Orientační příručka (Esej 11/18): Strukturálně třídní předsudky, stát a válka

STRUKTURÁLNĚ TŘÍDNÍ PŘEDSUDKY, STÁT A VÁLKA

„Člověk je jediný patriot. Uzavře se ve své vlastní zemi pod svou vlastní vlajkou, opovrhuje ostatními národy a udržuje si po ruce na vysoké náklady zástupy uniformovaných vrahů, kteří se mají zmocnit části zemí ostatních národů a zabránit jim, aby uchvátily část té jeho. A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si myje ze svých rukou krev a propaguje „bratrství všech lidí“ – svými slovy. 387 – Mark Twain

Přehled

Konflikt mezi lidmi je stálou charakteristikou společnosti již od počátku zaznamenané historie. Zatímco ospravedlnění tohoto faktu se pohybuje od předpokladů o neměnných lidských sklonech, jakými jsou agresivita a teritorialita, až k náboženskému pojetí o zapojení polarizovaných metafyzických sil, jakými jsou síly „dobra“ a „zla“, historie odhalila, že případy, ve kterých došlo ke konfliktu, mají obvykle racionální souvislost s environmentálními a / nebo kulturními podmínkami. Z důvodu naší náchylnosti od bezprostřední strachuplné stresové reakce „bojuj, nebo uteč“, 388 až po klidné vypočítavé plánování strategie národního válečného konfliktu, pro který existuje vždy důvod, je ve všeobecném veřejném zájmu snížit tuto míru konfliktů plným posouzením příčinných souvislostí nakolik to jen lze, abychom zvážili možná řešení.

Tato esej se bude zabývat dvěma obecnými kategoriemi „války“ – „imperiální válkou“ a „třídním bojem“. I když se zdají být odlišné, bude ukázáno, že základní psychologické mechanismy těchto dvou kategorizací jsou v základu stejné, a zároveň také, jak jsou některé ze současných mechanismů „boje“ ve skutečnosti mnohem hůře postižitelné či více skryté, než mnozí uznávají. Celková ústřední teze je ta, že zdroj těchto zdánlivě neměnných realit se nachází v samotném socioekonomickém předpokladu – v rámci určité posílené psychologie a tudíž v sociologických schématech – a není pevně daný našimi geny nebo nedostatkem nějaké morální způsobilosti.

Řečeno jinými slovy, současná realita není poháněna ideologicky izolovanými skupinami, jakými jsou například darebácká vláda nějaké země nebo neobyčejně „chamtivá“ obchodní mentalita – ale spíše nejzákladnějšími skrytými hodnotami, které jsou vlastní životu prakticky všech lidí v současných socioekonomických podmínkách a které si udržujeme jako kulturně „normální“. Jediným rozdílem je, do jaké míry jsou tyto hodnoty využívány a za jakým účelem.

Imperiální válka: Vznik státu

Neolitická revoluce, která proběhla někdy před 12 000 lety, 389 znamenala zásadní zlom pro lidskou společnost, protože jsme přešli z téměř výhradního „žití z půdy“ – omezeného na schopnost přirozené regenerace prostředí – ke zrychlujícímu se trendu kontroly životního prostředí a manipulaci s přírodními zdroji. Rozvoj zemědělství a vytváření práci usnadňujících nástrojů byly počátkem toho, co můžeme pozorovat dnes, kde spektrum lidských schopností využít vědu ke změně světa k našemu prospěchu se zdá být prakticky neomezené. 390

Nicméně, tato zpočátku pomalá technologická adaptace uvedla do pohybu určité vzorce a změny, jež pravděpodobně zapříčinily mnohé z problémů, které jsou dnes již považovány za zcela běžné. Příkladem toho může být, jak vznikla kvůli relativní chudobě a ekonomickému rozvrstvení nerovnováha, jako zřejmý důsledek této nové kapacity. Slovy neurovědce a antropologa Dr. Roberta Sapolského: „Lovci a sběrači měli k dispozici tisíce volně rostoucích a žijících zdrojů potravy, kterými se živili. Zemědělství toto všechno změnilo a vytvořilo naprostou závislost na několika málo desítkách zdrojů potravy … Zemědělství umožňuje skladování přebytečných zdrojů a tím nevyhnutelně i jejich nerovnoměrné hromadění, rozvrstvení společnosti a vznik tříd. Takto umožnilo i vznik chudoby.“ 391

Podobně byl také spíše kočovný způsob života těchto lovců-sběračů pomalu nahrazen životem usedlým, vznikem ochranářských kmenů a nakonec lokalizovaných společenství městského typu. Slovy Richarda A. Gabriela v díle Krátká historie války (A Short History of War): „Vynález a rozšíření zemědělství spolu s domestikací zvířat v 5. tisíciletí př.n.l. jsou uznávány jako vývoj, který připravil půdu pro vznik prvních rozsáhlých a komplexních městských společností. Tyto společnosti, které se objevily téměř současně kolem roku 4000 př.n.l. jak v Egyptě, tak v Mezopotámii, používaly kamenné nástroje, ale během následujících 500 let kamenné nástroje a zbraně ustoupily bronzu. S výrobou bronzu pak došlo k revoluci ve válčení.“ 392

V tomto období také vznikl pojem „státu“, jak jej známe, a objevila se stálá přítomnost „ozbrojených sil“. Gabriel dále pokračuje: „Tyto rané společnosti vytvářely první státem řízené instituce, zpočátku jako centralizované kmeny (chiefdoms) a později jako monarchie … Ve stejné době centralizace vyžadovala vytvoření správní struktury, která by byla schopná řídit společenské aktivity a prostředky k dosažení společných cílů … Vývoj ústředních státních institucí a podpůrného správního aparátu nevyhnutelně dal formu a stabilitu vojenským strukturám. Výsledkem byla expanze a stabilizace dříve volných a nestabilních válečnických kast. Do roku 2700 př.n.l. byla v Sumeru plně formulovaná vojenská struktura a stálá armáda organizovaná podle moderních směrnic. Stálá armáda se ukázala být trvalou součástí sociální struktury a byla opatřena silnými nároky na sociální legitimitu. A od té doby je s námi.“ 393

Imperiální válka: Iluze

„Imperialismus“ je definován jako: „Politika, praxe nebo obhajoba rozšiřování moci a nadvlády jednoho národa zejména přímými územními akvizicemi nebo získáním nepřímé kontroly nad politickým nebo hospodářským životem jiných oblastí.“ 394

Zatímco tradiční kultura může obvykle uvažovat o imperiální válce jako o variaci války obecně předpokládajíce, že jde o další formu ozbrojeného národního konfliktu, lze ukázat, že základní kořeny všech vnitrostátních válek jsou ve skutečnosti imperiální povahy. Doslova tisíce válek, které se odehrály v zaznamenané lidské historii, měly většinou co do činění se získáním přírodních zdrojů nebo území, kde se jedna skupina buďto snaží zvýšit svou moc a materiální bohatství, nebo se chce ochránit před ostatními, kteří se ji snaží dobýt a nasát její moc a bohatství.

Dokonce i mnoho historických konfliktů, které se na povrchu zdají být vedeny pro čistě ideologické účely, jsou ve skutečnosti často skryté imperiální ekonomické tahy. Například křesťanské křížové výpravy v 11. století bývají často definovány jako striktně náboženský konflikt či projev ideologického zápalu. Přesto hlubší šetření odhaluje silný podtón obchodní expanze a získávání přírodních zdrojů pod záminkou „náboženské“ války. 395 To však neznamená, že by náboženství nebylo zdrojem obrovského historického konfliktu. Jen poukazujeme na často příliš zjednodušený výklad mnoha historických textů, ve kterých je ekonomický význam opomíjen nebo ignorován. Bez ohledu na to, pojem „morální“ křížové tažení jako forma zástěrky pro národní ekonomický imperialismus přetrvává dodnes. 396

Ve skutečnosti lze v celé historii pozorovat vysoce donucovací tendence, pokud jde o získání veřejné podpory pro akt národního válčení. Například letmým přezkoumáním historie zjistíme, že veškeré „ofenzivní“ válečné akty, což znamená válku iniciovanou danou mocí z jakéhokoli důvodu (nikoli jako reakci na přímou invazi), pochází od složek a spolupracovníků vládního orgánu, nikoli od občanů. Války mají tendenci začínat nějakým druhem oznámení návrhu vycházejícího ze státní moci, následně pak poháněného korporátně podporovanými médii, 397 jež pomalu formují občany do podoby, kdy tento návrh ocení. Státu také velmi pomůže, pokud je rovněž přítomna nějaká citově výrazná provokace, která by mohla být zmanipulována k následnému ospravedlnění zamýšlené války. 398

Taková taktika manipulace s občany může mít mnoho podob. Využití strachu, cti (pomsty), vlasteneckého paternalismu, 399 morálky a „společné obrany“ se pravděpodobně řadí mezi nejčastější triky. Ve skutečnosti jsou všechny akty války, bez výjimky, ve veřejné sféře odůvodněny jako „obranné“, a to i v případě, že žádné racionální hmatatelné veřejné ohrožení nelze zjistit. Přesto je na tomto pojmu „obranné“ války vskutku jádro pravdy, 400 neboť akty imperiální mobilizace jsou založeny na velmi reálné, avšak nejasné podobě ekonomického a / nebo politického strachu – strachu ze ztráty kontroly či moci. Jinými slovy, i když se nemusí jednat o přímé bezprostřední ohrožení daného útočícího národa, dlouhodobá konkurenční potřeba si neustále znovu zabezpečovat svou stávající moc před její případnou budoucí ztrátou je velmi reálnou a odůvodněnou obavou. Takže, v podstatě je tato „obrana“ druhem sebezáchovy elitářské vyšší třídy, a proto obvykle z hlediska pravdivých skutečností pro veřejnost morálně neospravedlnitelná; proto se místo toho k získání veřejného souhlasu používají tyto triky. 401

Ekonom a sociolog Thorstein Veblen ve svém slavném díle z roku 1917 s názvem Pojednání o podstatě míru a podmínky jeho zachování (An Inquiry Into The Nature Of Peace And The Terms Of Its Perpetuation) napsal v návaznosti na předmět veřejného přesvědčování: „Každý válečný podnik, který má mít naději na zahájení, musí získat morální podporu komunity nebo její efektivní většiny. Prvořadým zájmem každého bojechtivého státníka je tedy uvést tuto morální sílu do pohybu, aby dosáhl dobrodružství, o které usiluje. A existují dvě hlavní linie motivace … zachování nebo prosazování materiálních zájmů komunity – skutečných či smyšlených – a obhajoba národní cti. Možná by se k nim měla přidat třetí – rozvoj a zachování národní kultury.“ 402

Tento poslední bod ohledně zachování národní kultury nejlépe ilustruje běžné moderní západní imperiální nároky, které se snaží šířit pomocí „svobody a demokracie“. Toto tvrzení zaujímá otcovský postoj, který předpokládá, že současné politické klima cíleného národa je prostě příliš nehumánní a intervence na „pomoc“ jeho občanům se stává „morální povinností“ invazních sil.

Veblen pokračuje: „Jakákoli forma patriotismu poslouží jako způsob a prostředek k válečnému podniku pod příslušným vedením, i když [u lidí] není zpravidla sklon k bojovné náladě. Správně řízený, obyčejný vlastenecký cit může být snadno mobilizován k válečnému dobrodružství jakýmkoli přiměřeně obratným a cílevědomým státníkem – toho existuje nespočet názorných příkladů.“ 403 „… bezpečně lze [také] všeobecně říci, že když už jednou dotyčný státník dostal nepřátelské akce do plného proudu, můžeme s jistotou počítat s tím, že vlastenecký cit národa podnik podpoří bez ohledu na oprávněnost sporu.“ 404

V Americe je výrok „jsem proti válce, ale podporuji vojáky“ 405 běžný mezi těmi, co jsou proti danému konfliktu, ale chtějí, aby byli i nadále vnímáni jako uctiví ke své zemi obecně. Tento výrok je jedinečný tím, že je ve skutečnosti iracionální. „Podporovat vojáky“ by logicky znamenalo podporovat úlohu „vojska“, tedy činů, které se od této role vyžadují. Samozřejmě, implicitním gestem je, že člověk podporuje potřebu války a tudíž podporuje muže a ženy v armádních silách, kteří napomáhají této potřebě. Přesto si však samotné tvrzení zcela protiřečí a existuje jako forma „dvojitého myšlení“, 406 neboť nesouhlasit s existencí určitého válečného konfliktu znamená také plně nesouhlasit s činností těch, kteří se do něj zapojují. Je to, jako kdybychom řekli: „Jsem proti tomu, aby rakovina zabíjela lidi, ale podporuji její právo na život.“

Ozbrojené síly se historicky těšily vysoké veřejné úctě občanů a vláda toto neustále oslavuje do té míry, že předpoklad „cti“ si žije svým vlastním iracionálním životem. Ve skutečnosti je toto psychologicky umocněno zavedenými ceremoniály. Pocta je zformalizována prostřednictvím ocenění, medailí, přehlídek, uctivých postojů a jiných ozdob, které zapůsobí na veřejnost ohledně předpokládané hodnoty akcí vojáků, a tedy i instituce války. To dále posiluje kulturní tabu, kde je urážka jakéhokoli prvku válečného aparátu brána jako projev neúcty k oběti, kterou ozbrojené síly skládají.

Z hlediska skutečné ochrany a řešení problémů je u „úctyhodného“ případu hasiče, který zachrání dítě z hořícího domu, tento obdiv oprávněný. Nesobecký, altruistický postoj a ochota riskovat svůj život ve prospěch druhých je samozřejmě ušlechtilý čin. Nicméně v historickém kontextu válečnictví osobní altruismus vojáka neospravedlňuje rozsáhlé akty národní imperiální agrese, bez ohledu na to, jak dobré úmysly mohli vojáci mít.

Kromě toho, tento na strach orientovaný princip uchování moci zavedený státním aparátem také přirozeně vytváří jakousi „dílčí válku“ proti vlastním občanům, která je téměř vždy umocněna v dobách válečného konfliktu. Ti, kteří zpochybňují nebo odmítají daný národní konflikt, se v historii setkali s přímým útlakem a v širším kulturním kontextu i s odporem ze strany veřejnosti. Běžné, avšak nejednoznačné porušení zákona v podobě „vlastizrady“ 407 či „vzpoury“ 408 je toho historickým příkladem spolu s ukázkou dočasného zbavení práv občanů po dobu války někdy zahrnujícího i svobodu projevu. 409

Ze sociálního hlediska je zmíněné „vlastenectví“ také běžně používáno v tom smyslu, že ti, kdo nepodporují válku, jsou často zavrženi za to, že nepodporují své spoluobčany a vytváří tak odcizení. V poslední době byli lidé v opozici, kteří se třeba účastnili protestních akcí, považováni státem za „teroristy“, 410 což je závažné obvinění s mnoha vážnými právními důsledky, pokud je příslušnými orgány shledáno pravdivým.

Nicméně tato „dílčí válka“ se dá rozebrat na ještě hlubší mechanismus – něco, co by se dalo nazvat jistým druhem sociální kontroly na podporu imperiálních záměrů. V řadě zemí dnes existuje, ať už z povinnosti od narození, 411 či přesvědčováním k právně závazným smlouvám, 412 tlak nebo motivace k připojení k armádě, která je sama o sobě manipulativní na mnoha úrovních. Reklamní strategie jako například „peníze na vysokou školu“ nebo „osobní úspěch“ jsou zcela běžné a zřejmě se zaměřují na nižší příčky ekonomické hierarchie. 413 Bylo zaznamenáno, že Spojené státy někdy utratí až miliardy ročně (4,7 miliardy v roce 2009) na styky s veřejností na globální úrovni, které by napomohly veřejnému obrazu a náboru. 414

Imperiální válka: Příčina

Když se odvrátíme od tradičních iluzí propagovaných na obranu organizované vraždy lidí a krádeže přírodních zdrojů a odmítneme takové povrchní ospravedlnění, jakými jsou otcovský patriotismus, čest a protekcionismus, zjistíme, že válka je dnes ve skutečnosti nedílnou charakteristikou majetného nedostatkem poháněného obchodního systému. Bylo by nesprávné tvrdit, že válka je sama o sobě produktem kapitalismu, protože válčení se datuje mnohem dále do minulosti než kapitalismus. Nicméně, když rozebereme samotný tento předpoklad, vidíme, že válka je skutečně centrálním, neměnným rysem kapitalismu, neboť je jen sofistikovanějším projevem těch samých rozdělujících, konkurenčních a zastaralých hodnot a postupů.

Stejně tak, jako korporace konkuruje jiným korporacím v oboru z důvodu příjmu kvůli přežití neustále usilující o monopol a kartelové dohody, kde jen může, rovněž všechny vlády na planetě jsou v podstatě založeny na stejném principu přežití formou rozšiřování svého území. Jako příklad můžeme uvést Ameriku, která v roce 2011 získala přibližně 2,3 bilionů dolarů jen ze samotných federálních výnosů daně z příjmu. 415 Tyto výnosy jsou důležité pro fungování toho, čím ve skutečnosti obchodní instituce známá jako „Amerika“ je. Stejný vliv má roční zisk Microsoftu na jeho schopnost fungovat. Amerika je, po pravdě řečeno, svou funkcí a formou korporace se všemi registrovanými podniky, které existují ve vnitrostátní právní síti a jsou považovány za dceřiné společnosti této mateřské instituce tradičně nazývané „vláda Spojených států“.

Proto si všechny akce americké vlády spolu se všemi konkurenčními vládami ve světě musí přirozeně udržovat akutní obchodní prozíravost. Nicméně, co odděluje tuto „mateřskou korporaci“ (Ameriku) od jejích dceřiných sektorů (podniků) je její schopnost sebezachování a udržení si konkurenční výhody. Její potřeba zachovat stěžejní hnací mechanismy své ekonomiky má zásadní význam a letmý pohled do historie týkající se způsobu, jakým byly USA schopné získat a udržet si své postavení globálního „impéria“, ukazuje tuto obchodní prozíravost jasně. Ve skutečnosti se projevuje trošku odlišně od způsobu, jakým se konkrétní podniky snaží získat obchodní monopol. Jedině tak není ideál globálního monopolu (impéria) omezen právním mandátem, jak běžně prohlašují vnitrostátní právní omezení, ale je provedeno násilně na jevišti imperiální války.

Ve skutečnosti je docela zajímavé, i když ne neočekávané, jak se samotný akt této sebezáchovy prostřednictvím armády může sám o sobě stát silně lukrativním obchodním podnikem, který často zlepší ekonomickou situaci národa a přinese zisky svým korporátním složkám. Dnes můžeme rozšířit tyto ekonomické výhody masivních vojenských výdajů 416 417 spolu s rekonstrukcí válkou postižených oblastí obchodními dceřinými společnostmi vítězných států418 na pomalé pobízení integrity země prostřednictvím obchodních tarifů, sankcí a uvalení dluhů v zájmu podrobení populace ve prospěch transkontinentálního průmyslu 419 420 a mnoho dalších moderních konvencí „ekonomické války“.

Tento bod pravděpodobně nejlépe vyjádřil jeden z amerických nejvíce vyznamenaných armádních důstojníků 20. století – generálmajor Smedley D. Butler. 421 Butler byl autorem slavné knihy vydané po 1. světové válce nazvané Válka je kšeft (War is a Racket) a ohledně válečného obchodu uvedl následující: „Válka je kšeft. Vždy jím byla. Pravděpodobně ten nejstarší, jednoduše nejziskovější a zcela jistě nejkrutější. Svým rozsahem je to jediný kšeft mezinárodní. Je jediný, ve kterém se zisky počítají v dolarech a ztráty v lidských životech.“ 422

V roce 1935 také napsal: „Strávil jsem 33 let a 4 měsíce v aktivní vojenské službě a během té doby jsem strávil většinu svého času jako vysoce postavený ranař pro Big Business, Wall Street a bankéře. Stručně řečeno, byl jsem vyděračem a gangsterem kapitalismu. V roce 1914 jsem pomáhal zajistit, aby bylo Mexiko a zejména Tampico bezpečné pro americké ropné zájmy. Pomohl jsem udělat Haiti a Kubu slušným místem, kde můžou chlapci z National City Bank vybírat zisky. Pomáhal jsem znásilnit půl tuctu středoamerických republik ve prospěch Wall Street. V letech 1902-1912 jsem pomohl očistit Nikaraguu ve prospěch mezinárodního Banking House of Brown Brothers. V roce 1916 jsem vnesl světlo do Dominikánské republiky v zájmu amerického cukerného průmyslu. Roku 1903 jsem pro americké ovocné společnosti pomohl zajistit v Hondurasu práva. Roku 1927 jsem v Číně pomáhal dohlédnout na to, aby Standard Oil pokračoval nerušeně ve své cestě. Když se na to tak zpětně podívám, mohl jsem dát Al Caponemu pár rad. To nejlepší na co se zmohl, bylo provozovat své ilegální kšefty ve třech okresech. Já jsem je provozoval na třech kontinentech.“ 423

Monumentální dílo Johna A. Hobsona s názvem Imperialismus: Studie (Imperialism: A Study) popisuje tuto tendenci jako „sociální parazitický proces, ve kterém zájem zámožných občanů státu, kteří se zmocnili otěží vlády, přispívá k imperiální invazi za účelem připevnit ekonomické přísavky na cizí subjekty a vysát z nich tak jejich bohatství s cílem podpořit domácí přepych“. 424

Mnozí z vás by teď mohli toto zneužívání považovat za formu „korupce“, ale tuto úvahu je však v širším spektru obtížné odůvodnit. Etické a morální tvrzení, co je „spravedlivé“ a co „nespravedlivé“, nemá žádnou průkaznou integritu v rámci systému, který je nedílnou součástí kapitalismu. Toto je jedním z nešťastných selhání realizace ze strany těch, kteří aktivně šíří poselství „světového míru“ či „protiválečného postoje“, ale stále brání model konkurenčního trhu. Jinými slovy, „světový mír“ se jednoduše nezdá být možný ve stávajícím ekonomickém modelu.

Každý krok uplatňování globálního kapitalismu, počínaje jeho vznikem v Evropě, je spojován s obrovským násilím, vykořisťováním a podrobením. Evropský kolonialismus, 425 zajetí afrických „otroků“ pro jejich využívání a prodej, násilné podrobení nespočtu koloniálních národů a vytvoření privilegovaných útočišť pro šmelinářství a pravomocí pro mnoho státních nebo státem chráněných podniků, to vše se pouze dotýká povrchu jeho vrozeného charakteru, jakým je „válečný systém“ myšlení.

Thorstein Veblen ve svém díle z roku 1917 vytváří spojitost s tím, co nazývá „finanční“ nebo také monetární základ války: „V průběhu polemiky vyšlo najevo, že zachování současného finančního práva a pořádku se všemi incidenty jeho vlastnictví a investic je neslučitelné s neválečným stavem míru a bezpečí. Toto současné schéma investování, podnikání a [průmyslové] sabotáže by mělo mít z dlouhodobého hlediska výrazně vyšší šanci na přežití, pokud by byly zachovány současné podmínky válečných příprav a národní „nejistoty“, nebo kdyby předpokládaný mír zůstal v poněkud problematickém stádiu, dostatečně nejistém na to, aby udržel živou nevraživost mezi národy … 426 Takže, pokud jsou celkově projektory tohoto míru v jakékoli míře nakloněny myšlence hledání výhodnějších podmínek, za jakých by snad mohl být zajištěn trvalý mír, tak by zřejmě již od samého počátku mělo být součástí jejich úsilí uvést do pohybu události vedoucí k současnému omezování a případnému zrušení vlastnických práv a cenového systému, ve kterém tato práva nabývají účinku. 427

Další důkazy této souvislosti lze najít v modernějších formách nepřímého násilí. Mezi ně patří postupy „ekonomické války“, které mohou, jak bylo zmíněno výše, sloužit jako kompletní akty agrese, ať už samy o sobě, či jako součást procesního úvodu k tradiční vojenské akci. Příklady lze spatřit v podobě obchodních tarifů, sankcí, dluhů z donucení a mnoha dalších méně známých tajných metod k oslabení státu. 428

Celosvětové finanční instituce, jako je Světová banka či Mezinárodní měnový fond, mají silné pravomoce, a tudíž v pozadí i své obchodní zájmy. Mají pravomoc přidělit dluh na „finanční záchranu“ trpícím zemím na úkor kvality života jejich občanů. Často také převezmou moc nad přírodními zdroji nebo průmyslovými odvětvími prostřednictvím zvolené privatizace nebo jinými způsoby, které mohou oslabit schopnost země natolik, že se stane závislou na ostatních ve prospěch obchodních outsiderů. 429

Toto je jednoduše jen více skrytý způsob podrobení, než jaký mohl být viděn, řekněme, při imperiální expanzi britské říše prostřednictvím své „Východoindické společnosti“, tedy u obchodní síly, která využívala nově dobytých regionálních zdrojů a pracovní síly v Asii v 17. století. 430 Nicméně, na rozdíl od expanze britského impéria, expanze amerického impéria nezískala svůj status pomocí vojenské akce samotné, i když celosvětově existuje stále obrovské množství těchto případů. 431 Namísto toho se stalo běžným použití komplexních ekonomických strategií, které přiměly ostatní země, aby se podrobily americkým ekonomickým a geo-ekonomickým zájmům. 432

Třídní boj: Vrozená psychologie

Když se přesuneme k „třídnímu boji“, tak tento pojem byl v historické literatuře zaznamenáván po staletí a je částečně založen na předpokladech o lidské povaze, částečně na předpokladu nedostatečné kapacity planety Země a výrobních prostředků k uspokojení potřeb každého jednotlivce a částečně také na relevantnějším vědomí, že systém tržního kapitalismu nevyhnutelně zaručuje třídní rozdělení a nestabilitu kvůli jeho vrozeným mechanismům, a to jak strukturálně, tak i psychologicky.

Prohlášení zakladatele volného trhu, ekonoma Davida Ricarda, že „pokud by se měly zvýšit mzdy … pak … půjdou zisky nezbytně dolů“, 433 jednoduše potvrzuje strukturální zajištění třídního konfliktu, kde mzda souvisí se spodní „dělnickou třídou“ a zisky s horní „kapitalistickou třídou“ a kde jeden získává, druhý ztrácí. Podobně i Adam Smith ve svém kanonickém díle Bohatství národů (The Wealth of Nations) jednoduše vysvětluje charakter uchování energie na behaviorální (psychologické) úrovni a říká: „Pokud je občanská vláda zřízena pro zabezpečení majetku, je ve skutečnosti zřízena na obranu bohatých proti chudým, nebo těch, kteří nějaký majetek mají, proti těm, kteří nemají vůbec žádný.“ 434

Nicméně, skutečné využívání vlády pro účely vyšší nebo obchodní třídy se zdá být Smithem, Ricardem a dokonce i mnoha současnými ekonomy, kteří se zdají být neschopní či neochotní přijmout události dnešní doby, tvrdohlavě ignorováno. Dokonce i ti nejoddanější zastánci volného trhu stále vyjadřují potřebu vlády a jejího právního aparátu, aby fungovala jako jakýsi „rozhodčí“, který udržuje „fér“ hru. Pojmy jako „kamarádíčkovský kapitalismus“ jsou často používány za předpokladu, že „tajná dohoda“ mezi vládními volebními okrsky a zdánlivě samostatnými podnikovými institucemi je neetické či „trestní“ povahy.

Jak již bylo uvedeno dříve, je nelogické předpokládat, že povaha vlády je ve svém jádru něco jiného než vozidlo na podporu podniků, které tvoří bohatství této země. Obchodní aparát je ve skutečnosti stát ve své technické podobě bez ohledu na povrchní tvrzení, že „demokratická“ země je postavena na zájmech samotných občanů. Ve skutečnosti lze tvrdit, že žádná vláda v zaznamenané historii nikdy občanům nenabídla legitimní místo ve správě či legislativě, a v kontextu moderního kapitalismu, který je stále projevem staletí starých hodnot a předpokladů s jasným elitářským záměrem, je zajímavé, jak se tento mýtus „demokracie“ stále v dnešní době udržuje.

Ještě k tomuto bodu uveďme, že jeden z architektů ústavy Spojených států amerických, James Madison, vyjádřil velmi jasně své znepokojení především ohledně potřeby utlačovat politickou moc nižších tříd. Prohlásil: „Pokud by v dnešní době v Anglii byly volby přístupné všem třídám, majetek vlastníků pozemků by byl nechráněný. Brzy by byl zaveden nějaký agrární zákon. Pokud jsou tato pozorování správná, naše vláda by měla chránit trvalé zájmy země proti inovaci. Vlastníci půdy by měli mít podíl ve vládě, aby podpořili tyto neocenitelné zájmy a vyvažovali a kontrolovali ostatní. Měli by být jmenováni tak, aby chránili menšinu bohatých proti většině. Senát by tak měl být tímto orgánem; a aby mohli na tyto záměry odpovědět, měli by mít stálost a stabilitu.“ 435

Takže, počínaje vědomím toho, že tato základní premisa globální „demokracie“ je hluboce potlačena kapitalistickým motivačním systémem konkurenčního udržení moci na státní úrovni a napomáhání tak horní třídě zachovat si politickou potažmo finanční moc, získáme jasnější obraz o tom, jak hluboko se tento třídní boj vede. Pravděpodobně nejvýraznějším aspektem toho je, jak tyto mechanismy třídního rozdělení existují v našem každodenním životě, ale přesto jsou neviditelné, neboť jsou strukturálně zabudované do finančního, politického a právního aparátu jako takového.

Třídní boj: Strukturální mechanismy

V současné době, kdy 1 % světové populace vlastní 40 % bohatství naší planety, 436 zjistíme, že jak z hlediska struktury systému, tak motivační psychologie existují výkonné mechanismy, které udržují a dokonce zvyšují tuto hrubou nepřiměřenou světovou nerovnováhu bohatství. Netřeba dodávat, že v dnešním světě, kde má vše finanční základ, je pochopitelné, že s velkým bohatstvím přichází i velká moc. Z tohoto důvodu, jak je popsáno v předchozím, umožňuje tato moc vytvářet robustnější strategie pro konkurenční zisk a sebe-záchovu, a v důsledku toho se proto rozšířila do vlastní struktury samotného sociálního systému, což významně usnadňuje zabezpečení obrovského bohatství vyšší třídy, zatímco nižší třídy čelí ohromným strukturálním překážkám, aby vůbec dosáhly na základní úroveň finančního zabezpečení.

Některé mechanismy této třídní války a utlačování s ní spojeného jsou celkem zřejmé. Jedním z příkladů je problematika zdanění a jak byly z historického hlediska zvýhodňováni bohatí nad chudými pracujícími. 437 Zastánci výhodnějšího danění bohatých argumentují tím, že bohatí zároveň tvoří tzv. „vlastnickou třídu“ a jsou to oni, kdo zodpovídají za vytváření pracovních míst. Z tohoto důvodu mají mít větší finanční svobodu. 438 Ve skutečnosti je velice jednoduché tento jednostranný argument vyvrátit, protože finanční utiskování prostřednictvím veřejné daně reálně omezuje kupní sílu veřejnosti a s největší pravděpodobností vytváří ještě větší překážky ekonomickému růstu, než co by vyvolalo pouhé omezování korporátních „zaměstnavatelů“ a jejich pokladen. 439 Jedinou výjimku, která jde za hranice argumentu o bohatých jako o „tvůrcích pracovních míst“, představuje teorie plutonomie, ke které se dostaneme na konci této eseje.

Nechme teď daně a zvýhodňování určitých vrstev společnosti stranou. Čtyři mnohem závažnější strukturální prvky si zasluhují naši pozornost. Těmi jsou: (a) dluh, (b) úrok, (c) inflace a (d) rozdíl v příjmech.

(a) Dluh je nepochopená společenská praktika, o které se většina lidí ve společnosti dnes domnívá, že je otázkou volby. Ve skutečnosti se doslova celý finanční systém zrodil z dluhů. V moderní ekonomice vznikají všechny peníze díky půjčkám, jež pochází z centrálních a komerčních bank, které je v podstatě vytváří podle samotné poptávky. 440 Tento základní mechanismus tvorby peněz je silným nástrojem ekonomického nátlaku. Průměrný dluh domácností se většinou skládá z půjček na kreditních kartách, půjček na bydlení, půjček na auto a studentských půjček (na vzdělání). Ti s nižších tříd mají větší podíl na tomto spotřebitelském dluhu než ti z horní třídy, protože samotná podstata být neschopen platit za základní sociální statky, jako například auto nebo dům, vytváří potřebu bankovních půjček.

Výsledkem je, že tlak z dluhu se stal v životech velké většiny obyvatel konstantní. 441 442 443 Průměrné mzdy a příjmy jsou tím, čím jsou. Přirozeně tak nízké, jak je to jen možné, aby podpořily dominantní kapitalistický étos nákladové efektivity, na kterou je celá společnost navržena. Mzda průměrného zaměstnance má tendenci jen stěží splňovat základní požadavky úvěrové služby společně s plněním základních každodenních potřeb pro přežití. Tímto „přešlapováním na místě“ je možnost sociálního postupu vzhůru v hierarchii třídy hluboce narušena, nehledě na obtížnost se dostat jednoduše z dluhu samotného. 444

(b) Úrok: Společně s dluhem představuje atribut zisku spojený se samotným prodejem peněz. Vzhledem k tomu podporuje kapitalistická tržní ekonomika komodifikaci prakticky úplně všeho. Není tedy vůbec žádným překvapením, že i samotné peníze jsou vytvářené a prodávané kvůli zisku, a ten přichází ve formě úroku. Ať už je to centrální banka, která vytváří peníze výměnou za vládní cenné papíry (dluhopisy), nebo komerční banka poskytující hypoteční úvěr běžnému člověku, téměř vždy jsou k tomu připojeny úroky.

Jak již bylo zmíněno v předchozích esejích, toto vytváří stav, kdy je generováno více dluhu, než je skutečné množství peněz v oběhu na jeho pokrytí. Když vzniká půjčka, vytváří se pouze to, čemu se říká „jistina“. Peněžní zásoba každé země se skládá z této jistiny ve formě, která představuje celkovou hodnotu všech poskytnutých půjček a úvěrů (vytvářením peněz). Na druhé straně ale úrokový poplatek vlastně neexistuje. To znamená, že na sociální úrovni musí všechny tyto úrokem zatížené půjčky najít peníze v již existující peněžní zásobě, aby mohly být pokryty při jejich splácení. Protože v tomto procesu všechny dosud zaplacené úroky pochází z jistiny, je prostě matematicky nemožné některé půjčky splatit. Jednoduše neexistuje najednou dostatečné množství peněz v systému. 445

Výsledkem je ještě silnější tlak směrem dolů na tuto vrstvu obyvatelstva, která si zřizuje běžné úvěry, protože vždy existuje tento základní všudypřítomný nedostatek v samotné peněžní zásobě, a každý, kdo má snahu své půjčky splatit, se musí potýkat s nevyhnutelným faktem, že některým se prostě půjčky splatit v dlouhodobém horizontu nepodaří.

Bankrot je častým vyústěním v těch částech společnosti, které tzv. „tahají za kratší konec“. Ještě závažnější je způsob, jakým se bankovní mechanismus chová k těm, kteří nejsou schopni dostát svým závazkům spojeným s pokrytím úvěru. Smlouva o půjčce a právní systém podporují sílu a možnost bank, aby mohly ve většině případů „odejmout“ neplatičům jejich hmotný majetek. 446

Když se hluboce zamyslíme nad touto schopností „přivlastnění“, dojdeme k tomu, že je to prokazatelně nepřímá forma krádeže. Pokud je opravdu nevyhnutelné, že někteří podlehnou a nedodrží splátkový kalendář kvůli již zmiňovanému vrozenému nedostatku peněžních zásob s možným výsledkem odebrání fyzického majetku, tak je rovněž časem nevyhnutelné i to, že si banka majetek doopravdy osvojí. To znamená, že banky, které jsou vždy vlastněny členy vyšší třídy, mají jistotu, že zabaví domy, auta a majetek nižších tříd jednoduše proto, že peníze, které si z čista jasna vytvořily ze vzduchu ve formě úvěrů, se jim nevrací. To je ve své podstatě skrytá forma přesunu hmotného majetku z nižších tříd do třídy vyšší.

Nicméně, když se vrátíme k problematice samotného úroku, vyšší třída se těmito skutečnostmi téměř vůbec neznepokojuje. Vzhledem k přebytku bohatství spojeného s jejím finančním statusem spolu s nedostatkem potřeby si půjčky po většinu času v důsledku tohoto přebytku brát, tlak z nedostatku vrozený peněžní zásobě kvůli úrokům vždy padá na bedra nižších tříd. Navíc, ti bohatí jsou vlastně třídně chráněni, protože díky fenoménu příjmů z investic prostřednictvím získaných úroků ze spořících účtů, depozitních certifikátů či jiných prostředků se mění nástroj společenského nátlaku na chudé v nástroj generující finanční výhody pro bohaté. 447

(c) Inflace je obecně definována jako „míra růstu cenové hladiny zboží a služeb s následným snižováním kupní síly“. 448 Tato obecná definice nás bohužel nepřibližuje k jejím skutečným příčinným souvislostem. Zatímco na různých ekonomických školách se vedly debaty ohledně skutečných příčin inflace, 449 jako nejvíce relevantní byla prokázána „kvantitativní teorie peněz“. 450 Stručně řečeno, tato teorie jednoduše uznává, že čím více peněz je v oběhu, tím je větší inflace a růst cen. Jinak řečeno, pokud všechno ostatní zůstane tak, jak je, a nabídka peněz se dvakrát zvýší, dvakrát se zvýší i cenová hladina atd. Nové peníze oslabují hodnotu existujících peněz, což se také objevuje v teorii hodnot nabídky a poptávky.

Důsledkem tohoto procesu je něco, co bychom mohli nazvat „skrytá daň“, která se projevuje na úsporách občanů s pevnou sazbou příjmu. Například uvažujme, že míra inflace za jeden rok činí 3,5 %. Pokud máte dnes 30 000 dolarů, za 10 let si za to koupíte zboží v hodnotě pouze 21 000 dolarů. 451 Zatímco se může zdát, že tato skutečnost má stejný efekt na celou společnost, realita je taková, že co se týče přežití, jsou to mnohem více chudí než bohatí, na které má toto hluboký dopad. Osoba, která má v úsporách 3 miliony dolarů, není nijak poškozena 3,5 % ztrátou kupní síly. Nicméně osoba se 30 000 dolary úspor pracující na tom, aby mohla v budoucnu složit zálohu na dům, je touto skrytou daní hluboce zasažena.

V kontextu se strukturálním rozdělením, kde asistují pevné atributy samotného systému v útlaku chudých a pomoci bohatým, se nachází rovněž tento pevně vestavěný mechanismus skryté daně. Vrozený nedostatek peněžní zásoby si neustále v ekonomice vynucuje nové půjčky. Spolu s tím je nyní celosvětově využíván proces monetární expanze známý jako systém částečných finančních rezerv. 452

Na rozdíl od všeobecného přesvědčení většina úvěrů nepochází z již existujících bankovních vkladů klientů. Jsou vytvářeny v reálném čase a omezeny pouze pevně daným procentem existujících depozit. 453 Stručně řečeno, díky tomuto procesu je během doby možné vytvořit z každých vložených 10 000 dolarů přibližně 90 000 dolarů prostřednictvím procesu půjčování a ukládání napříč celým bankovním systémem. 454 Toto pyramidové rozmnožování peněz a tlak úroku, který vytváří nedostatek peněžní zásoby, ukazuje, že systém je z podstaty inflační.

(d) Rozdíly v příjmech ve společnosti mají jak psychologické, tak i strukturální příčiny. Z psychologického hlediska jsou částečně hnány vidinou zisku a motivací snížit si vynaložené náklady, které jsou potřebné k zachování konkurenceschopnosti a funkčnosti na trhu. V mnoha ohledech může být tato motivace považována za kognitivně strukturální, protože představuje prahovou hodnotu chování, kterou všichni hráči v tržní ekonomice musí dodržovat, pokud jde o přežití. Na druhé straně tento zájem o sebezáchovu prostřednictvím efektivního vynaložení nákladů a maximalizace zisku, které jsou základním jádrem kapitalistické hry, ukazuje jasnou tendenci celkově ještě více rozšířit tuto filozofii přežití nebo systém lidských hodnot obecně.

Jinými slovy, společenské hodnoty byly touto ekonomickou potřebou neustálé sebezáchovy změněny a velmi často se tyto změny projevují v chování, které bychom v normálních podmínkách odsoudili jako „nepřiměřené“, „sobecké“ nebo „chamtivé“ – jenomže tyto zmíněné charakteristiky jsou pouhým rozšířením neboli záležitostí míry s ohledem na tuto základní podmíněnost „udržet náskok“.

Proto by celkový trend zvyšování rozdílu v příjmech neměl být všeobecně žádným překvapením. 455 Zatímco Spojené státy se svou hluboce konkurenční povahou jsou vysoce extrémním příkladem třídní nerovnosti dneška, 456 uvedený trend je bohužel celosvětovým fenoménem. 457 Během diskuze o historických a aktuálních trendech narážíme na otázku, proč je zrovna toto období, počátek 21. století, ve znamení neustále se zvětšující propasti mezi bohatými a chudými. Nakonec docházíme k závěru, že si určité strukturální faktory našly svou cestu do systému a tyto faktory tuto nerovnost nadále prohlubují. Je nutné dodat, že zmíněné mechanismy nejsou anomáliemi současného systému. Ale spíše reprezentují přirozený vývoj kapitalismu v průběhu času.

Obrovské příjmy z „kapitálových zisků“ jsou ukázkovým příkladem. Někteří ekonomičtí analytici se domnívají, že kapitálový zisk je „klíčovým prvkem propastných rozdílů v příjmech v USA“. 458 Kapitálový zisk je definován jako „částka, o kterou prodejní cena aktiva přesáhne svou původní kupní cenu. Uskutečněný kapitálový zisk se investuje, aby přinesl další zisk.“ 459 Nejběžněji se využívá při prodeji akcií, dluhopisů, derivátů, termínovaných vkladů a dalších abstraktních prostředků obchodování.

Bylo zjištěno, že v samotných Spojených státech horní 0,1 % populace získává přibližně polovinu všech kapitálových zisků 460 a tyto zisky tvoří okolo 60 % příjmů 400 nejbohatších Američanů. 461 Třídní mechanismus kapitálových zisků je zajímavý z toho důvodu, že je to vlastně forma příjmu pro ty privilegované. Zatímco akciový trh může být využíván i širokou veřejností přes konzervativní podílové či penzijní fondy, je to hlavně hra stvořená pro člověka z vyšší třídy vzhledem k vysoké úrovni kapitálu, který je zpočátku nutný k umožnění výnosů tak vysoké hodnoty. A tak stejně jako se objevuje elitářství u příjmů z úroků, tak i kapitálový zisk slouží jako jistící mechanismus pro vyšší třídu, který je poháněn již existujícím značným bohatstvím.

Také tu máme rozdíly v příjmech s ohledem na pozici jednotlivců v rámci firemní hierarchie. Ve studii vypracované Kanadským centrem pro politické alternativy se uvádí, že nejvýkonnější kanadští ředitelé vydělají za 3 hodiny tolik, co průměrný zaměstnanec za 1 rok. 462 Podle zkoumání Ekonomického politického institutu vzrostl ve Spojených státech „průměrný roční příjem horního 1 % od roku 1979 do roku 2007 o 156 %; u horních 0,1 % vzrostly příjmy o 362 %. Pro porovnání, příjmy lidí mezi 90 až 95 percentily vzrostly o 34 %, což je méně než desetina růstu příjmů horních 0,1 % občanů. Příjmy spodních 90 % pracujících Američanů vzrostly v uvedeném období nejméně, a to o 17 %.“ 463

Dále Institut uvádí: „Zvyšující se nerovnost v příjmech je jednou z hlavních hnacích sil vzestupné distribuce příjmů domácností hornímu 1 % obyvatel. Dalšími faktory jsou stoupající nerovnost mezi kapitálovými příjmy a také vzrůstající podíl na příjmu, který se vkládá spíše do kapitálu než do mezd a náhrad. Výsledkem těchto tří trendů bylo více jak zdvojnásobení podílu na celkovém příjmu ve Spojených státech v období let 1979 až 2007 u horního 1 % obyvatel a velký nárůst rozdílů v příjmech mezi těmi nejbohatšími a drtivou většinou ostatních. V roce 2007 byly průměrné roční příjmy horního 1 % všech domácností 42-krát vyšší než příjmy dolních 90 % (tj. 14-krát vyšší než v roce 1979) a příjmy horního 0,1 % byly 220-krát vyšší (tj. 47-krát vyšší než v roce 1979).“ 464

Podobné vzory můžeme nalézt i u dalších industrializovaných národů. V roce 2013 se dokonce i v Číně hovořilo o problému navyšujících se rozdílů mezi příjmy a návrzích na zmírnění nerovnosti. 465 Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj vydala v roce 2011 zprávu, ve které se uvádí, že státy, které měly v historii menší rozdíly v příjmech, zažily za posledních deset let jejich velký nárůst. 466 467

Je obtížnější určit příčinnou souvislost ve formě jasně vymezených strukturálních mechanismů v souvislosti s tímto obecným trendem souvisejícím se zaměstnáním a příjmovou nerovností. Kombinace psychologické motivace sebezáchovy a sebemaximalizace vrozené hodnotovému systému kapitalismu společně s neustále se měnícím právem, daněmi a finanční politikou jako souvisejícími proměnnými ve hře spolu se základní strategií vedenou vyšší třídou kvůli jejímu stávajícímu zabezpečení majetku vytváří komplexní, synergický mechanismus zachování tříd a vnějšího útlaku.

Také je třeba uvést jednu statistickou poznámku, jak se během poslední recese ve Spojených státech propast v bohatství skutečně zvětšila. 468 Lze usoudit, že kdyby byl systém ekonomiky bez strukturálních zásahů ve prospěch bohatých, národní recese v takovém rozsahu, v jakém začala v roce 2007, by měla negativní dopad na všechny, bez ohledu na společenskou třídu. Přesto bylo v roce 2010 oznámeno, že se příjmy „nejbohatších 5 % Američanů, kteří vydělávají více než 180 000 dolarů ročně, mírně zvýšily oproti poslednímu roku … Rodiny s 50 000 dolary si naopak pohoršily“. 469

Nakonec, ohledně této problematiky nerovnosti příjmů, je důležité si uvědomit, jak se národní hospodářský růst často vztahuje k těm v samotné vyšší třídě snižujíce celkový ekonomický význam nižších tříd. Pojem „plutonomie“ je v tomto případě odpovídající. „Plutonomie“ je definovaná jako (dynamický stav společnosti, kde je) „ekonomický růst poháněný a využívaný nejbohatší vrstvou společnosti. Plutonomie se vztahuje k takové společnosti, ve které je většina bohatství ovládána stále se zmenšující elitou; jako takový je ekonomický růst této společnosti závislý na velkém jmění této privilegované menšiny. 470

Snad nejlepší způsob, jak popsat povahu plutonomie a jejího vztahu k moderní době, je použít slova těch, kteří si ji osvojili. V roce 2005 mocná celosvětová bankovní instituce s názvem Citigroup vydala několik interních zpráv na toto téma. Uvedené analýzy a závěry byly v celku upřímné.

Mezi jiným konstatovali, že: „Svět se začíná dělit na dva velké bloky – na Plutonomii a zbytek. Spojené státy americké, Spojené království a Kanada tvoří klíčové plutonomie – tedy ekonomiky ovládané třídou bohatých. 471 V plutonomii neexistuje žádný „americký“ nebo „britský“ spotřebitel, natožpak „spotřebitel ruský“. Existují bohatí spotřebitelé, kteří, přestože je jich málo, získávají gigantický podíl na příjmech a spotřebě. Pak je tu zbytek těch „nebohatých“, kterých je nespočetně mnoho, ale představují jen překvapivě malé sousto národního koláče.“ 472 „Měli bychom se méně starat o to, co bude dělat průměrný spotřebitel – řekněme 50. percentil – když tento spotřebitel (jak myslíme) je méně relevantní z hlediska souhrnných statistických údajů, než o to, jak se cítí a co dělají bohatí. To je prostě věc matematiky, nikoli morálky.“ 473

Ohledně 20 % americké populace, která ovládá 85 % bohatství Země, 474 je jasné, že tito, jenž užívají těchto 85 %, jsou mnohem důležitější pro hodnotu HDP a ekonomický růst. To znamená, že finanční systém má malou motivaci starat se o chování a finanční blahobyt většiny obyvatel.

Dále to pokračuje: „Srdcem našeho tvrzení o plutonomii je, že bohatí tvoří dominantní zdroj příjmu, bohatství a poptávky v zemích s plutonomií jakými jsou Spojené království, Spojené státy, Kanada a Austrálie … Za druhé jsme přesvědčeni, že bohatí budou v následujících letech ještě více bohatnout, protože kapitalisté (ti bohatí) budou především díky následkům globalizace získávat větší podíl HDP. Očekáváme, že globální fond pracovní síly rozvíjejících se ekonomik udrží mzdovou inflaci na uzdě a ziskové marže porostou – dobré pro bohatství kapitalistů a relativně špatné pro rozvinutý trh nekvalifikované / externí pracovní síly (outsourcing). To znamená dobré pro společnosti, které prodávají své zboží a služby bohatým.“ 475

S ohledem na význam zbytku populace, zpráva uvádí: „Největší hrozbu pro plutonomii vidíme v politickém tlaku na snížení příjmové nerovnosti, tedy rovnoměrnějšího rozložení bohatství a postavení se silám, jako je globalizace, které se vztahují k zisku a růstu bohatství.“ 476 „Náš závěr? Vlády a společnost mají k dispozici tři páky na skoncování s plutonomií – vlastnická práva, daně a nabídku práce. Vlastnická práva jsou obecně stále neporušená, daňová politika je vůči plutonomii spíše neutrální až lehce příznivá a globalizace udržuje nabídku práce v nadbytku, což ve výsledku působí jako brzda mzdové inflace.“ 477 478

Zatímco samotná plutonomie nemusí být pravděpodobně zdrojem třídního konfliktu, je ale zcela jistě jeho výsledkem. Chrystia Freelandová, autorka knihy s názvem Plutokraté: Vzestup nových globálních superboháčů a pád všech ostatních (Plutocrats: The Rise of the New Global Super-Rich and the Fall of Everyone Else) klade důraz na podstatu této rámcové psychologie, která je vrozená této zámožné menšině:

„Nemusíte si mnout potutelně ruce s doutníkem v puse a vymýšlet různé konspirační teorie, jak se udržet na vrcholu. Děláte to pomocí přesvědčení, že to, co je ve vašem osobním zájmu, je v zájmu kohokoli jiného. Takže přesvědčíte sami sebe, že vlastně vládní služby, věci jako spoření na vzdělání, které je tím, co vytváří na prvním místě sociální mobilitu, musí být omezeny tak, aby byl snížen deficit a nemusel jste platit vyšší daň. A to, čeho se doopravdy obávám, je to, že existuje tolik peněz a tak velká moc na samém vrcholu a tak velký propastný rozdíl mezi těmito lidmi na samém vrcholu a všemi ostatními, že uvidíme výrazné snížení sociální mobility a transformaci společnosti.“ 479

Závěrem

Je toho mnoho, co by se dalo říci o mnohoúrovňovém válčení na planetě Zemi, které je především spojené s finanční a tržní silou a svou institucionální údržbou. Od fyzického násilí po jemnou právní manipulaci je téma konzistentní a dominantní. Může být dokonce řečeno, že samotný pokrok proti sobě válčí od té doby, co byly založeny korporátní instituce, které zachovávají mocný podíl na trhu v dané oblasti průmyslu a často pracují na nemilosrdném odstranění čehokoli, co by jim mohlo konkurovat, i když je výrobek progresivně lepší nebo více udržitelný. 480 Samotná změna a pokrok v reálných podmínkách nejsou v kapitalistickém systému snadno vítanými, protože často to narušuje úspěch zavedených institucí. Neuvěřitelně pomalá míra zavádění nových, udržitelných, zlepšujících technologických metod je toho názorným příkladem. 481

Na korporátní úrovni se nejedná pouze o neustálou válku o redukování konkurence, ale rovněž o přetrvávající vykořisťování veřejnosti obecně. Adam Smith tento bod uvedl ve své práci Bohatství národů (The Wealth of Nations): „Zájem obchodníků je nicméně v každém určitém odvětví obchodu nebo výroby vždy v nějakém ohledu odlišný, nebo dokonce opačný od zájmu veřejnosti … Snížení konkurence je vždy v zájmu obchodníků … Ale snížení konkurence … může sloužit pouze obchodníkům ke zvýšení jejich výnosů nad přirozenou míru uvalením absurdního poplatku na zbytek svých spoluobčanů kvůli svému vlastnímu prospěchu.“ 482

Na národní úrovni se zdá být dnes „mír“ pouhou pauzou mezi konflikty na jevišti globální civilizace. Prakticky neustále někde probíhá válka, a když ne, tak jsou velmoci zaneprázdněny výrobou pokročilejších zbraní a / nebo prodejem starých jiným zemím se stejným postojem, a to všechno nejenom ve jménu obrany, ale rovněž ve jménu „dobrého obchodu“. 483 Rovněž samotné národy přijaly formu třídní hierarchie s dominantními národy prvního světa podmaňujícími si národy třetího světa. Běžné termíny jako velmoci, mocnosti, menší mocnosti a vazalské státy, které jsou popsány v historické literatuře s ohledem na národní třídní hierarchii a strukturální mechanismy, zachovávají toto členění v podobě, která se příliš neliší od formy společenských tříd.

Například zatímco dluhové a úrokové systémy, jak bylo popsáno, velmi značně potlačují nižší třídy a strukturálně limitují prosperitu a sociální mobilitu, stejné efekty utlačování národa se dějí prostřednictvím Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. 484 Dokonce John Adams, druhý prezident Spojených států, na toto upozornil ve svém prohlášení: „Existují dvě cesty k dobytí a zotročení země. Jedna je mečem. Ta druhá je dluhem.“ 485 V tom nejširším měřítku je opravdová válka vedena při řešení problémů a lidské harmonii. Skutečná válka je o rovnováze sil a sociální spravedlnosti. Opravdová válka je ve skutečnosti o instituci ekonomické rovnosti. 486 487 Slovy bývalého soudce nejvyššího soudu Louise D. Brandeise: „V této zemi můžeme mít demokracii, nebo můžeme mít obrovské jmění soustředěné v rukou několika málo lidí, ale nemůžeme mít obojí.“ 488

Všude na světě dnes lidé mluví o potřebě rovnosti. Většina vzdělaných lidí na světě nerespektuje předsudky vůči rase nebo pohlaví. Být sexistou nebo rasistou se stalo být vysoce opovrhovanou záležitostí, přestože to není tak dávno, co tyto názory byly považovány v západním světě za „normální“. Vypadá to, že existuje směr evoluce, který si přeje zrovnoprávnit společnost, která je v podstatě to, co základní gesto „demokracie“ naznačuje. Přesto uprostřed tohoto všeho pokračuje z velké části nepovšimnutá nejutlačovanější forma lidského utrpení. V dnešní době to není rasa, pohlaví nebo vyznání, co především utlačuje – je to instituce tříd. Je to nyní problém „bohatých“ a „chudých“ a stejně jako rasismus, i tyto ideologické a konečné strukturální formy útlaku diskriminují a rozdělují lidský druh hluboce silnými a ničivými způsoby.

Z širšího pohledu je toto divadlo multidimenzionálního válčení – svět je skutečně ve válce se sebou samým – zcela neudržitelné. Je stále více a více jasné, vzhledem k urychlování růstu sociálních problémů, že étos veškeré konkurence a úzkoprsé sebezáchovy na úkor ostatních – ať už na osobní, firemní, třídní, ideologické nebo národní úrovni – nebude zdrojem jakéhokoli řešení nebo dlouhodobé lidské prosperity. Bude třeba nového typu myšlení pro překonání těchto sociologických trendů a jádro takto dramatické kulturní změny spočívá ve změně samotných socioekonomických předpokladů.