Orientační příručka (Esej 9/18): Tržní efektivita vs. technická efektivita

TRŽNÍ EFEKTIVITA VS. TECHNICKÁ EFEKTIVITA

Synergický aspekt průmyslu dělá stále více práce se stále nižší investicí času a energie na každou jednotku produkce … nikdy nebyl formálně účtován jako kapitálový zisk. Synergická účinnost celosvětově integrovaných průmyslových procesů je ve své podstatě mnohem větší než uzavřený synergický účinek samostatně operujících oddělených systémů. A proto pouze kompletní světová absolutní volnost může umožnit realizaci nadstandardní podpory pro celé lidstvo. 276 – R. Buckminster Fuller

Přehled

Vědecký rozvoj, zatímco se v průběhu přibližně posledních 400 let vyvíjí souběžně s tradičním ekonomickým rozvojem, byl stále z velké části ignorován a z pohledu ekonomické teorie viděn jako „externalita“. Výsledkem je „oddělení“ socioekonomické struktury a struktury životní podpory, se kterou jsme všichni svázáni a na které jsme všichni závislí. Ve většině případů je dnes, na rozdíl od nezpochybnitelných technických předpokladů, jak systém nezaložit na dynamice trhu a „cenovém mechanismu“, 277 nejčastějším společným argumentem na podporu tržního kapitalismu to, že je to systém „volnosti“ nebo „svobody“.

Do jaké míry je to pravda, velmi záleží na individuální interpretaci, i když takové zobecněné pojmy jsou často všudypřítomné v rétorice zastánců tohoto modelu. 278 Zdá se, že takové představy jsou ve skutečnosti reakce na předchozí pokusy o alternativní sociální systémy v minulosti, které vyvolaly silné problémy jako je totalitářství. 279 Proto od té doby, na základě tohoto strachu, je každý model, který je koncipován mimo kapitalistický rámec, často impulzivně zařazen k předpokládané historické tendenci vedoucí k „tyranii“ – a následně zamítnut.

Ať je to, jak chce, toto zásadní gesto „svobody“, bez ohledu na jeho dopady subjektivního použití, vyvolalo neurózy nebo zmatek z hlediska druhu, jako je ten náš, přežít a prosperovat v prostředí – prostředí jednoznačně řízeným přírodními zákony. To, co nacházíme, je, že na úrovni našeho přirozeného vztahu k prostředí jednoduše nejsme svobodní, a mít orientaci podle rámcové hodnoty domnělé svobody, která je pak použita na to, jak bychom měli provozovat naši globální ekonomiku, se stává stále víc a víc nebezpečné pro lidskou udržitelnost na planetě Zemi. 280

Kromě složitosti sociálních vztahů jsou lidé, bez ohledu na jejich tradiční společenské zvyklosti, striktně vázáni přírodními vládnoucími zákony Země a odchýlit se od tohoto vzájemného souladu je stejné jako bránit se udržitelnosti, prosperitě a veřejnému zdraví. Je třeba připomenout, že základní předpoklady našeho současného socioekonomického systému (jeho jádro) se vyvinuly během období s podstatně méně vědeckým povědomím jak o našem prostředí, tak o nás samotných. 281 Mnoho negativních důsledků dnes běžných v moderní společnosti jednoduše v minulosti neexistovalo, a je to nyní tento střet systémů, který dále destabilizuje náš svět mnoha způsoby.

Zde bude ukázáno, že integrita každého ekonomického modelu se vlastně nejlépe posuzuje podle toho, jak je dobře sladěn se známými, vládnoucími přírodními zákony. Tento koncept přírodního zákona zde není prezentován jako něco esoterického nebo metafyzického, ale jako něco zásadně pozorovatelného. I když je pravdou, že znalosti ohledně přírodních zákonů jsou během doby neustále zpřesňovány a upravovány podle stupně našeho chápání, některé příčinné skutečnosti se prokázaly a nadále prokazují jako definitivně pravdivé.

Je bez debat, že lidský organismus má specifické potřeby pro vlastní přežití, jako je potřeba výživy, vody a vzduchu. Je bez debat, že pokud jde o základní ekologické procesy, které zajišťují environmentální stabilitu našeho prostředí, musí být nerušené ve svých symbiotických – synergických vztazích. 282 Je také bez debat, tak komplexně, jak jen to jde, že lidská psychika má v průměru základní předvídatelné reakce, pokud jde o stresory prostředí, a tudíž, jak reakce násilí, deprese, zneužívání a další škodlivé problémy chování, se mohou projevit jako důsledek. 283

Tato vědecká, kauzální nebo technická perspektiva ekonomických vztahů směruje všechny relevantní faktory do referenčního rámce a myšlenkového toku týkající se našeho současného chápání fyzického světa a jeho přírodní hmatatelné dynamiky. Tato logika zavádí vědu o studiu člověka, tedy opět o sdílené povaze lidských potřeb a veřejného zdraví, a kombinuje ji s veřejnými pravidly našeho prostředí, na které jsme synergicky a symbioticky připojeni. Položme společně „základ“ racionálního modelu ekonomického provozu, který může mít ve skutečnosti velmi málo společného s po staletí tradicionalizovanou ekonomickou teorií. 284

To ale neznamená, že tyto historické argumenty nemají hodnotu, pokud jde o pochopení kulturní evoluce, ale raději řekněme, že pokud je skutečně přijat vědecký pohled na svět s ohledem na to, co „funguje“ nebo „nefunguje“ ve strategii efektivity požadované šachovou hrou ohledně přežití lidstva, je tady velmi malá potřeba pro takový abstraktní historický odkaz. Tento pohled se nachází v jádru reformní logiky TZM a bude znovu přezkoumán v části III tohoto textu.

Pointa je, že tyto body téměř neměnného vědeckého povědomí jsou kompletně v dnešním dominantním ekonomickém modelu bez uznání. Ve skutečnosti bude ukázáno, že tyto dva systémy jsou nejen oddělené, ale jsou diametrálně odlišné v mnoha ohledech, narážejíc na skutečnost, že konkurenční tržní ekonomika ve skutečnosti není „opravitelná“ jako celek, a proto nový systém založený přímo na těchto „přírodních zákonech“ musí být postaven od základů.

Tato esej bude zkoumat a porovnávat sérii „ekonomických“ úvah jak z hlediska tržního systému (logiky trhu), tak i z této zmíněné mechanistické nebo „technické“ logiky. Ukáže, jak má „efektivita“ z každé perspektivy dva velmi odlišné významy. Ukáže, že „tržní efektivita“ 285 funguje pouze jako být účinný k sobě samému používáním člověkem vytvořených sad pravidel spojených většinou s klasickými ekonomickými dynamikami, které usnadňují zisk a růst, zatímco „technická efektivita“ odkazujíc na známé zákony přírody hledá nejvíce optimalizovaný způsob průmyslového rozvoje schopného zachránit prostředí, redukovat odpad a nakonec zajistit veřejné zdraví na základě nových vědeckých znalostí. 286

Cyklická spotřeba a ekonomický růst

Tržní kapitalismus může být z hlediska svých základních operací zobecněn na vzájemné působení mezi vlastníky, dělníky a spotřebiteli. Spotřebitelská poptávka vytváří potřebu vyrábět prostřednictvím vlastníků (kapitalistů), kteří poté zaměstnávají dělníky k provedení aktu výroby. Tento cyklus v podstatě vychází z „poptávky“, a proto skutečný motor trhu je zájem, schopnost a akt každého nakupovat na trhu. Všechny recese / deprese 287 jsou výsledkem ztráty z prodeje na jedné nebo jiné úrovni. Proto nejkritičtější nutností pro udržení lidí v zaměstnání, a tím udržet ekonomiku ve stavu „stability“ nebo „růstu“, je stálá cyklická spotřeba.

Ekonomický růst, který je obecně definován jako „zvýšení schopnosti ekonomiky produkovat zboží a služby při porovnání jednoho období s druhým“, 288 představuje stálý zájem každé národní ekonomiky dneška a následně i globální ekonomiky vůbec. Mnoho makroekonomických taktik je často používáno v dobách recese s cílem usnadnit další půjčky, výrobu a spotřebu, aby udržely ekonomiku fungující na, v ideálním případě, lepší úrovni, než je v současném stavu. 289 Hospodářský cyklus, doba střídající expanzi a kontrakci, byl vzhledem k povaze „tržní disciplíny“ dlouhou dobu pokládán za charakteristiku tržního hospodářství nebo korekci, která podle teoretiků představuje zčásti přirozený příliv a odliv obchodních úspěchů a neúspěchů. 290

Stručně řečeno, tempo (zvyšování nebo snižování) spotřeby je to, co vytváří období růstu nebo kontrakce hospodářského cyklu, s makroekonomickou peněžní regulací, zpravidla zvyšováním nebo snižováním likvidity (často prostřednictvím úrokových sazeb) s cílem „řídit“ tyto expanze a kontrakce. Zatímco moderní peněžní makroekonomická politika není předmětem této eseje, je zde potřeba podotknout, že vzájemný respekt jak k období expanze, tak k období kontrakce hospodářského cyklu v historii neexistuje. Období peněžní expanze (často prostřednictvím levnějšího úvěru), které souvisí s obdobím ekonomické expanze (jak je více peněz dáno do užívání), je vítáno občany jako národní úspěch společnosti, zatímco všechny kontrakce jsou viděny jako politické selhání.

Tudíž, politické vedení (které chce vypadat dobře) a velké vlivné instituce na trhu (chránící firemní zisky) měly vždy zájem o zachování období expanze tak dlouho, jak je to jen možné, a bojovat proti všem formám kontrakcí. Tato perspektiva je přirozená hodnotovému systému, jenž je vrozený kapitalismu, protože „bolest“ je za všech okolností třeba odstranit, často krátkozrakým způsobem. Žádná společnost dobrovolně nechce, aby se zmenšila, ani žádná politická strana dobrovolně nechce „vypadat špatně“, i když tradiční ekonomická teorie nám říká, že tato období kontrakcí jsou „přirozená“ a měla by být povolena.

Výsledkem je, stručně řečeno, neustálé zvyšování nabídky peněz (tj. kupní síly a kapitálu) v dobách recese s konečným důsledkem masivního globálního dluhu ve veřejném i soukromém sektoru. 291 Realita je taková, že všechny peníze vznikají prostřednictvím půjček a každá z těchto půjček je zatížená úrokem – tedy půjčka musí být splacena s úrokovým poplatkem v nadcházejícím období (bankovní zisk); což znamená, že samotná povaha tvorby peněz s sebou automaticky nese záporný zůstatek. Existuje vždy více dluhu než množství peněz v oběhu. 292

Takže, když se vrátíme k hlavnímu bodu ohledně potřeby poptávky / spotřeby pro udržení fungování ekonomiky, tento proces výměny a obecného zaměření na růst je v jádru tržního kontextu „efektivitou“. Nezáleží na tom, co se vyrábí, nebo na vlivu na stav lidských a pozemských záležitostí. To jsou všechno opět „externality“. Jako soustředěný příklad této logiky může sloužit akciový trh, který není sám o sobě nic jiného než obchod s penězi a mnoha jejich „deriváty“ vytvářející obrovské hodnoty HDP a „růst“ prostřednictvím výsledných prodejů / zisků. 293

Přesto tyto činy prokazatelně nevytváří nic hmatatelného, žádné život podporující hodnoty. Systém akciového trhu a nynějších ohromných mocných finančních institucí je zcela vedlejší k reálné produkující ekonomice. I když mnozí tvrdí, že tyto investiční instituce usnadňují podnikání a tvorbu pracovních míst díky použití kapitálu, je tento akt opět relevantní pouze v současném systému (tržní efektivity) a naprosto irelevantní, pokud jde o skutečnou výrobu (technickou efektivitu).

Stručně řečeno, pokud jde o logiku trhu, čím větší je obrat nebo prodej, tím lépe. A je to tak, že nezáleží na tom, jaká položka je prodávána – úvěr, kameny, „naděje“ nebo lívance. Jakékoli znečištění, hromadící se odpad nebo jiná podobná negativa jsou také „vnějšími“ problémy. Nebere se žádný ohled na technickou roli současných výrobních procesů, strategií pro efektivní distribuci, designu aplikací a podobně. Předpokládá se, že tyto faktory vyvrcholí metafyzicky v nejlepším zájmu lidí a prostředí jednoduše proto, že je to přesně to, co vyplývá z působení „neviditelné ruky“ trhu. 294

Nicméně, rostoucí revoluce „více za méně“ 295 vytvořila v průmyslových vědách novou realitu, kde pokrok průmyslové technologie obrátil vzor „hromadného materiálního úsilí“, pokud jde o efektivitu. Logika, že „více práce, více energie a více zdrojů“ produkují přiměřeně efektivnější výsledky, byla zpochybněna. Stále více případů snížení spotřeby energie, práce a materiálu ke splnění určitého úkolu je výsledkem našich moderních vědeckých a technických aplikací. 296

Například dnešní satelitní komunikace, zatímco intelektuálně a sofistikovaně ztělesňuje velkou část vyvíjejících se znalostí, je ve skutečnosti poměrně jednoduchá a méně náročná na zdroje ve srovnání s předchozími alternativami pro komunikaci, které při globálním využití zahrnovaly obrovské množství těžkopádných materiálů, jako jsou těžké měděné kabely, společně s obtížným, často riskantním, úkolem na pokládání takových materiálů pomocí lidské pracovní síly. To, co se provádí dnes s řadou obvykle malých globálních satelitů na oběžné dráze, je opravdu úžasné z hlediska srovnání. Tato revoluce návrhu, která se dostává k jádru toho, co znamená skutečná ekonomická (technická) efektivita, stojí v přímé opozici k ekonomickému modelu cyklické spotřeby založeném na růstu.

Takže znovu. Úmysl tržního systému je zachovat nebo zvýšit tempo obratu, protože to je to, co drží lidi zaměstnané, zvyšuje zaměstnanost a takzvaný růst. Proto celý předpoklad efektivity trhu je ve svém jádru založen na taktice, jak toho dosáhnout, a proto jakákoli síla, která pracuje na redukci potřeby lidské práce nebo obratu, je považována z pohledu trhu za „neefektivní“, i když by to mohlo být velmi efektivní, pokud jde o skutečnou definici ekonomiky samotné, což znamená zachovat zdroje, snížit odpad a dělat více za méně.

Pokud bychom hypoteticky přemístili naši globální společnost na jediný malý ostrov, který by obývala přiměřená populace s velmi omezenou technologií při srovnání s dneškem, zjistili bychom, že pouze X potravinových položek / položek pro přežití by se mohlo v této zemi přirozeně regenerovat. Byl by to dobrý nápad použít ekonomický systém, který usiluje o zvýšení využívání a obrat zdrojů ostrova tak rychle, jak je to jen možné, z důvodu „růstu“? Přirozeně, že etika strategického užívání a uchování by se při takových podmínkách stala étosem. Myšlenka snižování množství odpadu, ne jeho urychlené zvyšování, je pravá definice „ekonomiky“ – tedy šetrně hospodařit.

Zbytečné zastarávání: Konkurenční a plánované

Když přemýšlíme o zastarávání, často nás napadnou rychlé technologické změny, které se dnes vyskytují po celém světě. Každých několik let se zdá, že naše komunikační a výrobní zařízení, zejména co se týče výpočetní technologie, prošlo velmi rychlým vývojem. Vezměme si například „Mooreův zákon“, který v podstatě říká, jak se výpočetní výkon zdvojnásobuje každých 18 až 24 měsíců. Byl rozšířen i na jiné podobné technologické aplikace poodhalující všeobecně silný trend vědeckého pokroku. 297

Nicméně, co se týče výroby zboží, objevují se dnes dvě formy (případného) zastarávání, které nejsou založeny na přirozeném vývoji technologické kapacity, ale jsou spíše výsledkem (a) nepřirozené struktury konkurenčních pravidel tržního systému společně s (b) hnací touhou po „tržní efektivitě“, při hledání obratu a znovu se objevujícího zisku.

První (a) by se dalo nazvat jako „konkurenční (vnitřní / implicitní / vyplývající) zastarávání“. To je zastarávání vyplývající z následné povahy konkurenční ekonomiky, protože každý výrobní subjekt se snaží udržet diferenční výhodu oproti jiným subjektům v podobě snížení nákladů ve výrobě s cílem udržet cenu „konkurenčně“ nízkou pro spotřebitele. Tento mechanismus je tradičně nazýván „nákladová efektivita“ a výsledkem jsou produkty, které jsou v relativně nižší kvalitě již v okamžiku, kdy jsou vyrobeny. Tato konkurenční potřeba prostupuje každý krok výroby a projevuje se ve snížení technické účinnosti kvůli využití levnějších materiálů, prostředků a provedení.

Představte si, hypoteticky, že bychom vzali v úvahu všechny materiálové požadavky na, řekněme, vytvoření automobilu, hledajíc jeho maximální účinnost, trvanlivost a kvalitu tím nejstrategičtěji optimalizovaným způsobem založeným na samotném materiálu – nikoli na ceně tohoto materiálu. 298 Životní cyklus tohoto vozu, s velmi záměrným návrhem s důrazem na možnost inovace atributů vozu v případě zastarání nebo poškození běžným užíváním, by byl pak určen pouze jeho přirozeným opotřebením nebo zničením.

Výsledkem by pak byla výroba zaměřena na trvanlivost, čímž se sníží množství odpadu a trvale se zvyšuje účinnost užitku předmětu. Je normální předpokládat, že mnoho lidí v dnešním světě věří, že toto je to, co se skutečně děje v oblasti navrhování zboží, ale tak tomu bohužel není. V tržní ekonomice je matematicky nemožné pro jakoukoli konkurující společnost vyrábět strategicky nejlepším způsobem, technicky, protože mechanismus „efektivity nákladů“ zaručuje menší než optimální produkci.

Druhá forma (b) zastarávání je známá jako „plánovaná“ a je to výrobní technika s cílem zajistit cyklickou spotřebu, která si získala zájem počátkem 20. století, kdy průmyslový rozvoj postupoval rychlým tempem produkujíce lepší výrobky rychleji. Ve skutečnosti zde nebyla jen potřeba podporovat další nákupy ze strany veřejnosti. 299 Problém vyplýval také ze zvýšené životnosti a účinnosti výrobků, jejímž efektem bylo také zpomalení spotřeby. Fenomén „více za méně“ se začal vynořovat velice rychle.

Raději než umožnit zboží, aby jeho životnost vyplývala z přirozené kapacity a logiky přírodního zákona s úmyslem umožnit existenci tak dlouho, jak je to jen možné, vzhledem k omezeným zdrojům na naší planetě a také vzhledem k úsporám energie jak materiální, tak i lidské, se korporace rozhodly, že by bylo nejlepší vytvořit vlastní „životnost“ pro zboží, tedy záměrně omezovat účinnost kvůli opakovaným nákupům. 300

V roce 1930 někteří dokonce požadovali právní povinnost pro veškerý průmysl, aby životnost zboží nebyla závislá na přirozeném stavu technologických schopností, ale na neustálé potřebě lidské práce a zvýšené spotřebě. Nejpozoruhodnějším historickým příkladem této doby je kartel výrobce žárovek Phoebus z roku 1930, kde v době, kdy byly žárovky schopny vydržet okolo 25 000 hodin provozu, kartel přinutil každou společnost omezit životnost žárovek na méně než 1 000 hodin kvůli zajištění opakovaných nákupů. 301 Dnes se každý větší výrobce snaží omezit životní cyklus daného zboží založeného na marketingových modelech pro cyklickou spotřebu a výsledkem je nejen trestuhodné plýtvání omezenými zdroji, ale také plýtvání lidskými zdroji a energií.

Mimo dynamiku tržního hospodářství je extrémně obtížné argumentovat proti potřebě optimálního návrhu zboží. Bohužel povaha tržní efektivity ze své podstaty vylučuje něco takového, jako je technická efektivita.

Vlastnictví vs. přístup

Tradice osobního vlastnictví se stala základem moderní kultury v dlouhodobém horizontu s nízkou finanční pobídkou pro využití systému sdílení nebo přístupu. Zatímco v dnešní době existuje několik příkladů komunit sdílející komodity, 302 obecná etika „vlastnictví“ a vrozená charakteristika samotného vlastnictví hodnoty / investice dělají z dlouhodobého hlediska tyto přístupy nákladnějšími, než když se uživatel angažuje v přímém nákupu.

Z hlediska tržní efektivity je to dobrá věc, jelikož čím více přímých nákupů zboží, tím lépe. Obecně řečeno, pokud 100 lidí chce řídit auto, mít 100 lidí, kteří koupí tyto vozy, je mnohem „efektivnější“ pro trh, než 100 lidí, kteří by sdíleli 20 vozů v systému, ve kterém je strategicky navržen přístup umožňující využití na základě skutečné doby používání.

Jestliže budeme analyzovat vzory skutečného využití jakéhokoli výrobku v průměru, zjistíme, že různé druhy produktů jsou používány různě pravidelně. Dopravní prostředky, rekreační zařízení, projektové vybavení a různé jiné druhy zboží jsou běžně dostupné v relativně vzdálených časových intervalech, což dělá vlastnictví nejenom poněkud nepříjemným s ohledem na nutnost skladovat tyto položky, ale také je jasně neefektivní v souvislosti se skutečnou ekonomickou integritou, která neustále hledá redukci odpadu.

Každým rokem je z knihoven po celém světě půjčeno a vráceno nespočet knih prakticky zdarma. Toto nejen že šetří obrovské množství materiálu, ale také usnadňuje přístup ke znalostem těm, kteří by jinak neměli žádné prostředky, jak je získat. Přesto je tato praxe vzácnou výjimkou v tržní efektivitou řízeném dnešním světě, protože je zřejmé, že je v neprospěch trhu mít něco k dispozici bez přímého nákupu. 303

Rozšiřme hypoteticky tuto myšlenku sdílení vědomostí na sdílení (umožnit přístup) materiálních statků. Z hlediska tržní efektivity by to bylo velice omezující. Zatímco zisk by mohl stále v kapitalistickém modelu vznikat půjčováním položek lidem na základě jejich potřeby, bylo by to však velmi neúměrné ve srovnání s mírou zisku / spotřeby ve společnosti založené na samostatném osobním vlastnictví každé věci.

Přesto, na druhou stranu, by byla technická účinnost veliká. Nejen, že by bylo třeba méně prostředků, které by byly použity (spolu s menším množstvím pracovní síly), jelikož z hlediska doby využití by bylo třeba vyrobit k uspokojení spotřebitelů méně každého zboží, ale dostupnost takového zboží by se tím velmi dobře rozšířila k mnoha spotřebitelům, kteří by si jinak nemohli dovolit koupit takovéto zboží – pro začátek pouze s poplatkem za půjčení (stále za předpokladu tržního systému). V tomto ohledu má technická účinnost dvě úrovně – úroveň životního prostředí a úroveň společenskou. Z hlediska ochrany životního prostředí se jedná o dramatické snížení využití přírodních zdrojů; ze společenského hlediska (za jinak stejných podmínek) by mohlo také dojít ke zvýšení dostupnosti tohoto zboží.

Takže z hlediska technické efektivity, která jde hluboko na úkor tržní efektivity, by byla společnost se sdíleným přístupem mimořádně udržitelnější a prospěšnější než společnost orientovaná na univerzální vlastnictví. Takový přístup by se samozřejmě hluboce dotkl kultury „vlastnictví“, která je dnes běžná. 304

Konkurence vs. spolupráce

Otázka společnosti sledující konkurenční nebo spolupracující kulturu byla po staletí předmětem debat. Předpoklady o lidské povaze běžně sloužily k obhajobě konkurence. 305 Dnes ekonomové většinou o konkurenci hovoří jako o stimulu nezbytném pro pokračování v inovacích 306 společně s obecným předpokladem, že na naší planetě jednoduše není dost všeho pro všechny, a proto každému nezbývá než nějakým způsobem o věci bojovat. Takže existence poražených je nevyhnutelná. 307 Tyto zmíněné předpoklady, uvedené zde v tematickém kontextu tržní vs. technické efektivity, je třeba prozkoumat s ohledem na jejich konkurenční výhody a / nebo následky.

Existují dva základní úhly pohledu, které je třeba zvážit: (a) jak konkurence ovlivňuje samotnou průmyslovou produkci; (b) jaký to má ve skutečnosti vliv na inovace a tvůrčí vývoj.

(a) Pokud se podíváme na dnešní rozložení průmyslové výroby, vidíme komplexní globální systém interakcí, neustálé přesuny zdrojů, komponent a zboží z jednoho místa na druhé kvůli různým výrobním nebo distribučním účelům. Obchod ve své honbě za ziskem a nákladovou efektivitou neustále hledá levnou pracovní sílu, vybavení a zařízení, aby si po celou dobu zachoval konkurenceschopnost na trhu. Může se to projevovat v podobě lokální přistěhovalecké práce za minimální mzdu, „manufakturami“ v zámoří, relativně levnými zpracovatelskými podniky po celé zemi atd.

Pointa je, že z hlediska tržní efektivity je poměr nákladů k zisku vše, na čem záleží, i když tento globální způsob zpracování vlastně využívá nehospodárně nepřiměřené množství paliva, prostředků na dopravu, pracovních sil a podobně. 308 Pojem „proximální efektivita“, který znamená v tomto případě efektivitu odvozenou ze vzdálenosti míst průmyslové výroby / distribuce, není brán v úvahu a dnešní globalizační praxe obnáší obrovské plýtvání v oblasti pohybu zdrojů po celém světě prováděného téměř zcela na základě zájmu o úsporu peněz, což není optimální z hlediska technické efektivity.

Ignorování významu „proximální efektivity“ v průmyslové oblasti, ať již na domácí nebo mezinárodní úrovni, je zdrojem některých velmi nehospodárných skutečností. Dnes, v naší technologické době, je průmyslová výroba téměř úplně mezinárodní. Míra, do jaké je toto potřeba, je z technického hlediska v nejlepším případě nepatrná.

Zatímco zemědělská výroba byla v minulosti vždy regionální s ohledem na sklon některých regionů k výrobě určitého druhu zboží nebo snad k vytváření příznivějších podmínek pro další kultivace, znamenají tyto otázky u naprosté většiny produkce průmyslového charakteru jen nemnoho, a jsou přehlíženy i různé technologické možnosti dneška k uspokojení těchto regionálních požadavků. 309

„Lokalizace“, což znamená záměrné snížení vzdálenosti u všech aspektů výroby a distribuce, je technicky nejvíce efektivním způsobem činností v komunitě s přihlédnutím ke zjevným výjimkám, jako je například těžba nerostných surovin, která nutně vždy začíná v místě ložiska, atd. Je snadné vidět, a to zejména s ohledem na moderní technické aplikace, které jsou v současné době nevyužity, jak drtivá většina výrobků pro zachování života může být celkově vyráběna v těsné blízkosti, kde mají být spotřebovány.

Ve III. části textu bude podrobně popsán technicky efektivní myšlenkový proces, který se týká využívání pravidla blízkosti v oblasti extrakce, výroby, distribuce a likvidace / recyklace odpadu. Jeho konečným důsledkem by byla úspora obrovského množství energetických i lidských zdrojů – zachování kapacity, která by mohla být ve skutečnosti přerozdělena v případě potřeby ve prospěch nových projektů a nikoli k jejímu promarňování ve formě odpadu, jak je tomu v současném tržním modelu. 310

Poslední poznámka na toto téma, jak konkurence omezuje technickou účinnost průmyslové výroby a zvyšuje množství odpadu, se týká reality „mnohočetnosti“ výrobků, která je dalším problémem. Zatímco se veškerá produkce konkurenčních firem obvykle orientuje podle historických statistik ohledně jejich „podílu na trhu“ a kolik zboží mohou v průměru prodat v určitém regionu, samotná skutečnost, že více společností pracuje ve stejném odvětví výroby zboží, produkující téměř identické výrobky pouze s minimálními variacemi, pouze přispívá ke zbytečnému plýtvání zdroji.

Jak bude rovněž popsáno v následující podkapitole, například myšlenka několika výrobců mobilních telefonů soupeřících o podíl na trhu pouhými variantami provedení, následně generující relativní nedostatky v návrzích kvůli nejrůznějším strategiím orientovaným na dosažení nákladové efektivity, spolu s obecně nedostatečnou kompatibilitou komponent danou tlakem finančního prospěchu na patentové standardy a systémovou kompatibilitu, vytváří další komplexní síť neefektivností. 311

Je zřejmé, že z hlediska technické efektivity by byla existence jedné kolektivní společnosti vyrábějící mobilní telefony a pracující na výrobě strategicky té nejlepší a nejadaptabilnější univerzálně kompatibilní konstrukce nejen ohleduplnější k životnímu prostředí, nýbrž by také vedla ke značné jednoduchosti a užitné efektivitě, protože by dramaticky omezila problémy s vyhledáváním patentovaných dílu pro opravy, a také by překonala problémy s kompatibilitou.

Nicméně často slýcháme argument, že provozování konkurence a variace produktů, které vznikají ve snaze o podíl na trhu u konkurenčních podniků, je způsob, jak představit nové nápady veřejnosti. Stejného výsledku by však mohlo být dosaženo také systémem přímé hromadné zpětné vazby ze strany veřejnosti ohledně toho, co potřebuje, společně s informační kampaní rozšiřující povědomí o tom, co je v současné době možné z hlediska empirického vývoje v oblasti technologického pokroku.

Práce pro příjem

Jádrem tržního systému je prodej pracovní síly jednotlivce jako komodity. V mnoha ohledech se schopnost trhu zaměstnat populaci stala měřítkem jeho integrity. Avšak příchodem „mechanizace“ nebo automatizace lidské práce docházelo v průběhu času k jejímu stále většímu narušování. 314 Historicky bylo použití strojní techniky pro práci vnímáno jako problém nejen společenského pokroku, ale v tržním smyslu také pokroku „ekonomického“, a to zejména z důvodu zvýšení produktivity.

Základním předpokladem je, že mechanizace (nebo obecněji technologická inovace) umožňuje průmyslovou expanzi, a tím i nevyhnutelné přerozdělení pracovních sil, které byly vytlačeny stroji, do nových, rozvíjejících se odvětví. Jedná se o běžnou obhajobu. 315 Historicky vzato se zdá, že je na tom něco pravdy. Snížení lidské pracovní síly v jednom sektoru, jak tomu bylo v případě automatizace v zemědělství na Západě, bylo překonáno mírou pokroku v jiných pracovních odvětvích, jako je například sektor moderních služeb. Avšak tento předpoklad, že technologické inovace budou vyvářet nové formy zaměstnání ve spolupráci s těmi, které je vytěsnily, a budou tak vytvářet rovnováhu, je velmi obtížné obhájit, pokud vezmeme v úvahu rychlost změny inovace spolu s uchováním záměrů podnikání. 316

Pokud jde o „roli“ mechanizace z hlediska tržní efektivity, spočívá téměř výhradně v napomáhání k větší „nákladové efektivitě“. Robotika v současné době již dalece přesáhla fyzickou kapacitu průměrného člověka spolu s rychle se rozvíjejícími výpočetními procesy, které čím dál výrazněji přesahují lidské myšlení. Výsledkem je schopnost průmyslu zaměstnat stroje, které mají vždy vyšší produkční kapacitu než lidská práce, spolu s velmi významnými finančními podněty v podobě snížené odpovědnosti podnikatelů v mnoha ohledech. I když stroje mohou vyžadovat údržbu, nepotřebují zdravotní pojištění, pojištění v nezaměstnanosti, dovolenou, odborovou ochranu a mnoho dalších atributů společných dnešním zaměstnancům. Proto, v úzkém rámci logiky, která je vlastní honbě za ziskem, je jen přirozené pro podniky hledat mechanizaci za všech okolností, vzhledem k jejím dlouhodobým nákladovým výhodám a tedy tržní efektivitě.

Pokud jde o tvrzení, že nakonec bude vždy nalezena rovnováha mezi novými pracovními místy a vytlačenou pracovní silou kvůli technologickým inovacím, tak problémem je, že rychlost změny technologického rozvoje daleko převyšuje rychlost vytváření nových pracovních míst. 317 Tento problém je jedinečný také tím, že předpokládá, že lidská společnost bude vždy chtít nová zaměstnání. Je to právě tady, kde by jsme měli vzít v úvahu subjektivní kulturní hodnoty. Vzhledem k tomu, že náš současný sociologický stav vyžaduje lidskou práci jako páteř pro udržitelnost trhu, tak tržní efektivita, etika „práce“ a její občanská sdružení, z kulturního hlediska, udržují v chodu sílu, kde se skutečná funkce pracovní role – její opravdová užitečnost – stává méně důležitou než pouhý akt práce samotné. 318

Stejně, jako efektivita trhu nebere v úvahu to, co se ve skutečnosti obecně kupuje a prodává, dokud cyklická spotřeba drží ceny na přijatelné úrovni, tak pracovní místa, která jsou dnes ve výrobě vytvářena, jsou z hlediska trhu rovněž nahodilá. Teoreticky si můžeme představit svět, kde jsou lidé placeni za vykonávání něčeho, co by mohlo být z hlediska užitečnosti považováno za „nesmyslné“ povolání vytvářející vysokou úroveň HDP, prakticky bez jakéhokoli skutečného společenského přínosu. Ve skutečnosti můžeme i dnes poodstoupit a zeptat se sami sebe, jaká je opravdová sociální role mnoha institucí, a možná dospějeme k závěru, že slouží pouze k udržení pohybu peněz a nikoli k tomu, aby vytvářely či přispívaly něčím hmatatelným ve prospěch společnosti.

Jedná se o komplexní filozofické otázky, neboť zpochybňují dominantní tradiční etiku a samotnou podstatu toho, co ve skutečnosti „pokrok“ v mnoha ohledech znamená. Například stojí za úvahu následující myšlenkové cvičení. Představte si, že bychom vrátili náš sociální systém zpět do 16. století, kde byly mnohé moderní technologické skutečnosti 21. století prostě neslýchané. Lidé té doby by měli přirozeně mnohem nižší očekávání toho, co by bylo technicky možné, než co je obecně přijímáno jako možné dnes.

Pokud by tato společnost byla schopná přes noc pokrýt vše masivními technologickými kapacitami moderní doby, není pochyb o tom, že by mohlo být automatizováno prakticky vše, co souvisí se základním přežitím populace. Nabízí se tedy otázka, co udělat s nově získanou svobodou? Jak lidé změní své kulturní zaměření, pokud jim odpadla starost o základní přežití? Myslíte, že budou vymýšlet nová zaměstnání jen proto, že mohou? Myslíte, že pozvednou sami sebe, zachovají a ztělesní novou svobodu změnou sociálního systému samotného a odstraní tento dřívější požadavek „práce pro příjem“? Tyto otázky se dostávají ke kořenům toho, co vlastně pokrok, osobní / společenské cíle a úspěch ve skutečnosti jsou.

Nicméně, dominantní kulturní hodnotou dneška je „vydělávat na živobytí“ a uplatnění mechanizace ve smyslu tržní efektivity, což je ve skutečnosti dvousečný meč. Zatímco nákladová efektivita je vlastní mechanizaci, a tím i celkovému zvýšení zisku snižováním nákladů pro vlastníky společnosti, vytlačování lidských pracovníků, známé dnes jako „technologická nezaměstnanost“, ve skutečnosti pracuje proti tržní efektivitě do té míry, že tito nezaměstnaní pracovníci nejsou nyní schopni přispívat k potřebné cyklické spotřebě, která pohání ekonomiku, protože ztratili svou kupní sílu jako „spotřebitelé“.

Tento rozpor uvnitř kapitalistického modelu je unikátní. Z hlediska tržní efektivity tak přestavuje mechanizace v tomto smyslu jak pozitivní, tak negativní výsledek, a až si uvědomíme, že rychlost technologických změn bude s největší pravděpodobností vytlačovat lidi stále rychleji, než se stihnou vytvořit nová odvětví zaměstnanosti, mechanizace, jakožto omezující faktor kapitalismu, bude více zřejmý. Mechanizace tak, za těchto okolností, celkově snižuje tržní efektivitu.

Nicméně, na druhé straně vidíme, z hlediska technické efektivity na mnoha úrovních, obrovské zlepšení a nesmírné možnosti. Výrobní kapacita, umožněná touto aplikací, jasně ukazuje silný nárůst efektivity týkající se nejen vlivu průmyslové výroby, ale také obecného zvýšení účinnosti samotného zboží rozšířením přesnosti a integrity vlastní produkce. V důsledku této nové úrovně efektivity výroby je dnes také mnohem více možné uspokojovat potřeby světové populace. Lehce nahlédneme, že bez zásahu logiky trhu do této nové technické kapacity, která trvale potlačuje její plný potenciál, by to, co by mohlo být relativně považováno za „hojnost“ většiny pro život potřebných produktů, mohlo být zajištěno pro celosvětovou populaci. 319

Nedostatek vs. hojnost

„Nabídka a poptávka“ jsou běžným tržním vztahem, který částečně vyjadřuje, jak hodnota zdroje nebo zboží odpovídá jejich množství nebo dostupnosti. Například diamanty jsou považovány za kvantitativně vzácnější a tím i hodnotnější než voda, které je na planetě nepoměrně více. Podobně také některé lidské výtvory, jsou-li tvořené nedostatkovým zbožím, jsou také předmětem této dynamiky, a to i v případě, že vzácnost vnímá kultura jen subjektivně, jako je tomu v případě jediné malby renomovaného umělce, která by mohla být prodána za mnohem větší částku, než je její skutečná výrobní hodnota. 320

Z hlediska tržní efektivity je obecný nedostatek prospěšný. Zatímco extrémní nedostatek je vskutku destabilizující, a to jak pro průmysl, tak pro ekonomiku jako celek, nejoptimálnějším stavem, v němž může existovat tržní systém, je v přítomnosti jakéhosi tlaku vyvažovaného nedostatkem, tedy zajištěním prodej-produkující poptávky. Opět platí, že životní potřeby lidí nejsou do této rovnice zahrnuty.

Uspokojování lidských potřeb ve formě potravy, bydlení, nízkých stresových zátěží pro udržení duševního zdraví atd. je zde zcela „externí záležitostí“ a nemá přímý vztah k tržní efektivitě. Uspokojování lidských potřeb v přímém slova smyslu by bylo, opět, neefektivní vůči logice trhu, jelikož by odstranilo tlak nedostatku, který pohání cyklickou spotřebu. Jinak řečeno, je zapotřebí nerovnováhy, která živí tento tlak ohledně poptávky, a tato nerovnováha přichází v mnoha podobách.

Například dluh je formou vnuceného nedostatku, který staví člověka do pozice, ve které se musí často podřídit pracovním podmínkám, jež tak mohou mít více „vykořisťovatelský“ charakter – to znamená, že odměna (obvykle mzda) je často v hrubém nepoměru k tomu, co je nezbytné pro udržení zdravého životního standardu. V tomto ohledu zajišťuje dluhový systém samostatnou formu tržní efektivity – jež zvýhodňuje zaměstnavatele, pro které je snadnější snížit mzdovou sazbu (zvýšit nákladovou efektivitu) – která se přirozeně zvyšuje, pokud úroveň osobního dluhu roste.

Čím více lidé dluží, tím větší je pravděpodobnost, že budou přijímat i špatně placená pracovní místa a tím přinášet vyšší zisk majitelům firem. Stejný přístup může být použit pro právně neregulované „manufaktury“ v zemích třetího světa, který je často „vykořisťován“ západními společnostmi. Nadměrná pracovní doba spolu s notoricky nízkou mzdou je zde běžná – přesto tito lidé doslova nemají jinou volbu než se podřídit, protože v jejich regionu není jiná možnost, jak přežít. Často se tak děje kvůli dluhu vyplývajícímu z úsporných opatření. 321

Regulace celkové peněžní zásoby je založena na všudypřítomném nedostatku, neboť, jak bylo uvedeno dříve, všechny dnešní peníze jsou vyrobeny z dluhu a tyto dluhové peníze jsou dále prodávány na trhu jako komodity prostřednictvím „půjček“ navýšených o úroky kvůli generování zisku bankám. A to i přesto, že tento výsledný „úrok“ v samotné peněžní zásobě není obsažen. Například, pokud si jednotlivec vezme půjčku 100 dolarů a platí 5 % úrok z úvěru, je povinen zaplatit zpět 105 dolarů. Ale v ekonomice, kde všechny peníze reálně vznikají prostřednictvím úvěrů, což je realita, existuje v peněžní zásobě pouze „jistina“ (100 dolarů), nikoli ovšem „úrokový výnos“ (5 dolarů), který nebyl vytvořen.

Z toho důvodu existuje vždy větší dluh, než existuje peněz na jeho splacení. Kromě toho, jelikož si chudí obecně berou více půjček na své domovy / auta / atd. než bohatí, kteří žijí ve finančním přebytku, celková tíže dluhu padá na nižší třídy, což umocňuje vrozený nepřekonatelný problém zadlužení, a proto omezené možnosti řešení. V tomto modelu není tedy bankrot výsledkem špatných obchodních rozhodnutí – je to nevyhnutný důsledek – jako ve hře, v níž je o jednu židli méně než hráčů a po zastavení hudby někdo „vypadne“. 322

Zpátky k hlavnímu bodu. Realita nedostatku v současném ekonomickém systému je zdrojem vysoké efektivity v tržním slova smyslu, protože pokud by byly základní potřeby lidí uspokojeny nebo pokud by lidé byli schopni tyto potřeby uspokojovat bez vnějšího tlaku nesplatitelných dluhů, které udržují nerovnováhu, cyklická spotřeba, zisk a ekonomický růst by utrpěly. Jakkoli zákeřný k naší lidskosti se nám tento systém může zdát, toto udržování lidí v tísni je vlastně pozitivním předpokladem pro fungování trhu. Taková je realita.

Netřeba dodávat, že z hlediska technické efektivity, pokud se podíváme na člověka jako na biochemický stroj s univerzální potřebou základní výživy, stability a jiných psychosociálních požadavků, které, pokud nejsou naplněny, mohou mít za následek nemoci jak fyzické, tak psychické, můžeme rozpoznat oddělený stav lidského / společenského blahobytu od této „tržní logiky“. 323

Posledním bodem na toto téma je fakt, že trh udržuje problémy za všech okolností. Obecně můžeme říci, že technická neefektivita je hnacím motorem efektivity trhu. Vyřešení problémů není trhem požadováno, jelikož by tím docházelo k narušení příjmů, a tedy ke ztrátě peněžního zisku a pohybu na trhu. Výsledkem je zvrácené posilování motivace k hledání nebo dokonce k rozvíjení problémů jako takových. Před sto lety by byla myšlenka na prodej balené vody opravdu podivná, vzhledem k tehdejší hojnosti neznečištěné vody. V moderní době je však právě prodej balených vod mnohamilion-dolarovým průmyslem, těžícím ze znečištění vod, ke kterému došlo v důsledku nezodpovědných průmyslových praktik. 324 Zisk a počet pracovních míst spojených s touto technicky neefektivní realitou znečišťování a ničení zdrojů se zvýšil, stejně jako ekonomická efektivita trhu, která je potřebná pro udržení cyklické spotřeby.

Závěr

Efektivita trhu, obecně řečeno, bere v úvahu „makro“ a „mikro“ realitu. Na makro úrovni cokoliv, co může zvýšit prodej, růst nebo spotřebu, bez ohledu na původ tlaku na poptávku a bez ohledu na to, co je skutečně kupováno a prodáváno, je považováno v této souvislosti za efektivní. V mikro měřítku tato efektivita nabírá formu podmínek umožňujících zvýšení zisků či snížení vstupních nákladů („nákladová efektivita“) na straně podniku.

Tato „efektivita“ vrozená kapitalismu funguje bez ohledu na sociální a environmentální náklady na své řízení, aby byla udržena cyklická spotřeba a zisk, a svět, který vidíte kolem sebe – plný ekologických problémů, lidské deprivace a všeobecné sociální a ekologické nestability – je toho výsledkem. Na druhé straně, technická efektivita, která by se dala charakterizovat jako překážka pro tržní efektivitu, se snaží zachovat životní prostředí, lidské zdraví a v podstatě udržet v přirozeném světě rovnováhu. Snížení množství odpadu, řešení problémů a zachování daného uspořádání v rovnováze s přírodními zákony je součástí logiky zdravého rozumu.

Je smutné, když si uvědomíme, že dnes máme dva protichůdné systémy ekonomiky, které pracují zároveň – ovšem zcela proti sobě. Tržní systém ztělesňující svou archaickou tradiční logiku je zcela v rozporu s dnešní přírodní (technickou) ekonomikou. Výsledkem je obrovský nesoulad a nerovnováha se stále se měnícími problémy a důsledky pro lidský druh. Je zřejmé, který systém bude v této bitvě „vítězem“. Příroda přetrvá se svými přirozenými pravidly bez ohledu na to, jak moc budeme teoretizovat o té či oné správnosti způsobu, kterým se tradičně na této planetě organizujeme.

Příroda se nestará o naše velkolepé ekonomické myšlenky, o jejich teorie „hodnoty“, o sofistikované finanční modely, ani o podrobné rovnice ohledně toho, jak si myslíme, že se lidské chování projevuje a proč. Technická realita je jednoduchá: naučit se, přizpůsobit se a sladit se s vládnoucími zákony přírody, nebo v opačném případě trpět následky. Je absurdní si myslet, že by lidský druh, vzhledem ke svému vývoji v rámci těch samých přírodních zákonů, se kterými musí být naše ekonomická praxe (a hodnoty) v souladu, byl s těmito zákony v rozporu. Je to jen otázka zralosti a povědomí o situaci.

Posledním bodem, který jsme až dosud opomíjeli, je nový trend 21. století, který vznikl v důsledku přetrvávání růstu mnoha ekologických problémů a který usiluje o tzv. „zelenou ekonomiku“. Někteří dokonce rozdělují tento ekonomický pohled na jednotlivá odvětví zahrnující využití obnovitelných energetických zdrojů, ekologických staveb, minimálně znečišťující dopravy a ostatních kategorií, které jsou dnes ve středu zájmu. 325 Nezůstane nepovšimnuto, že veškeré povědomí a zmíněné aplikace jsou obecně v souladu s technickou či vědeckou perspektivou popsanou v této kapitole.

Je smutné, že jakkoli pozitivní mohou být záměry těchto nových organizací a obchodních projektů, neefektivnost vrozená kapitalistickému modelu ekonomiky – se všemi jeho potřebami udržet určité formy nepřirozené „efektivity“ pro zachování sebe sama – okamžitě pošpiňuje a hluboce omezuje všechny takové pokusy, což vysvětluje, proč tyto technicky efektivní přístupy nebyly dosud aplikovány. Smutnou skutečností je, že i když může být uskutečněno určité zlepšení, takový pokrok bude ze své podstaty omezený ve srovnání se stále se navyšujícími problémy, neboť, jak bylo popsáno, vlastní strukturální základ, na jakém tržní kapitalismus funguje, odporuje efektivnosti vlastní přírodním zákonům. Pokud má být dosaženo skutečné efektivity, je jediným logickým řešením přehodnotit celou strukturu, pozvednout úroveň prosperity a úroveň řešení problémů.