“, „práce“ byly narušeny v jejich předpokládané jednoduchosti názorem, že žádná z nich by nemohla být udržena jako intelektuálně životaschopná mimo čistě kategorické spojení s extrémním omezením použití. Vtipkoval o „gangu Aleutských ostrovanů čerpajících řasy a surfujících s hráběmi a magickými zaříkávadly pro zachycení měkkýšů, které provádí v době taxonomické skutečnosti, aby byl zapojen do požitkářského činu v rovnovážném stavu renty, mezd a úroku. A to je vše, k čemu to vede“. 259

Viděl samotnou výrobu a průmysl jako sociální proces, kde byly hranice silně rozmazány, protože vždy se jednalo o sdílení znalostí (užívací právo) a dovedností. V mnoha ohledech se díval na takové kategorické znaky kapitalismu jako na vrozené samotnému kapitalismu a nikoliv znaky reprezentující fyzickou realitu, tedy obrovský mechanismus. Zjistil, že dominantní neoklasická teorie částečně zakrývá základní třídní válku a vrozené nepřátelství, dále zabezpečuje zájmy toho, co nazval „udělené zájmy“ nebo „nepřítomní vlastníci“ (kapitalisté). 260

Zamítl názor, že soukromý majetek je „přirozeným právem“, jak to předpokládal Locke, Smith a ostatní. Často žertoval o absurditě myšlenky vedoucí k „nepřítomným vlastníkům“ požadujícím „vlastnictví“ komodit ve skutečnosti vyrobených prací „obyčejného dělníka“, zdůrazňujíc absurditu dlouho držené zásady, že z práce vzejde majetek. 261 Dále vyjadřoval vlastní sociální povahu výroby a jak skutečná povaha hromadění dovedností a znalostí zcela ruší předpoklad vlastnických práv. Uvádí: „Tato teorie přirozeného práva vlastnictví dělá tvůrčí úsilí izolovaného, nesoběstačného jedince základem vlastnictví, které mu bylo svěřeno. Přitom přehlíží skutečnost, že neexistuje žádný izolovaný, nesoběstačný jednotlivec … Výroba probíhá pouze ve společnosti – pouze prostřednictvím spolupráce průmyslové komunity. Tato průmyslová komunita může být malá nebo velká … ale vždycky zahrnuje dostatečně velkou skupinu, která zahrnuje a předává tradice, nástroje, technické znalosti a zvyklosti, bez kterých by zde nebyla žádná průmyslová organizace a žádný ekonomický vztah mezi jedinci nebo k životnímu prostředí … Nemohla by zde být žádná výroba bez technických znalostí; proto nedochází k žádné akumulaci bohatství nebo čehokoli, co by mohlo být vlastněno, drženo ani jinak. Nejsou zde žádné technické znalosti na rozdíl od průmyslové komunity. Protože neexistuje žádná individuální výroba a žádná produktivita jednotlivce, předsudek přirozeného práva … redukuje sám sebe do absurdity, a to i v rámci logiky svých vlastních předpokladů. 262

Podobně jako Marx, neviděl jiný způsob, jak rozlišit dvě hlavní třídy společnosti, než na ty, co pracují, a ty, kteří využívají tuto práci pro zisk („obchod“), který je zcela oddělený od samotné výroby (průmyslu). Jasně rozlišuje mezi obchodem a průmyslem a odkazuje na dřívější fungování obchodu jako prostředku „sabotáže“ průmyslu. Viděl úplný rozpor mezi etickým záměrem obecné komunity vyrábět efektivně a s vysokou úrovní služeb a zákony soukromého vlastnictví, které měly pravomoc nařídit průmyslu kvůli samotnému zisku snížení účinnosti nebo záměru. Termín „sabotáž“ definoval Veblen v tomto kontextu jako „vědomé snížení účinnosti“. 264

Uvádí: „Průmyslové továrny stále častěji běží naprázdno nebo na polovinu možného výkonu. Běží málo oproti své výrobní kapacitě. Pracovníci jsou propouštěni … A celou tu dobu jsou tito lidé ve velké nouzi se všemi druhy zboží a služeb, které jsou tyto nevyužité podniky a nevyužití dělníci schopni vyrobit. Ale z důvodu obchodního prospěchu je nemožné nechat tyto nevyužité továrny a pracovníky pracovat – to znamená z důvodu nedostatečného zisku pro obchodníky nebo jinými slovy z důvodu nedostatečného příjmu zájmových skupin.“ 265

Kromě toho Veblen, na rozdíl od drtivé většiny lidí moderní doby, která odsuzuje činy „korupce“ z etických důvodů, neviděl zneužívání a vykořisťování jako otázku „morálky“ nebo „etiky“. Viděl tyto problémy jako vrozené – vestavěné přímo do povahy samotného kapitalismu. Říká: „To neznamená, že tito kapitáni velkých podniků, jejichž úkolem je spravovat tuto prospěšnou špetku sabotáže produkce jsou nemravní. To neznamená, že jejich cílem je zkrátit lidský život nebo rozšířit lidské nepohodlí tím, že zařídí zvýšení strádání u svých bližních … Otázkou není, zda je tento provoz strádání humánní, ale zda je stabilní při řízení obchodní činnosti.“ 266

S ohledem na povahu vlády je Veblenův pohled jasný. Vláda svým politickým konstruktem existuje z důvodu ochrany existujícího společenského řádu a třídní struktury, posiluje zákony o soukromém vlastnictví a přímo podporuje posilující nepřiměřené vlastnictví (vládnoucí) třídy. Uvedl: „Právní předpisy, policejní dohled, výkon spravedlnosti, vojenské a diplomatické služby, ty všechny stojí hlavně na obchodních vztazích, peněžních zájmech a mají více než náhodný vliv na ostatní lidské zájmy.“ 267

Podle jeho názoru byla myšlenka demokracie také hluboce narušena kapitalistickou mocí. Říkal „ústavní vláda je obchodní vláda“. 268 Veblen, vědom si fenoménu „lobování“ a „kupování“ politiků, obvykle dnes viděné jako forma „korupce“, to neviděl jako skutečnou povahu problému. Naopak, kontrola vlády ze strany podniků nebyla anomálií – bylo to jednoduše to, k čemu byla vláda navržena. 269 Jak vyplývá z podstaty institucionalizovaných prostředků pro sociální kontrolu, vláda by vždy chránila „bohaté“ proti „chudým“. Vzhledem k tomu, že „chudí“ vždy převyšují počtem „bohaté“, pevná právní struktura, jež zvýhodňuje bohaté (majetné zájmy) existovala proto, aby udržela třídy oddělené a výhodu pro kapitalistické zájmy. 270

Podobně také rozpoznal, jak vláda kapitalistického státu velmi potřebuje, aby byly společenské hodnoty v souladu s jejich zájmy – tím, co Veblen nazývá „peněžní kulturou“. Proto dravé, sobecké a konkurenční zvyky typické pro „úspěch“ v základním sociálním válčení vlastním kapitalistickému systému, přirozeně upevňují tyto hodnoty. Být rozdavačný a citlivý bylo málo pro „úspěch“ v tomto kontextu, kde nemilosrdná a strategická konkurence byla ikonou společenských odměn. 271

V širším záběru Veblen kriticky analyzoval základní strukturu a hodnoty modelu kapitalistického volného trhu. Představil to, co by mohlo být diskutováno jako některé hluboce sociologicky pokročilé závěry s ohledem na jejich vrozené rozpory, jako je technická neefektivnost a poruchy hodnot. Jeho práce je velmi doporučována pro posouzení všemi zájemci o historii ekonomického myšlení, zejména těm, kteří jsou skeptičtí k premisám kapitalismu volného trhu.

Závěr: Kapitalismus jako „sociální patologie“

Historie ekonomického myšlení je v mnoha ohledech historií lidských sociálních vztahů se vzorem jistých předpokladů, které jsou považovány za posvátné a neměnné. Tento element tradicionalismu, který vyvrcholil z hodnot a systému víry dřívějších období, je klíčovým tématem v tomto krátkém přehledu ekonomické historie. Ústředním bodem je, že atributy, které jsou považovány za „dané“ v dominantní teorii dnešní ekonomie, nejsou ve skutečnosti založeny na přímé fyzické podpoře, kterou by bylo zapotřebí najít prostřednictvím vědecké metody, ale spíše na pouhém opakování ustanoveného ideologického rámce, který se vyvinul do spletité, na sebe zaměřené interní logiky, která ospravedlňuje svou vlastní existenci podle svých vlastních standardů.

V dnešní době není nejproblematičtější to, co ztělesňuje kapitalistická ideologie, ale spíše to, co opomíjí. Stejně jako raná náboženství viděla svět jako plochý a musela následně přizpůsobit svou rétoriku, když bylo pomocí vědy dokázáno, že je kulatý, tradice tržní ekonomie čelí podobným zkouškám. Když zvážíme jednoduchost agrárních a nakonec primitivních přístupů v průmyslové výrobě, existovalo malé povědomí či potřebné obavy ohledně možných budoucích negativních následků v čase, a to nejenom na úrovni prostředí (ekologické úrovni), ale také na lidské úrovni (úrovni veřejného zdraví).

Podobně tržní systém se svými velmi starými předpoklady týkající se možností rovněž ignoruje (nebo dokonce popírá) značné pokroky ve vědě a technologii, které představují kapacitu pro řešení problémů a zvýšení prosperity. Ve skutečnosti, jak bude ukázáno v eseji Tržní efektivita vs. technická efektivita, takovéto progresivní kroky a harmonické změny v prostředí a kvalitě lidského života odhalují, že tržní kapitalismus doslova neumožňuje takováto řešení, protože jeho mechanika fungování nedovoluje jejich zavedení nebo pracuje proti nim.

Obecně můžeme říci, že řešení problému, a tím i stoupající efektivita, je v mnoha způsobech anatéma k tržnímu fungování. Řešení problémů obecně neznamená lepší schopnost dosahovat vyšší příjem z „obsluhování“ těchto problémů. Nové efektivity téměř vždy znamenají redukci lidské práce a energetických potřeb, a zatímco se to může zdát jako pozitivní jev s ohledem na skutečnou pozemskou efektivitu, často to také znamená ztrátu pracovních míst a redukci množství peněz v oběhu. 272

Je to právě tady, kde začíná kapitalistický model zaujímat roli sociálního patogenu, nejenom s ohledem na to, co ze své podstaty ignoruje, nedovoluje nebo proti jakému návrhu bojuje, ale rovněž s ohledem na to, co posiluje a udržuje. Pokud se vrátíme k Lockovu prohlášení o tom, jak povaha peněz, vzhledem k jejich tichému odsouhlasení komunitou, byla v podstatě sama o sobě službou komunitě, je snadné si všimnout, jak se z kdysi pouhého „prostředku směny“ vyvinula do dnešní společenské podoby, kde celý základ trhu neslouží ve skutečnosti s úmyslem vytvářet podmínky a pomáhat lidem přežít ve zdraví a prosperitě, ale nyní pouze usnadnit akt zisku pro zisk.

Adama Smithe by nikdy nenapadlo, že v současnosti nejlukrativněji odměňovaným odvětvím není produkce život podporujících / zlepšujících statků, ale spíše pohyb s penězi stále dokola – tedy „práce“ finančních institucí, jako jsou banky, burzy („Wall Street“) a investiční firmy – firmy, které doslova nic nevytváří, ale mají obrovské jmění a vliv. V dnešní době je jedinou skutečnou zavedenou hodnotovou teorií něco, co by mohlo být nazváno „peněžní sekvence hodnoty“. 273 Peníze žijí svým vlastním životem s ohledem na posílenou psychologii jejich oběhu. Nemá to žádný jiný účel, než tvorbu více peněz pomocí méně (investování).

Tento fenomén „peněz tvořících peníze“ nevytvořil pouze poruchu systému hodnot, kde tento zájem o peněžní zisk vítězí nad vším, ponechávaje, z hlediska zaměření ekonomiky, skutečné relevantní ekologické problémy a problémy veřejného zdraví jako podřadné a „vnější“. Jeho konstantní sklon k „násobení“ a „expanzi“ má skutečně rakovinotvorný charakter, kde tato myšlenka potřebného „růstu“, spíše než stavu rovnováhy, pokračuje se svým patologickým efektem na mnoha úrovních.

Mnoho by se toho dalo říci ohledně dluhového systému 274 a jak jsou prakticky všechny země na planetě Zemi samy vůči sobě zadlužené do té míry, že my, lidské bytosti, ve skutečnosti nemáme peníze v oběhu pro zaplacení zpět sobě samým, abychom se dostali na tu pozici, kdy jsme si začali půjčovat z ničeho. Potřeba více a více „půjček“ pro pohánění „trhu“ je kvůli této nerovnováze v dnešní době konstantní, což znamená, že podobně jako s rakovinou, máme co dočinění se záměrem nekonečné expanze a spotřeby. Toto jednoduše nemůže na omezené planetě fungovat.

Nedostatkem poháněný konkurenční charakter vrozený tomuto modelu nadále udržuje rozvratný třídní boj, který drží ve válce nejenom svět se sebou samým prostřednictvím impéria imperialismu a protekcionismu, ale dochází také k válčení uvnitř běžné populace. Od té doby, co se stalo vykořisťování a zneužívání dominantním a odměňovaným typem chování, se většina lidí bojí jeden druhého. Ve vzrůstajícím abstraktním „ekonomickém“ kontextu se všichni lidé na tuto kulturu zbytečně adaptovali, aby viděli jeden druhého jako hrozbu v boji o přežití. Když například jdou spolu dva lidé na pohovor, aby hledali zdroj obživy, nezajímá je blahobyt toho druhého, protože pouze jeden z nich dostane práci. Ve skutečnosti je empatická citlivost v konkurenčním systému negativním jevem a ve finančním mechanismu není odměněna.

Podobně předpoklad, že „férovost“ by mohla existovat v takovémto konkurenčním prostředí, zvláště, kdy povaha „vítězství“ a „prohry“ znamená ztrátu podpory života nebo je otázkou přežití, je hluboce naivní myšlenkou. Státní opatření, která mají zastavit monopolní práva a finanční „korupci“, existují proto, že v tomto modelu není doslova žádná vestavěná pojistka pro něco, čemu říkáme „korupce“. Jak bylo uvedeno Smithem a Veblenem v této eseji, „stát“ je skutečnou manifestací ekonomických předpokladů a ne naopak. Užití státní moci pro tvorbu legislativy pro zajištění bezpečnosti a prosperity jedné třídy nad druhou není pouze narušením kapitalistického systému, je to základní funkce konkurenční etiky volného trhu.

Mnozí ze škol, jako je liberální, laissez-faire, rakouská, Chicagská a jiné neoklasické odnože, mají tendenci neustále mluvit o tom, jak jsou „státní zásahy“, jako jsou protekcionistické dovozní / vývozní opatření či podpora jistých průmyslových odvětví státem, dnes problémem. Předpokládá se, že trh může nějak „volně“ operovat bez vlivu monopolů nebo „korupce“ nedílně spojené s tím, co je dnes považováno za „kapitalismus kumpánů“, přestože celá základní strategie je konkurenční nebo přesněji „válčící“. Opět, předpokládat, že by stát nebyl používán jako nástroj pro diferenční výhodu – nástroj obchodu – by bylo absurdní. 275

Nakonec, tyto neskrývaně a zbytečně sobecké hodnoty byly kořenem lidského konfliktu od jejich počátku a, jak již bylo uvedeno, historický pojem lidské války na úrovni tříd je vidět jako nejvíce „daný“, „přirozený“ nebo „neměnný“. V existujícím společenském modelu, extrahovaném z nedílného nedostatkem řízeného xenofobního a rasistického referenčního rámce, neexistuje nic takového jako mír či rovnováha. To v kapitalistickém modelu jednoduše není možné. Podobně iluze rovnosti mezi lidmi v takzvaných „demokratických“ společnostech také přetrvává, předpokládajíce, že se nějakým způsobem může politická rovnost projevit mimo explicitní ekonomickou nerovnost, jež je vrozena tomuto způsobu výroby a lidských vztahů.

Na začátku této eseje byl zmíněn rozdíl mezi „historickým“ a „mechanistickým“ pohledem ekonomické logiky. Důležitost „mechanistického“ (vědeckého) pohledu, který bude prozkoumán v pozdějších esejích, je kritická s ohledem na porozumění, jak hluboce zastaralá a chybná tržní ekonomie ve skutečnosti je. Když si vezmeme známé zákony přírody jak na lidské úrovní, tak na úrovni prostředí a začneme zjišťovat, jaké jsou naše volby a možnosti, technicky, bez zátěže historickými předpoklady, vynoří se zcela jiný myšlenkový tok. Podle Hnutí Zeitgeist je toto nový pohled na svět, ke kterému musí lidstvo dospět, aby vyřešilo své hromadící se sociologické a ekologické problémy spolu s otevřením dveří obrovským možnostem budoucí prosperity.