Orientační příručka (Esej 10/18): Porucha systému hodnot

PORUCHA SYSTÉMU HODNOT

Domnívám se, že chamtivost a soutěživost nejsou výsledkem neměnného lidského temperamentu; dospěl jsem k závěru, že chamtivost a strach z nedostatku jsou ve skutečnosti neustále vytvářeny a zesilovány jako přímý výsledek peněz, které používáme … Přímým důsledkem je to, že musíme bojovat mezi sebou, abychom přežili. 326 – Bernard Lietaer

Myšlenkové geny

Vzhledem k relativně pomalé rychlosti změny lidské bytosti s ohledem na biologickou evoluci došlo v průběhu posledních 4 000 let zaznamenané historie k obrovským společenským změnám v důsledku vývoje znalostí – tedy „kulturní evoluci“. Pokud bychom měli hledat mechanismus kulturní evoluce, měli bychom vzít v úvahu pojem „memu“. 327 Můžeme ho definovat jako „myšlenku, chování, styl nebo využití, které se šíří uvnitř kultury z člověka na člověka“. Memy jsou považovány za sociologické či kulturní analogie genů, 328 které jsou „funkčními (biologickými) jednotkami pro řízení přenosu a vyjádření jednoho nebo více rysů“.

Zatímco geny ve své podstatě přenášejí biologické údaje z osoby na osobu prostřednictvím dědičnosti, memy přenášejí kulturní údaje – myšlenky – z člověka na člověka prostřednictvím lidské komunikace ve všech formách. 329 Když si uvědomíme například sílu technologického pokroku v průběhu času a jakým způsobem to dramaticky změnilo náš životní styl a hodnoty, a bude se tak činit i nadále, můžeme vidět tento celkový vystupující fenomén jako vývoj myšlenek s informacemi, jež se replikují a mutují, čímž v průběhu času mění kulturu.

Vzhledem k tomu bychom mohli prostřednictvím gest zobrazit lidský duševní stav a jeho sklony k akci jako formu programu. Stejně jako geny kódují soubor instrukcí, který v součinnosti s jinými geny a prostředím vytváří sekvenční výsledky, zpracováním memů intelektuálních schopností lidských bytostí ve vzájemné součinnosti se vytváří vzory chování podobným způsobem. Zatímco „svobodná vůle“ je určitě záležitostí složitější debaty s ohledem na to, co skutečně spouští a manifestuje lidská rozhodnutí, je v podstatě zřejmé, že myšlenky lidí jsou omezeny jejich vstupy (vzděláváním). Pokud je nějaké osobě dána malá znalost o světě, bude její rozhodovací proces stejně tak omezený. 330

Podobně, stejně jako geny mohou mutovat způsoby, které jsou škodlivé pro jejich hostitele, jako je například jev rakoviny, 331 tak mohou memy s ohledem na ideologické / sociologické přenosy generovat mentální rámce, které slouží jako újmy na hostiteli (nebo společnosti). Pro tuto činnost byl zaveden termín „porucha“. Porucha je definována jako „narušení nebo abnormalita funkce“. 332 Proto, pokud jde o sociální činnosti, porucha by znamenala institucionalizování ideologických rámců, které nejsou v souladu s větším vládnoucím systémem. Jinými slovy, jsou nepřesné s ohledem na kontext, ve kterém se pokoušejí existovat, často vytvářející nerovnováhu a nežádoucí destabilizaci.

Samozřejmě, že historie je plná, zpočátku, destabilizujících přechodných myšlenek a tento pokračující intelektuální vývoj je zcela přirozený a nezbytný pro lidský stav, jelikož neexistuje žádná taková věc, jako je „absolutní“ porozumění. Nicméně rozlišení, na které poukazujeme, je skutečnost, že když myšlenky přetrvávají po dostatečně dlouhou dobu, často vytvářejí emocionální spojení na osobní úrovni („úrovni identity“) a institucionální ustanovení na kulturní úrovni, které má tendenci udržovat jakési neustálé posilování obecně odolávající změně a adaptaci.

Rozpoznání našeho intelektuálního vývoje jako procesu bez konce a otevřenost novým informacím, které nám pomáhají lépe nás sladit se samotnými udržitelnými postupy, je zřejmě jádrem etiky, jež je potřebná jak v osobní, tak i společenské rovině, očekáváme-li pokračující adaptaci k lepšímu v kontextu kulturní evoluce. Je smutné, že v dnešním světě existují silné kulturní síly, které působí proti tomuto zájmu. Struktury jak ideologické, tak i zakódované v současné sociální infrastruktuře 333 aktivně pracují proti této kritické nezbytnosti kulturní adaptace. Analogií by mohlo být vyhladovění našich biologických buněk tím, že odstraníme kyslík z okolního prostředí – pouze v tomto případě omezujeme naši schopnost učit se a přizpůsobovat, kde znalosti představují „kyslík“, se kterým jsme jako druh schopni řešit problémy a pokračovat v pokroku.

Tato porucha, jak bude popsáno, je vrozená tržní kapitalistické tradici. Jsou to nejen vlastní rozhodnutí provedená v rozporu se zájmy přizpůsobení, vědomá či nevědomá, jež udržují škodlivé účinky na mnoha úrovních, ale je to také hodnotový systém – zaměstnávání „identity“ a normalizovaný smysl pro zvyk, které s sebou nesou mocnou problematickou sílu. Problém je ještě více umocněn, když účel slouží (nebo se zdá, že slouží) takovým záměrům, které se přímo vážou k našemu přežití a existenci. Není pro nás nic osobnějšího než to, jak ztotožňujeme sebe a ekonomický systém, jehož jsme součástí, což je vždy určujícím rysem naší mentality a pohledu na svět. Pokud je něco v nepořádku v tomto systému, pak to znamená, že je něco v nepořádku i s námi, vzhledem k tomu, že my jsme ti, kteří ho udržují.

Porucha systému hodnot

Stejně tak jako rakovina je částečně poruchou imunitního systému, tak sociologické tradice, které přetrvávají ve stále rostoucích problémech společnosti po celé generace, by bylo možné nazvat poruchou systému hodnot. 334 Tato porucha má co do činění s druhem strukturované psychologie, kde byly některé předpoklady dány vírou v průběhu času pouze na základě jejich kulturní vytrvalosti spolu s vlastním provozním posilováním sebe sama. Větší společenský kontext této poruchy je často problematičtější ve svém rozlišení nemluvě o obtížnosti rozpoznání samotného. Na stupnici společenského systému se to stává velmi obtížným, neboť společnost jako celek je neustále přetvářena do dynamiky svého vlastního rámce, často vytvářejícího silné sebezáchovné reakce, kdykoliv je jeho integrita zpochybněna. To, jež by se dalo nazvat „uzavřený mechanismus intelektuální zpětné vazby“, je právě tím, co tvoří drtivou většinu argumentů na obranu našeho současného socioekonomického systému, stejně jako tomu bylo u předcházejících generací. Ve skutečnosti se to jeví jako obecný sociologický trend, neboť vlastní identita lidí je opět pevně propojena s dominantními systémy víry a institucemi, do nichž se narodili.

Podle slov Johna McMurtryho, zasloužilého profesora filosofie z University of Guelph v Kanadě: „Můžeme pátrat v dokumentech týkajících se posledního temného období, které se dochovaly z této éry, od myslitelů Augustina … po Ockhama a neobjevíme jedinou stránku kritiky zavedeného společenského rámce racionálně neudržitelného feudálního otroctví, absolutního paternalismu, božského práva králů a dalších jevů. Liší se to od současné doby a společenského řádu tolik? Můžeme vidět v jakýchkoli médiích nebo dokonce univerzitním tisku článek ohledně jasného odhaleného globálního režimu, který odsuzuje třetinu všech dětí k podvýživě, přestože je k dispozici více než dost jídla pro všechny? V takovém společenském řádu se myšlenka stává nerozeznatelná od propagandy. Pouze jedna doktrína je vyslovitelná a kněžská kasta se svými odborníky předepisuje potřeby a závazky všem … Sociální vědomí je uvězněno v roli jakési slavnostní logiky zcela operující uvnitř přijatého rámce taxativně stanoveného regulačním aparátem chránícího výsady privilegovaných. Metodická cenzura triumfuje pod rouškou vědecké přísnosti a jediným zbylým místem pro vyhledávání myšlenek se stává hra konkurenčních racionalizací.“ 335

Takové reakce jsou také běžné v souvislosti se zavedenou praxí ve specifických oblastech. Například Ignaz P. Semmelweis (1818 -1865), maďarský lékař, který zjistil, že poporodní horečka by mohla být radikálně omezena zavedením standardu mytí rukou na porodnické klinice, a v podstatě nastínil nyní plně uznávanou teorii bakteriálních nemocí, byl ignorován, odmítnut a jeho zjištění zesměšněno. To se změnilo až dlouho po jeho smrti, kdy byl jeho velmi zásadní objev respektován. V současné době někteří lidé používají frázi „Semmelweisův reflex“ jako metaforu pro reflex, jako je tendence k odmítnutí nového důkazu nebo nové znalosti, protože to odporuje zavedené normě, přesvědčení nebo paradigmatu. 336

Souhrnně lze říci, že jakmile je daný soubor myšlenek svěřen dostatečně velkému počtu lidí, stane se „institucí“ – a poté, co se stane instituce nějakým způsobem dominantní a existuje dostatečně dlouhou dobu, může být považována za „zavedenou instituci“. „Institucionální zařízení“ jsou prostě sociální tradice dané iluzí stálosti a čím déle trvají, tím častěji mají silnější obranu svého práva na existenci ve většině kultur. Podíváme-li se na institucionální zařízení, které bereme dnes za samozřejmost – od systémových makro znaků, jako je finanční systém, právní systém, politický systém a hlavní náboženské systémy – k systémovým mikro znakům, jako materialismus, manželství, celebrity atd. – musíme si připomenout, že žádná z těchto myšlenek není vlastně reálná ve fyzickém slova smyslu. Jedná se o dočasné memo struktury, které jsme vytvořili, aby sloužily našim účelům v daných podmínkách v určitých časových bodech a bez ohledu na to, jak moc se citově k takovým záležitostem vážeme; bez ohledu na to, jak velká může být instituce; bez ohledu na to, kolik lidí může věřit v takové instituce – jsou to stále pouze neospravedlnitelné úmysly, které jsou přirozeně přechodné.

Takže vrátíme-li se ke kontextu poruchy systému hodnot, tržní kapitalismus, zatímco je pravděpodobně hluboce oddělen od fyzické reality a je zdrojem kořenů drtivé většiny sociálních strastí v dnešním světě, udržuje sám sebe prostřednictvím souboru kulturně upevněných hodnot a mocenských institucí, kterými je společnost formována a obecně vedena k jejich obraně. Jsou čím dál mocnější ve svém přesvědčování, protože dominantní porucha systému hodnot se v dnešním světě rodí z předpokladů týkajících se kritického přežití člověka samotného.

Charakteristika patologie

Abychom mohli kriticky zhodnotit stávající rámec myšlení, musí se vytvořit základní, vzájemně uznávané měřítko. „Kulturní relativismus“ 337 je antropologický pojem, který odkazuje na skutečnost, že různé kulturní skupiny vytváří odlišné vnímání „pravdy“ nebo „reality“. „Morální relativismus“, 338 který je podobným pojmem, souvisí s odlišností toho, co je považováno za „správné“ nebo „etické“. V průběhu lidských dějin se tyto rozdíly staly více úzkoprsými, neboť vědecká revoluce příčinného myšlení, která započala v období renesance, čím dál více snižovala „relativní celistvost“ různých přesvědčení.

Faktem je, že názory si nejsou rovny ve své platnosti. Některé z nich jsou věrnější než jiné, a tudíž jsou některé v kontextu reálného života více disfunkční. Vědecká metoda, jak dospět k závěrům, je konečným měřítkem, ve kterém lze měřit integritu lidských hodnot, a tato moderní realita demystifikuje běžnou „relativistickou“ obranu subjektivní lidské víry. Nejde o to, co je „správné“ a co „špatné“, ale o to, co funguje nebo nefunguje. Integrita našich hodnot a přesvědčení je jen tak dobrá, do jaké míry jsou tyto hodnoty a přesvědčení sladěny s přirozeným světem. To je společné stanovisko, které všichni sdílíme.

Tato koncepce navazuje přímo na udržitelnost v širším kontextu přežití člověka samotného, jelikož udržitelný sociální systém musí mít udržitelné hodnoty, které umožní udržet jeho strukturu. Bohužel, evoluční bagáž naší kulturní historie udržuje hodnoty struktur, které jsou tak mocné, ale tak jasně oddělené od reality, že naše osobní a společenské předpoklady štěstí, úspěchu a pokroku samotného jsou i nadále hluboce perverzní a existují v nesouladu s vládnoucími zákony našeho přirozeného prostředí a lidské povahy. Člověk má vskutku společnou povahu, a i když nic nevypadá na 100% univerzálně napříč druhy, některé tlaky a stresory mohou v průměru vytvářet vážné společenské zdravotní problémy. 339 Stejně tak, pokud naše hodnoty podporují chování, které není v souladu s naší fyzickou udržitelností na planetě Zemi, pak můžeme samozřejmě též očekávat narůstající problémy na úrovni životního prostředí. 340

Dominantní systém hodnot, který kapitalistický socioekonomický model udržuje, je prokazatelně ve vztahu k lidské existenci hluboce patologický, jelikož mechanismus týkající se přežití a odměny obecně mísí citové vazby s formami sebezáchovy, které v podstatě pramení z jakéhosi primitivního zoufalství a strachu. Základním étosem je anti-sociální, nedostatkem řízený tlak, který nutí všechny hráče hry, aby byli zpravidla vykořisťovatelští a antagonističtí jak k sobě navzájem, tak i vůči prostředí. Existují zde také vestavěné tlaky, aby se zabránilo sociálně zmírňujícím zájmům kvůli výsledné ztrátě zisku, 341 což prohlubuje tento stresem vyvolaný emocionální nepoměr. Výsledkem je začarovaný kruh obecného zneužívání, úzkoprsého sobectví a sociální a environmentální lhostejnosti.

Samozřejmě, z historického hlediska jsou tyto sžíravé charakteristiky obvykle obhajovány jednoduchým tvrzením „tak to prostě je“ – jako kdyby naše evoluční psychologie musela uvíznout v tomto stavu. Ve skutečnosti, pokud tyto vychvalované psychologické doktríny tradiční teorie trhu týkající se našich zjevných omezení vzhledem k „funkční“ sociální struktuře považujeme za pravdivé („neoklasického prospěchářství“), pak nerovnováha, ničení životního prostředí, útlak, násilí, tyranie, poruchy osobnosti, válčení, vykořisťování, sobecká chamtivost, marnivý materialismus, konkurence a další takovéto rozdělující, nelidské a destabilizující skutečnosti jsou prostě nezměnitelné, a proto by celá společnost neměla dělat nic jiného, než obejít tyto nevyhnutelnosti za pomoci veškerých možných „regulací“, které můžeme zavést, abychom „ovládli“ tyto skutečnosti stavu lidstva. Je to podobné, jako kdyby měl člověk těžkou, nevyléčitelnou duševní poruchu – silnou retardaci, kterou prostě nelze překonat, takže se všechno ve společnosti musí pozměnit podle toho ve snaze se s tím vypořádat.

Přesto ještě žijeme jako lidské bytosti; v průběhu generací jsme schopni vidět stále více z historie o nás samotných; tím více jsme schopni porovnat chování různých kultur napříč světem a napříč historií – tím jasněji z toho vyplývá, že jsou naše lidské schopnosti přímo potlačovány archaickou strukturou založenou na odměně a přežití, která pokračuje v posilování primitivních, zoufalých hodnot, a zatímco tyto hodnoty mohly sehrát pozitivní evoluční roli v minulosti, přítomnost a předznamenaná budoucnost pravděpodobně vyhodnotí tyto vzorce chování jako zcela škodlivé a neudržitelné.

Sebezáchovná paralýza

Zatímco každý z nás si zpravidla přeje přežít, a to ve zdravém stavu, a je samozřejmě připraven, je-li třeba, bránit toto své přežití, sebezáchova v současných socio-ekonomických podmínkách zbytečně rozšiřuje tuto tendenci na způsoby, které silně brzdí sociální pokrok a řešení problémů. Ve skutečnosti by se dalo říci, že k této krátkodobé sebezáchově dochází často na úkor dlouhodobé integrity.

Nejzřetelnější příklad tohoto jevu souvisí se základní povahou hledání a udržení příjmu, který je životní mízou tržního systému a tím i lidského přežití. Jakmile firma uspěje při získávání podílu na trhu, obvykle podporujíce zaměstnance spolu s vlastníky, přirozeně tíhne k zájmu zachovat tento podíl na trhu generující zisk za každou cenu. Jsou vytvářené hluboké hodnotové asociace, jelikož podnik už není jen svévolný subjekt, který produkuje zboží nebo služby – nyní je prostředkem podpory života pro všechny zúčastněné.

Výsledkem je konstantní, společensky vysilující boj nejen s konkurencí, která také usiluje o stejný spotřebitelský trh, ale hlavně s inovací a změnou samotnou. Zatímco technologický pokrok je konstantní, plynulý postup na vědecké úrovni, tržní ekonomika vnímá tento objev jako hrozbu v kontextu stávajících, v současné době ziskových myšlenek. Rozsáhlé úrovně historické „korupce“, kartelových a monopolních dohod a dalších obranných kroků stávajících podniků lze nalézt v celé historii, kde každá dohoda usiluje o zajištění produkce příjmů bez ohledu na sociální dopady. 342

Další příklad souvisí s psychologickou neurózou vystavěnou na podnětu odměny za uznání, která je vlastní tržnímu systému. I přesto, že je rozumově jasné, že žádný jednotlivec nic nevymyslí sám s ohledem na skutečnost, že všechny znalosti jsou sériově generovány a neustále se v průběhu času kumulují, tržní ekonomika charakterizovaná „vlastnictvím“ vytváří tendenci nejen snižovat tok informací pomocí patentů a „obchodních tajemství“, ale také podporuje myšlenku „duševního vlastnictví“, a to i navzdory skutečně mylné představě o pojmu samotném. Na úrovni hodnotového systému to zmutovalo do pojmu nároku na „uznání“, a tím často do „ego“ asociací při prezentovaní myšlenek nebo „vynálezů“. V dnešním světě začal tento fenomén žít vlastním životem a mnoho lidí má tendenci za svůj nápad často usilovat o „uznání“ zvyšující jejich status, i když jsou opět zjevně součástí kontinua většího než oni sami. Zatímco uznání za čas a práci dané osoby pracující na vývoji nápadu je produktivním sociálním podnětem a má zásadní význam pro náš smysl účelu v praxi, perverze duševního vlastnictví a všech jeho nepřirozených atributů tuto bytostnou spokojenost překrucuje a zkresluje.

Ve skutečnosti se na největším měřítku kulminace znalostí takové akty „ocenění“ nevyhnutelně stávají v paměti dějin irelevantní. Například dnes, když používáme moderní počítač, aby nám pomohl v našich životech, jen zřídka kdy přemýšlíme nad tisíci lety intelektuálního studia, díky kterému byla objevena s ním související základní vědecká dynamika, ani nad celkovým množstvím času stráveným bezpočtem lidí, aby umožnili „vynález“ takového nástroje v podobě, jakou má dnes.

Je to pouze v kontextu manifestace ega a zajištění peněžní odměny, kdy se toto stává problémem „přirozené“ hodnoty, pokud jde o tržní systém. Pokud lidé nebudou požadovat „uznání“, nebudou odměněni, a tudíž nezískají větší šanci na přežití z tohoto příspěvku na trhu. Takže tento stav prohloubil tuto neurózu, která neustále dusí pokrok, jenž by umožnil sdílení znalostí.

Kromě toho mohou mít poruchy spojené s tržním „pudem sebezáchovy“ i mnoho jiných podob včetně použití vlády jako nástroje, 343 zamoření akademické obce a samotných informací 344 (jelikož vzdělávací instituce jsou také podporovány z příjmů) a dokonce i běžných mezilidských vztahů. 345 Strach spjatý se ztrátou živobytí přirozeně potlačí téměř vše ostatní, a dokonce i ten nejvíce „etický“ a „morální“ člověk, když čelí riziku, že by nemusel přežít, dokáže obvykle ospravedlnit opatření, která by byla obyčejně považována za „zkorumpovaná“. Tento tlak je konstantní a je z části zdrojem obrovské „trestné činnosti“ a sociální paralýzy, kterou dnes můžeme ve světě vidět.

Konkurence, vykořisťování a třídní boj

V návaznosti na předchozí bod poznamenejme, že vykořisťování, které je vrozené konkurenčnímu stavu mysli, proniká do samotné podstaty toho, co obecně znamená „úspěch“. Tuto rétoriku „získávání výhody“ lze vidět v mnoha aspektech našich životů. Manipulace a vykořisťování za účelem vytvoření zisku se stalo základní silou v moderní kultuře sahající daleko za hranice rámce tržního systému.

Postoj, jež vidí ostatní lidi a svět jako pouhý prostředek, jak pro sebe nebo pro určité skupiny „dobýt“ a udržet náskok před ostatními, je nyní hnací psychologickou deformací, která se projevuje v romantických vztazích, přátelství, rodinných strukturách, nacionalismu a dokonce ve vztahu k přirozenému životnímu prostředí – kde se snažíme využít a přehlížet zdroje fyzického prostředí pro krátkodobý osobní prospěch a výhodu. Na všechny prvky našeho života je nutně pohlíženo z perspektivy „co z toho mohu já osobně získat“.

Studie provedená na katedře psychologie na universitě v Berkeley v Kalifornii v roce 2011 zjistila, že: „… jedinci pocházející z vyšších tříd se chovají více neeticky než jednotlivci z nižších tříd … u jedinců z vyšších tříd bylo mnohem pravděpodobnější porušování předpisů při jízdě autem vzhledem k jednotlivcům z nižších tříd. Následující laboratorní studie prokázaly u příslušníků vyšších tříd daleko pravděpodobnější neetické rozhodovací tendence – přijímání úplatků od ostatních, lhaní při vyjednávání, podvádění za účelem zvýšení svých šancí na výhru ceny a schvalování neetického chování v práci – než u jednotlivců z nižších tříd. Analýza dat (údaje získané mediací a moderací) prokázala, že neetické tendence jednotlivců z vyšších tříd částečně pochází z jejich příznivějšího postoje k chamtivosti“. 346

Studie tohoto druhu jsou velmi zajímavé, protože ukazují, že běžný argument lidské povahy ve svém extrémním kontextu, kdy jsou lidé nevyhnutelně „konkurenceschopní a vykořisťující“, je vynechán při obraně současného sociálního systému. Třídní vztahy nejsou genetickými vztahy, i když by mohly ukazovat nepatrné rozdíly individuálních sklonů. Tato studie vyjadřuje kulturní fenomén celkově, neboť samozřejmě předpokládá, že obecně lhostejný postoj k vnějším negativním důsledkům, neboli tzv. „neetickému chování“ představovanému vyšší třídou, je výsledkem typu hodnot ​​potřebných pro dosažení úrovně vyšší třídy. 347

V běžné poetické rétorice, kdy tato intuice platila po staletí, bylo vypozorováno, že ti, kteří dosáhli „úspěchu“ v obchodním slova smyslu, jsou často „necitliví“ a „bezohlední“. Obecně vychází najevo ztráta empatie u těch, kteří dosáhli takového „úspěchu“ a je intuitivně zřejmé, proč tomu tak je s ohledem na poruchu systému hodnot konkurenčním přehlížením, které je vrozené psychologii tržního systému. Celkově, čím více jste pečující a empatičtí, tím méně je pravděpodobné, že byste uspěli finančně – obecně se to neliší od sportu, kde nepomáháte soupeři v dosažení jeho cílů, protože by to vedlo k tomu, že byste s největší pravděpodobností prohráli.

Celkově bylo zjištěno, že nižší třídy jsou více sociálně humánní v mnoha ohledech. Například bylo také zjištěno, že chudí dávají vyšší procento svých příjmů (4,3 %) na charitu než bohatí lidé (2,1 %). Studie z roku 2010 zjistila, že: „… příslušníci nižší třídy se ukázali být štědřejší … charitativnější … důvěryhodnější … a ochotnější … ve srovnání s jejich protějšky z vyšší třídy. Rozbor dat (mediace, moderace) ukázal, že příslušníci nižší třídy jednali daleko více sociálně zaměřeným způsobem z důvodu většího závazku k rovnostářským hodnotám a vnímání soucitu. Důsledky pro společenskou třídu, sociálně zaměřené jednání a ekonomická nerovnost jsou předmětem diskuze.“ 348 349

Studie provedená Kronikou filantropie za využití dat daňových odpočtů společnosti Internal Revenue Service ukázala, že domácnosti s příjmem mezi 50 000 až 75 000 dolary ročně daly v průměru 7,6 % ze svých vlastních příjmů na charitu ve srovnání se 4,2 % od lidí, kteří vydělávají 100 000 dolarů a více. V některých nejbohatších lokalitách s velkým podílem lidí s příjmem 200 000 dolarů nebo více za rok je věnováno na charitu průměrně 2,8 % z příjmů. 350 351

Úspěch a status

Podstatou kapitalistického modelu je implicitní předpoklad, že ti, kteří přispívají nejvíce, musí získat většinu. Jinými slovy, předpokládá se, že pokud se chcete stát, řekněme, miliardářem, musíte udělat pro společnost něco důležitého a užitečného. Samozřejmě, že to není jednoznačně pravda. Analyzováním a rozčleněním bylo zjištěno, že drtivá většina extrémně bohatých lidí získala své bohatství z mechanismů, které nejsou prokazatelně společensky přínosné na jakékoliv přímé tvůrčí úrovni. 352

K procesu inženýrství, k řešení problémů a ke kreativní inovaci dochází téměř vždy na úrovni pracovníka v nižších složkách firemního komplexu jenom proto, aby to jako kapitalizované šlo těm nahoře („majitelům“), kteří jsou kvalifikovaní hrát nepřirozenou hru „vytvářející trh“. Nejedná se o nedocenění inteligence nebo tvrdé práce těch, kteří mají obrovské bohatství, ale je zde pouze ukázáno, že systémové odměny jsou přemístěny a přiděleny těm, kteří využívají mechanismy trhu, a nikoliv těm, kteří skutečně navrhují a tvoří. Faktem je, že jedno z nejvíce odměňovaných odvětví v globální ekonomice je investování a finance. 353 Klasická profese manažera „hedžového fondu“, který pohybuje peníze stále dokola s pouhým záměrem získat více peněz, avšak s nulovým přínosem v oblasti tvůrčího rozvoje, je jednou z nejlépe placených profesí v současném světě. 354

Stejně tak samotný pojem „úspěchu“ se v dnešní kultuře sám o sobě měří materiálním bohatstvím. Sláva, moc a další gesta vyvolávající pozornost jdou ruku v ruce s materiálním bohatstvím. Být chudý znamená být nenáviděn, zatímco být bohatý znamená být obdivován. Téměř v celém sociálním spektru se s těmito lidmi z bohatých vrstev zachází s nesmírným respektem. Z části s tím má co dočinění na systém orientovaný mechanismus přežití, jako je osobní zájem na získání vhledu, jak se také stát tak „úspěšným“, jenž se celkově proměnil ve zvláštní fetiš, kde je vůdčí silou myšlenka být bohatý, mocný a slavný a to jakýmikoliv nezbytnými prostředky.

Porucha systému hodnot ohledně odměňování projevující se v naší společnosti obecně jako bezohledná a sobecká, a to jak finančními prostředky, tak i veřejným uctíváním a respektem, je jedním z nejrozšířenějších a nejzákeřnějších důsledků motivačního systému, který je vrozený kapitalistickému modelu. Funguje nejen tak, že se vyhýbá skutečným zájmům typů inovací a řešení problémů, které ze své podstaty nemají peněžní návratnost, ale také posiluje vlastní existenci tržního systému odůvodňujíc sebe sama prostřednictvím vysokého postavení dosaženého těmi, kteří „zvítězili“ v systému bez ohledu na skutečný příspěvek nebo sociální a ekologické náklady.

Sociolog Thorstein Veblen psal rozsáhle na toto téma a označil tuto hodnotu „ctnosti“ jako predátorskou: „Protože predátorská kultura dosáhne plnějšího vývoje, dochází k rozdílu mezi zaměstnáními … „čestný“ člověk nesmí pouze prokazovat schopnost nenechat se predátorsky využívat, ale musí se také vyhnout povoláním, která neumožňují využívání. Krotká povolání, která nezahrnují žádné zjevné ničení života a žádný velkolepý nátlak na vzdorující protivníky, ztrácejí vážnost a jsou odsunuta na ty členy komunity, kteří jsou nedokonalí ve svých predátorských schopnostech; to znamená na ty, kterým schází mohutnost, hbitost nebo dravost. Proto zdatný barbar z dravé kultury dbající na své dobré jméno … se ve své době zabývá mužským uměním války a svůj talent věnuje vynalézání nových způsobů a prostředků k narušování míru. V tomto spočívá čest.“ 355

William Thompson ve svém díle Poptávka po zásadách rozdělení bohatství vedoucí k lidskému štěstí (An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth Most Conducive to Human Happiness) připomíná realitu tohoto asociativního vlivu: „Náš další postoj je, že nadměrné bohatství vzbuzuje obdiv a napodobení a tímto způsobem se šíří praxe neřestí bohatých mezi zbývající částí společenství; nebo v nich vytváří jiné zlozvyky vyplývající z jejich pozice značně bohatých. Z tohoto pohledu není nic víc zřejmé než univerzální fungování nejobyčejnějšího principu naší povahy – sdružování. Bohatství jako prostředek ke štěstí … je obdivováno nebo záviděno všemi; způsob a charakter související s hojností těchto dobrých věcí vždy zasáhne mysl ve spojitosti s nimi …“ 356

Třídy a třídní boj jsou přirozeným výplodem tohoto vlivu jako hodnotové asociace k bohatství a moci, jež se projevují v současném systému a během doby se stávají problémem emocionální identity. Stav zájmu začíná uchopením svého vlastního života vytvářením akcí sebezáchovy na straně vyšší třídy, která se snaží o udržení (nebo zvýšení) svého postavení způsoby, jež se už ani nemusí týkat peněz nebo materiálního bohatství. Pud sebezáchovy, v tomto případě, připomíná i jakýsi druh drogové závislosti. Stejně jako chronický hráč, který potřebuje endorfin, se snaží vyhrát, aby se cítil dobře, ve vyšší třídě se často rozvíjí podobné nutkání ve vztahu ke stavu jejich domnělého postavení a bohatství.

Termín „chamtivost“ je často používán k rozlišování mezi těmi, kteří využívají zdroje skromně, a těmi, kteří je využívají nadměrně. Chamtivost je tedy relativní pojem, stejně jako být „bohatý“ je relativní pojem. Termín „relativní deprivace“ 357 se vztahuje k pocitu nespokojenosti lidí, když srovnávají své postavení s ostatními a uvědomují si, že mají méně z toho, o čem jsou přesvědčeni, že jim náleží. Tento psychologický jev nezná konce a v souvislosti s materiálním úspěchem motivačního kapitalistického systému působí jeho přítomnost závažnou poruchu systému hodnot, která je patrná na úrovni duševního zdraví.

Zatímco zachování uspokojování potřeb a kvality životní úrovně je důležité pro fyzické a duševní zdraví, cokoliv nad rámec této rovnováhy v souvislosti se sociálním srovnáváním má schopnost vytvářet těžké neurózy a sociální deformace. Nejenže neexistuje žádné „vítězství“ na konci, pokud jde o subjektivní vnímání postavení a bohatství, ale často to slouží k oddělení těchto údajů od zkušeností většiny lidí a k vytváření odcizení a odlidštění v mnoha ohledech. Tato empatická ztráta nemá na sociální úrovni žádný pozitivní výsledek. Predátorská hodnota odměn vrozená tržnímu systému prakticky zaručuje nekonečné konflikty a zneužívání. 358

Samozřejmě, mýtem je, že tato neuróza hledání „vyššího a vyššího“ postavení a bohatství je hlavní hnací silou společenského pokroku a inovací. I když na tomto intuitivním předpokladu může být něco málo pravdy, záměrem opět není sociální příspěvek, ale výhoda a finanční zisk. Je to stejné jako tvrzení, že být pronásledován smečkou hladových vlků připravených vás sežrat je dobré pro vaše zdraví, protože vás udržuje v běhu. I když se některé úspěchy jasně objevují, vůdčí síla (záměr) má opět jen málo co do činění s těmito úspěchy a škodlivé vedlejší produkty a vlastní paralýza vyššího řádu anuluje myšlenku, že hodnoty konkurence, materiální chamtivosti a marnivého postavení jsou legitimním zdrojem společenského pokroku.

Epidemiolog Richard Wilkinson vypracoval srovnání bohatých národů orientovaných podle příjmových nerovností přítomných v každé populaci. Bylo zjištěno, že právě národy s nejmenší nerovností příjmů byly ve skutečnosti více inovační, 359 a když vezmeme v úvahu, že hodnota konkurenčního pohonu má velký vliv na zvětšování propasti mezi bohatými a chudými, je samozřejmé uvažovat, že hodnoty rovnostářství a spolupráce mají větší tvořivou sílu než tradiční ekonomický stimul, jak tvrdí rétorika.

Jako poslední bod v této podkapitole zmiňme předmět materialismu a postavení ve společnosti, který může být rovněž rozšířen o podobný problém marnivosti. I když je to mírná odchylka od našeho bodu, kultura založená na marnivosti, jež máme dnes, se nachází v přímém vztahu k těmto pohonům pro postavení a měřítka „úspěchu“ zakořeněných na pobídkách psychologické hodnoty, které jsou vlastní kapitalistickému systému. Vzhledem k tomu, že hodnotový systém „akvizice“ je ve skutečnosti nezbytný, aby konzumní model fungoval, je jen přirozené, že marketing a reklama neustále vytvářejí nespokojenost včetně způsobu, jak se na sebe díváme.

Před několika lety byla na ostrově Fidži provedena studie, při níž byla v tamní kultuře, která nikdy předtím nezažila žádné médium, zavedena západní televize. Na konci sledovaného období si účinek materialistických hodnot a marnivosti vzal velkou daň. Například relevantní procento mladých žen, které předtím přijaly styl zdravé hmotnosti a plné vizáže, se stalo posedlými touhou být hubené. Poruchy příjmu potravy, které byly v této kultuře prakticky neslýchané, se začaly šířit a obzvláště ženy procházely velkou proměnou. 360

Ideologická polarizace a vina

Když se začne hovořit na téma, co se v dnešním světě „udělalo špatně“ – chudoba, ekologická nerovnováha, nelidskost, všeobecná ekonomická destabilizace a podobně – často následují polarizované diskuse. Duality jako „pravá nebo levá“ nebo „liberální nebo konzervativní“ jsou běžné, z čehož vyplývá, že v rozsahu lidského chápání a preference je pevná vodící linie, která ztělesňuje všechny známé možnosti.

S tím je také spojena starší, ale stále běžná dualita „kolektivismus vs. volný trh“. Stručně řečeno, tato dualita předpokládá, že všechny možnosti ekonomických preferencí musí zachovávat myšlenku, že společnost by měla být buď založena na údajné demokratické vůli všech lidí v podobě „volného obchodu“, nebo, že malá skupina lidí by měla být ve vedení a všem ostatním říkat, co mají dělat. Kvůli temné historii totality, která sužovala 20. století, je dnes orientace na hodnoty založenými na strachu, jenž odmítá vše, co i jen vzdáleně naznačuje výskyt „kolektivismu“ spolu s příbuzným slovem „socialismus“ často používaný hanlivým způsobem, extrémně běžná. 361

Jak již bylo dříve poznamenáno v této eseji, vnímání lidských možností přímo souvisí s jejich znalostmi, které si osvojili. Pokud tradiční vzdělávací a sociální instituce prezentují všechny sociálně-ekonomické variace v rámci takových omezených referenčních rámců, lidé pravděpodobně přijmou tyto předpoklady (memy) a budou je uchovávat ve svém myšlení a praxi. Pokud nejsi „abc“, pak musíš být „xyz“ – což je běžný myšlenkový mem. Dokonce i v politickém zřízení Spojených států existuje toto paradigma. Pokud nejste „republikán“, musíte být určitě „demokrat“ apod.

Jinými slovy, jedná se o přímé potlačování možností a v této souvislosti se často projevují hodnotové struktury, které vytváří emocionální vazby k falešné dualitě. Tyto hodnoty jsou extrémními překážkami dnešního pokroku na mnoha úrovních. Ve skutečnosti, když chce vládnoucí třída omezit jakékoliv narušení ze strany spodní třídy, pracuje na bezpečnostním opatření, které omezuje představu lidí o tom, jaké jsou možnosti. 362

Například údajný problém „státní intervence“ na volném trhu, což je stálé téma obhájců kapitalismu, které v podstatě říká, že různé praktiky a postupy vlády mohou nějakým způsobem omezit volný trh, 363 což je zdrojem potíží, který vytváří neefektivnost na trhu. Toto vzájemné obviňování se vskutku pohybuje sem a tam mezi těmi, kteří tvrdí, že problémem je trh, a těmi, kteří tvrdí, že se jedná o zasahování státu do tržního mechanismu. 364

O čem se nemluví, je dualitou otřásající realita, a to je, že stát ve své historické podobě je rozšířením samotného kapitalistického systému. Vláda ale tento systém nevytvořila. Systém vytvořil vládu, nebo přesněji – vyvinul se jako jeden aparát. Všechny socio-ekonomické systémy zakořenily v základně průmyslového rozvoje kvůli nezbytnému přežití. Stejně jako to dělal feudalismus, který byl založen na agrární společnosti orientovaný svou třídní strukturou vztahů k obživu-produkující zemi, tak to také dělají v dnešním světě tzv. „demokracie“. Proto samotná myšlenka, že státní vláda je oddělená nebo bez vlivu kapitalismu, je ryze abstraktní teorií, která nemá v realitě žádný pravdivý základ. Kapitalismus v podstatě vytvaroval a rozvinul povahu vládního aparátu – nikoli naopak.

Takže, když lidé tvrdí, že vládní regulace trhu jsou jádrem problému a že trh by měl být „volný“ bez strukturálních nebo právních zábran, jsou ve svém asociativním chápání zmateni. Celý právní systém, který je centrálním nástrojem vlády, bude vždy „infiltrován“ a používán k asistenci v konkurenční taktice obchodu pro udržení a zvýšení výhod, což je samotná podstata „hry“. Očekávat něco jiného znamená předpokládat, že ve spojitosti s konkurencí existují „morální“ hranice. To je zcela subjektivní. Takové morální a etické předpoklady nemají žádný empirický základ, zvláště když se podstata socio-ekonomického systému točí kolem moci, vykořisťování a konkurence – ty jsou totiž, jak již bylo uvedeno dříve, všechny považovány za ideální ctnosti „dobrého podnikatele“.

Pokud ziskuchtivé instituce mohou získat moc ve vládě (což je přesný záměr „podnikového lobbingu“) a manipulovat s vládním aparátem ve prospěch jejich podniku nebo průmyslu, aby získaly výhody, jedná se jednoduše o dobrý obchod. Pouze v tom případě, že konkurenční útoky dosáhnou úrovně vrcholu nespravedlnosti, jsou zavedena opatření k zachování iluze „rovnováhy“. Toto vidíme v případě antimonopolních zákonů apod. 365 Tyto zákony nevedou ve skutečnosti k ochraně „volného obchodu“ nebo podobně, ale k urovnání extrémních činů konkurenčního záměru odehrávajících se na trhu se všemi možnými manévry vedoucími k výhodě jakýmkoli možným způsobem. 366

Dokonce i samotné složky všech vlád v dnešním světě pochází vždy z firemně-obchodního sektoru společnosti. Proto jsou hluboké obchodní hodnoty jednoznačně neodmyslitelnou součástí myšlení těch, kteří jsou u moci. Thorstein Veblen napsal o této skutečnosti na počátku 20. století: „Zodpovědní činitelé a jejich hlavní administrativní úředníci – tomu bychom mohli rozumět jako „vláda„ nebo „administrativa“ – jsou bez výjimky a typicky vybíráni z těchto zvýhodněných tříd; šlechtici, pánové nebo obchodníci, kteří přicházejí ruku v ruce za stejným účelem; smyslem toho všeho je, že obyčejný člověk nepatří do tohoto okruhu a nesdílí záměr, u kterého se předpokládá, že řídí osud národů.“ 367

Takže tvrdit, že „volný trh“ není vlastně tak úplně „volný“ kvůli intervencím, je nepochopením toho, co opravdu povaha slova „volný“ vzhledem k systému ve skutečnosti znamená. „Svoboda“ není svoboda pro každého, kdo je schopen „spravedlivě“ se podílet na otevřeném trhu a celé té utopické rétorice, kterou dnes slyšíme od obhájců kapitalistického systému – opravdová svoboda představuje vlastně svobodu ovládnout, potlačit a porazit ostatní podniky všemi možnými konkurenceschopnými prostředky. V tomto nejsou žádné „spravedlivé podmínky“ možné. Ve skutečnosti, pokud by vláda „nezasáhla“ anti-monopolními zákony nebo „finanční záchranou“ bankám a podobně, celý tržní komplex by sám sebe zničil již dávno. Částečně je tato vrozená nestabilita trhu tím, co ekonomové jako John Maynard Keynes v podstatě pochopili, ale pravděpodobně jen v omezeném rozsahu. 368

Individualita a svoboda

Až příliš často mluví lidé o „svobodě“ spíše jako o nějakém nepopsatelném gestu než o hmatatelné situaci. Tuto rétoriku dnes neustále slýcháme v politických a ekonomických institucích, kde s touto „svobodou“ bývá spojována „demokracie“, a to jak na úrovni tradiční praxe hlasování, tak i samotného pohybu peněz prostřednictvím nezávislého volného obchodu. Tyto společensko-politické memy jsou rovněž posilovány relativně polarizovaným způsobem, který často využívá příkladu útlaku a ztráty volnosti a svobody v předchozích sociálních systémech k obraně současného stavu věcí.

Tvůrčí díla filozofů, umělců a spisovatelů, kteří měli vliv na prosazování různých ideologických představ této „svobody“, často na úkor společenské flexibility, zvyšující tuto dogmatickou polarizaci, ještě více umocnila tyto hodnoty. 369 Stručně řečeno, hodně strachu a emoční energie obklopuje představu společenské změny a toho, jaký by mohla mít vliv na naše životy, co se týče svobody a individuality.

Ano, když poodstoupíme a zamyslíme se nad tím, co znamená svoboda mimo tyto kulturní memy, zjistíme, že pojem svobody lze prohlásit za relativně daný lidskou historií spolu s životní úrovní a dokonce i samotným osobním vyjádřením. Z tohoto důvodu, aby bylo možné rozhodnout, co je svoboda a jak ji posuzovat, potřebujeme ji měřit (a) z historického hlediska na straně jedné a s ohledem na (b) budoucí možnosti na straně druhé.

(a) Z historického hlediska je základní obava založena na strachu z moci a jejího zneužívání. Z části je lidská historie nepochybně jedním z neutuchajících bojů o moc. Poháněna hluboce rozdělujícími náboženskými a filozofickými přesvědčeními a hodnotami, které se projevovaly bídným otroctvím, podrobením žen, pravidelnou genocidou, stíháním pro kacířství (svobodu projevu, nebo to, co bylo a je stále známé jako „svobodné myšlení“), božským právem králů a podobně – to vše by mohlo dokazovat, že historie lidstva je v tomto kontextu historií nebezpečných a nepodložených pověr prohlášených v těchto dobách za posvátné z důvodu primitivních hodnot / porozumění na úkor lidského blahobytu a sociální rovnováhy. Strach a nouze v těchto dřívějších obdobích jako by zesílily to nejhorší z toho, co můžeme považovat za „lidskou povahu“, často v začarovaném kruhu při usilování o moc jako způsobu, jak zabránit zneužívání mocí.

Přesto je kriticky důležité si uvědomit, že jsme celkově prošli procesem přechodu od těchto archaických hodnot a přesvědčení ke globální kultuře s jejími institucemi, které pomalu zahrnují vědeckou kauzalitu a její hodnotu s ohledem na to, co je reálné a co není. S touto změnou začal být zřejmý určitý pozitivní vývoj.

Posunuli jsme se z „božské“, konečné pravomoci geneticky podmíněných králů a faraonů do systému, byť velmi omezené účasti široké veřejnosti prostřednictvím takzvaného „demokratického procesu“ ve většině zemí světa. Vykořisťování lidí, podmaňování a bídné otroctví ztratily svou společnou obhajobu náboženské, rasové či pohlavní nadřazenosti a vylepšily se do té míry, že se dnes otroctví vyskytuje zpravidla v mírnější formě „námezdní práce“ – v širším kontextu „třídních“ společenství – určené pozicí jedince v ekonomické hierarchii. Tržní ekonomice se také podařilo ve všech svých historických formách překonat rasismu podobné „kastovní“ předurčení, neboť to ve společnosti umožňuje (omezenou) míru sociální mobility, kde získaný příjem napomáhá větší obecné „svobodě“. 370

Je třeba vzít v úvahu jisté progresivní skutečnosti jako kapitalismus, který, se všemi jeho nedostatky, napomohl zlepšení určitých věcí v daných sociálních podmínkách. Avšak, co se dosud nezměnilo, je základní předpoklad, který je stále elitářský a bigotní v tom, jak zvýhodňuje jednu skupinu na úkor druhé, a to jak strukturálně, tak i sociologicky. V tomto případě však již nemá zvýhodněná „skupina“ nic co do činění s pohlavím, rasou či náboženstvím, ale mocnou účelností a soutěživou mentalitou, která se tlačí na vrchol třídní hierarchie, nevyhnutelně na úkor ostatních.

Dalo by se říci, že kapitalismus je ve skutečnosti post-moderní otrocký systém s novou hodnotovou orientací „konkurenční svobody“, která ho drží na místě. Tento přetvořený pojem „svobody“ v podstatě říká, že máme všichni „volnost“ spolu navzájem soutěžit a vzít si, co dokážeme. Přesto, jak již bylo zmíněno, takový stav „otevřené svobody“, který by existoval bez zneužívání, útlaku a strukturální výhody je zjevně nemožný. Takže zatímco zastánci kapitalismu mohou uvést sociální zlepšení, ke kterému došlo od jeho nástupu, jako důkaz jeho společenské účinnosti, musíme si přiznat, že jeho kořen nevychází ze zájmu o lidskou svobodu, ale je ozvěnou sociálního fanatismu, který pošpiňuje kulturu po tisíce let a který je zakořeněný v obecné psychologii elitářství a nedostatku.

Dnes je opravdová svoboda přímo závislá na množství peněz, které člověk má. Osobní svoboda lidí pod hranicí chudoby je tak v porovnání s bohatými velmi omezena. Podobně, zatímco zastánci volného trhu často hovoří o „donucování“ v souvislosti se státní mocí, realita ekonomického donucování bývá ignorována. Teoretici tradiční ekonomiky neustále používají rétoriku, která naznačuje, že vše je otázkou volby na trhu, a jestli člověk chce vzít práci či nikoli, je jeho volbou.

Přesto však osoby žijící v chudobě, což je většina, 371 stojí před výrazně omezeným výběrem. Tlak jejich omezené ekonomické schopnosti vytváří mocný stav donucení, ve kterém nejenom že musí přijmout pracovní místo kvůli přežití a kterého si neváží, ale jsou také často objektem rozsáhlého vykořisťování v podobě nízkých mzdových sazeb v důsledku stejného zoufalství. Ve skutečnosti je všeobecná chudoba v tomto kontextu velmi pozitivní okolností pro kapitalistickou třídu, neboť zajišťuje nákladovou efektivitu v podobě levnější pracovní síly.

Takže ještě jednou, i když můžeme pozorovat v průběhu času jisté společenské zlepšení, toto zlepšení je ve skutečnosti jen variací na společné téma všeobecného elitářství, vykořisťování a fanatismu. Dlouhá historie předpokládaného nedostatku zdrojů a omezení produkce jen dále umocňují tuto myšlenku v malthuziánském slova smyslu, 372 kde byla myšlenka, že by každý dosáhl určitého stupně ekonomické rovnosti, považována jednoduše za nemožnou.

(b) Přesto moderní věda a exponenciální rozvoj technických aplikací spolu s hlubším povědomím o naších lidských podmínkách 373 otevřely dveře k budoucím možnostem zlepšení sociálních podmínek a v podstatě tak i k dalšímu zvýšení míry svobody nevídaným způsobem. Toto vědomí představuje problém, neboť možnost dosažení této nové úrovně je intenzivně potlačovaná hodnotami a zavedenými institucemi ustanovenými tradičním kapitalistickým společenským řádem. Jinými slovy, tržní systém jednoduše nemůže umožnit tato zlepšení, protože podstata jejich kulminace je v rozporu se samotnými mechanismy systému.

Ku příkladu efektivita, která je dnes na technické a vědecké úrovni možná, by mohla, v případě, že by byla správně aplikována, zajistit vysokou životní úroveň každému člověku na Zemi spolu s odstraněním nebezpečné a monotónní práce prostřednictvím uplatnění kybernetické mechanizace. 374 V dnešním světě stráví drtivá většina lidí většinu svého života výkonem svého povolání a spánkem. Mnohá z těchto povolání se netěší oblibě 375 a jsou prokazatelně irelevantní s ohledem na skutečný osobní či společenský přínos a rozvoj.

Takže pokud chceme přemýšlet o tom, co znamená svoboda na základní úrovni, je to možnost v rozumné míře vést svůj život tak, jak si přejete. 376 Mít možnost žít svůj život bez toho, abyste se museli strachovat o přežití a své zdraví, či o přežití a zdraví vaší rodiny, je prvním krokem. Stejně tak systém práce za účelem zisku je jednou z nejvíce „nesvobodných“ institucí, která může dnes existovat, a to nejen s ohledem na vrozený ekonomický nátlak, ale také s ohledem na korporační struktury samotné, které představují doslova sestupnou hierarchickou diktaturu.

Je smutné, že i přes tyto současné a reálné možnosti porucha systému hodnot vybudovaná na kapitalistickém modelu a jeho poměrně paranoidním strachu z čehokoli mimo něj pokračuje a bude pokračovat v boji proti těmto možnostem vyššího stavu svobody. Ve skutečnosti samotná myšlenka poskytování základní sociální podpory ve formě „blahobytu“ nebo podobně bývá napadena, částečně z důvodu omezování otevřeného trhu – samotného trhu, který má ve skutečnosti pravděpodobně na svědomí zbídačený stav těch, kteří by takovou podporu potřebovali.

Ještě poslední poznámka k tématu „svobody“. Kapitalistické teorie, jak historické, tak moderní, postrádají jakýkoli vztah k přírodním zdrojům Země a jejich vládnoucím ekologickým zákonům. Na rozdíl od nejprimitivnějšího povědomí o nedostatku, které je ukazatelem společné teorie hodnoty založené na „nabídce a poptávce“, povaha světa z vědeckého hlediska v tomto modelu chybí – je „externí“. Toto opomenutí, společně s vykořisťováním a realitou snižování nákladů, které jsou vlastní motivačnímu systému trhu, je to, co způsobilo obrovské environmentální problémy, od vyčerpání půdy po znečištění, odlesňování a prakticky vše ostatní, co si lze na ekologické úrovni představit.

Při analýze raného rozvoje této filozofie můžeme logicky spekulovat o tom, jak k tomu došlo. Vzhledem k výrobě založené v té době převážně na zemědělství s minimálním podílem kvalitní rané výroby zboží „řemeslného typu“ byly naše možnosti mít negativní vliv na životní prostředí přirozeně omezené. Jednoduše jsme nepředstavovali tak velkou hrozbu, neboť obrovské množství průmyslových staveb, jak je známe dnes, ještě nebylo postaveno.

Tento vývoj ukazuje, že pod povrchem kapitalismu se skrývá ještě starý pohled, který je čím dál zastaralejší s neustále se projevujícími následky vyplývajícími z naší technologické kapacity, kterou zvyšujeme naší schopnost ovlivnit svět. Paralelou by mohla být instituce války. Hodnoty konkurenceschopnosti a války byly tolerovatelnou realitou před staletími, dokud byla způsobená škoda omezená na primitivní muškety. Dnes máme jaderné zbraně, které mohou zničit vše. 377 Takže, z pohledu evoluce byl kapitalismus praktikou a hodnotovou orientací, která v některých ohledech napomohla pokroku, avšak veškeré důkazy dnes poukazují na to, že vlastní nezralost systému, pokud přetrvá, povede ke stále narůstajícím problémům.

„Marketizace“ života

Posledním bodem této eseje je trend stále rostoucí marketizace života, který ve světě vytvořil hluboké pokřivení hodnot. Od té doby, co je v naší kultuře spojována „svoboda“ s „demokracií“ a demokracie je v ekonomickém smyslu spojována se schopností nakupovat a prodávat, vyskytuje se již komodifikace téměř čehokoli, co si jen lze představit.

Dle tradičních hodnot a rétoriky předchozích generací se na používání peněz v některých ohledech často pohlíželo jako na „studenou“ nezbytnou nutnost s tím, že některé prvky našich životů byly považovány za „posvátné“ a nebyly na prodej. Například akt prostituce, při kterém lidé prodávají svou intimitu za peníze, je situací, kde se kulturní hodnoty obvykle odcizí. Ve většině zemí je tento akt nelegální, ačkoli to není dostatečně právně odůvodněno, neboť sexuální schůzky samy o sobě legální jsou. Za trestuhodné to začne být považováno pouze v momentě, kdy přijde do hry prvek koupě.

Nicméně takovéto svátosti, které kulturně přetrvávají, jsou stále více rušeny tržní mentalitou. V současné době lze prodat nebo koupit téměř cokoli, ať už je to legální nebo ne. 378 Můžete si koupit právo obejít předpisy o emisích uhlíku, 379 můžete si za poplatek nechat vylepšit svou vězeňskou celu, 380 koupit právo lovit ohrožená zvířata, 381 a dokonce si i koupit přijetí na prestižní univerzitu, aniž byste museli splnit požadavky testů. 382

Dochází tak ke zvláštnímu stavu, kdy některé z nejnormálnějších přirozených aktů lidského života začnou být rovněž podněcovány penězi, jako se toho například využívá k povzbuzení dětí ke čtení, 383 nebo na podporu hubnutí. 384 Co to vlastně z psychologického hlediska pro děti znamená, když jsou ve svých nejzákladnějších činnostech podporovány penězi? Jak to pak v budoucnu ovlivní jejich smysl pro odměnu? To jsou důležité otázky ve světě na prodej s určujícím hodnotovým principem, podle kterého jakoukoli akci stojí za to dělat pouze v případě, když na ní člověk může vydělat peníze.

Takovéto tržní hodnoty se jeví jako naprosté sociální pokřivení, neboť se tak změní samotná podstata lidské iniciativy a existence. Zatímco bychom se nemuseli příliš znepokojovat zdánlivě banálními záležitostmi, jako je fakt, že si lze zakoupit přístup do jízdního pruhu určeného jen pro vozy s více cestujícími, i když jede člověk sám, 385 větším projevem kultury postavené na tom, že vše je na prodej, je odlidštění společnosti, neboť se všichni a všechno omezí na pouhou využitelnou komoditu.

V současné době, jakkoli šokující to může být, existuje na světě dokonce více otroků než kdykoliv v lidské historii. Obchodování s lidmi je a nadále bude obrovský průmysl za účelem dosažení zisku prodejem mužů, žen a dětí do různých rolí.

Americké ministerstvo zahraničních věcí zveřejnilo: „Odhaduje se, že až 27 milionů mužů, žen a dětí na celém světě jsou oběťmi toho, co se dnes často popisuje zastřešujícím termínem „obchodování s lidmi“. Práce, která i nadále bojuje proti tomuto zločinu, je dílem naplnění slibu svobody – svobody od otroctví pro vykořisťované a svobody pro ty, kteří přežili, aby pokračovali ve svém životě.“ 386

Na závěr, zatímco většina lidí, která věří ve svobodný tržní kapitalistický systém a obvykle rozlišuje mezi „morální“ a „amorální“ formou obchodu, by byla z etického hlediska pobouřena nad tímto rozsáhlým zneužíváním lidí, ke kterému ve světě dochází, skutečností je, že samotný koncept komodifikace nemůže načrtnout žádnou objektivní dělící čáru a tyto „extrémní“ skutečnosti jsou popravdě jen otázkou míry v souvislosti s aplikací. Z čistě filozofického hlediska neexistuje žádný technický rozdíl mezi jakoukoli formou tržního vykořisťování. Psychologii vlastní porucha systému hodnot udržuje a bude i nadále udržovat v kultuře dravou bezohlednost, a pouze tehdy, když se odstraní strukturální mechanismus ze samotného našeho přístupu ke společenské organizaci, nalezneme na výše uvedené problémy řešení.