Orientační příručka (Esej 12/18): Úvod k udržitelnému myšlení

ČÁST III: NOVÝ ZPŮSOB MYŠLENÍ

ÚVOD K UDRŽITELNÉMU MYŠLENÍ

Činy jsou plodem vlastností spjatých s přírodou. Je to pouze ignorantský člověk, kdo oklamán svým osobním egoismem říká: „Já jsem tvořitel.“ 489 – Bhagavad Gita

Socioekonomické spektrum

Jak bylo naznačeno v předchozích esejích, udržitelné postupy mohou nastat pouze hodnotovou přeorientací směrem k udržitelnému myšlení. Zatímco představa udržitelnosti je často zredukovaná na ekologický kontext, pravá podstata problému spočívající pod povrchem je kulturní. Jedná se proto o proces vzdělávání. Z pohledu Hnutí Zeitgeist má ekonomický systém užívaný společností největší vliv na hodnoty a přesvědčení lidí. Například i v hluboce zakořeněných a zdánlivě samostatných politicko-náboženských doktrínách naší doby sídlí spodní proud hodnot stanovených ekonomickými předpoklady. 490

Termín socioekonomický, což znamená sociální vědu, jež spojuje efekty ekonomické aktivity s ostatními společenskými procesy, 491 by mohl mít svůj více specifický význam rozšířený rovněž o náboženská hlediska, politické předsudky, vojenské iniciativy, kmenové oddanosti, kulturní zvyky, právní postavení a další společenské fenomény. Zdá se, že každá část našich životů, a tím i náš systém hodnot, se zrodila především z kulturního vnímání našeho přežití, sociálních vztahů a myšlenek osobního / společenského úspěchu.

Kromě toho je navíc kritické přepracovat politické systémy, které se stále zdají mít ve většině zemí světa hlavní význam. Když dojde na státní záležitosti ve společnosti, jsou tyto systémy v nejlepším případě druhořadé (když ne zcela zastaralé), pokud bereme v úvahu skutečné důsledky ekonomické struktury. Ve skutečnosti, jak bude uvedeno v následujících esejích, není „politická“ vláda tak, jak jí známe, ničím jiným než rozšířením ekonomické neefektivity. Velmi málo lidí by se zajímalo o to, „kdo je u moci“, nebo o další podobné záležitosti, kdyby zcela rozuměli procesu ekonomického rozvoje a byli schopni přispět a získat bez konfliktu. Proto neexistuje záležitost s větším významem, než je systém ekonomického rozvoje, pokud jde o chování a stabilitu lidské bytosti jak na osobní, tak sociální úrovni.

Efemeralizace

Ekonomický systém, obecně řečeno, existuje pro zajištění „potřeb a tužeb“ 492 populace. Míra, jakou je schopen toho dosáhnout, záleží na stavu využitelných zdrojů a technické strategii uplatněné pro využití těchto zdrojů pro daný účel. V tomto ohledu významný inženýr a myslitel R. Buckminster Fuller prohlásil, že opravdové ekonomické „bohatství“ nejsou peníze nebo materiální výstup dané produkce. 493 Skutečným bohatstvím je spíše úroveň efektivity energie / produkce spolu s rozvojem vědomostí, které dále napomáhají inteligentní správě zdrojů planety Země. V tomto ohledu definoval a vyjádřil trend nazvaný „efemeralizace“, 494 který sleduje v čase technickou schopnost lidstva „vytvářet stále více za méně“.

Z historického hlediska je efemeralizace protiklad stále hluboce udržovanému „malthusiánskému“ 495 smýšlení, které částečně tvrdí, že lidstvo je navždy v nerovnováze s přírodou a že bude vždy existovat část populace, která musí trpět, jelikož dostupné zdroje jednoduše nemohou pokrýt potřeby všech.

Jak bylo zmíněno v předchozích esejích, tento pohled na svět, který je v současném ekonomickém systému neustále patrný, stále globálně přijímáme, což utváří hluboké strukturální předsudky, 496 které nevyhnutelně zvýhodňují jednu „třídu“ lidí oproti druhé ve snaze o přežití. Jinými slovy, „válečná hra“ postavená na předpokladu univerzálního, trvale posíleného nedostatku, která se dnes pohybuje vpřed vlastní setrvačností z velké části postrádající své původní příčinné uvažování, kulminuje.

Valná většina toho, co v dnešní době definujeme jako „korupci“, má většinou psychologické kořeny v tomto konkurenčním vědomí, a to jak na osobní, tak na korporátní (obchodní) úrovni, potažmo na úrovni vlády ve formě války, tyranie a sebezáchovných tajných dohod. Ve skutečnosti může být velmi dobře namítnuto, že samotný pojem „etiky“ se ve světě, zarputile bojujícím o zisk na úkor ostatních, stává vysoce relativním a většinou svévolným rozlišením.

A přece tento trend efemeralizace, který ve dvacátém století díky náhlým průmyslovým / vědeckým pokrokům prudce vzrostl, hlasitě vyzývá tento protekcionistický, elitářský, nedostatkem poháněný pohled na svět a navrhuje nové paradigma měnící možnosti lidské organizace.

Tyto možnosti částečně statisticky odhalují, že jsme nyní schopni zajistit celosvětové populaci takovou životní úroveň, jakou si drtivá většina lidstva nedokáže ani představit. 497 Aby však tato nová realita účinnosti mohla být využita, musí být archaické bariéry zakořeněné v našem každodenním způsobu života, zejména naše vnímání ekonomiky, přehodnoceny a pravděpodobně zcela překonány.

Jak bylo zmíněno v předchozích esejích, termín „utopie“ se běžně objevuje jako pejorativní pojem mezi těmi, kteří mají sklon zavrhnout velkoplošné společenské zdokonalení v důsledku buď cynismu, tzv. „lidské povahy“, nebo přímé nevíry v lidskou technickou schopnost se nyní značně přizpůsobit pomocí nových technických prostředků.

Například běžná námitka v současné kultuře, obzvláště v „bohatých“ zemích prvního světa, spočívá na hodnotě toho, co by mohlo být označeno jako „násilí masového získávání“. Ve své podstatě spočívá tento pohled na malthusiánském konceptu nedostatku zdrojů pro pokrytí potřeb a převádí jej do předpokladu nenasytné iracionality.

Jinými slovy předpokládá, že lidské bytosti mají empiricky nekonečné materiální „tužby“ a i kdyby, řekněme, každá lidská bytost mohla existovat s tím, co by Západ v dnešní době považoval za životní styl horní třídy, kde by nikdo nepřišel zkrátka, prvek naší psychologie by nikdy nebyl v materiálním smyslu uspokojen a zájem o „větší a větší“ materiální zisk by tedy vždy vytvořil destabilizující nerovnováhu ve společnosti. Proto je existence „majetných“ a „nemajetných“ vnímána jako následek naší vrozené, statusem poháněné psychologie a nenasytnosti při nedostupnosti zdrojů a prostředků.

Do jaké míry je toto skutečně pravda, je sporné vzhledem k extrémnímu kulturnímu stavu, ve kterém se dnes nacházíme, a když srovnáme historický fakt, že mimo západní (neboli kapitalistický) vliv koncept „marnivého materiálního úspěchu“ zdaleka univerzálně neplatí pro všechny lidské bytosti. 498 Ve skutečnosti byl vztah „úspěchu“ a „vlastnictví“ kulturně vytvářen na základě systémové potřeby a nyní je hlavní spojující hodnotou naší, na spotřebě založené, společnosti. 499

Ve světě, který je nyní řízený „ekonomickým růstem“ pro udržení zaměstnanosti na rozumné úrovni; ve světě, který otevřeně chválí ty s velkým finančním bohatstvím jako měřítkem úspěchu; ve světě, který dokonce odměňuje lidskou lhostejnost a bezohledné konkurenční chování pro dosažení podílu na trhu (spíše než upřímné sociální přispívání ku všeobecnému lidskému prospěchu); není žádným tajemstvím, že představa jedné lidské bytosti vlastnící, řekněme, panské sídlo se 400 místnostmi rozkládající se na 500 000 akrech soukromé půdy s 50 auty a pěti letadly zaparkovanými před domem se stala částí ideální vize osobního (a společenského) úspěchu.

Přesto z pohledu pravé lidské udržitelnosti je tato představa čistým násilím a existuje v téměř stejné kategorii jako ta, kde člověk hromadí potravu a zdroje, které nepotřebuje, a odmítá umožnit ostatním přístup kvůli abstraktnímu principu. 500 Když si představíme malý ostrov s deseti lidmi, kde by se dva lidé rozhodli těžit a hromadit o 1 000 % více než potřebují, aby byli zdraví, přičemž nechávají osm lidí žít v zoufalé chudobě a / nebo umřít, považovali byste toto uspořádání za projev „osobní svobody“ těchto dvou jedinců, nebo za čin společenského násilí proti těm osmi?

Toto zde bylo uvedeno pro zamítnutí běžné reakce „utopické klamné představy hojnosti“, jež je společná mnohým a která se týká částečně důsledků efemeralizace. Přestože my i globální společnost si uvědomujeme vlastní fyzická omezení našeho průmyslového chování, které se pomalu odchyluje od ekologicky destabilizačních dopadů, tak porozumění, že hodnotová orientace založená na „nekonečných tužbách“ je stejně škodlivá pro sociální rovnováhu, je rovněž kritické.

Systémová omezení

Když dojde na kulturní filosofie, musí lidská populace jasně porozumět svým omezením a z této fyzické reality odvodit svá očekávání a hodnoty. Omezení uvalená naším prostředím existují bez ohledu na představy o lidských hodnotách, zájmech, přáních nebo i potřebách. Kdybychom odstranili lidský druh z planety Země a prozkoumali přírodní a ekologické operace Země s příčinným vědeckým porozuměním, které máme dnes, byli bychom svědky synergického / symbiotického systému ovládaného univerzální dynamikou přírody.

Tudíž nehledě na to, co si myslíme o sobě, našich záměrech nebo našich „svobodách“, 501 jakmile jsme jednou umístěni do tohoto systému fyzikálních zákonů, jsme jimi omezeni, a to bez ohledu na naše přesvědčení nebo kulturní normy, které považujeme za samozřejmé, nebo které byly stanoveny jako „nevyhnutelné“ nebo „neměnné“ našimi různými kulturami. Pokud se rozhodneme učit a přizpůsobit logickým souvislostem, dosáhneme udržitelnosti a tím i stability. Pokud se rozhodneme ignorovat a bojovat proti těmto již existujícím pravidlům, naše stabilita bude nevyhnutelně upadat a nastanou problémy, které jako téměř konstantní stav věcí vidíme na počátku 21. století v podobě různých krizí.

Toto povědomí o přírodních omezeních, kterým pomocí dnešních vědeckých metod rozumíme, vyjadřují snad nejvýznamnější posun v oblasti lidských „loajalit“ v naší historii. Stručně řečeno, nyní rozumíme, že se buď přizpůsobíme přirozenému světu, nebo budeme trpět. Bohužel toto pevné referenční spojení ještě stále stojí v rozporu s mnoha dnešními běžnými filozofiemi, jako jsou zavedené náboženské a politické názory. Je rovněž pozoruhodné, že běžná replika označuje tuto skutečnost, která má pevný základ, za „totalitářskou“ nebo „černobílou“, zdánlivě rigidní a se svévolným dopadem na lidský život, spíše než, jednoduše, nepopiratelný, vědecky podložený stav věcí.

Fascinující je téměř paradoxní pointa celého vnímání přírodních zákonů, jež spočívá v tom, že v „rámci“ současného systémového omezení definujeme pojem „vládnoucích zákonů přírody“, což je náš rozsah možností v rámci těchto hranic prostřednictvím vědecké metody, ve kterém odhalujeme neustále narůstající technickou efektivitu a neuvěřitelný potenciál k vytvoření globální hojnosti pro uspokojení lidských potřeb.

Jelikož je lidstvo také jediným druhem na Zemi s mentální kapacitou změnit / ovlivnit ekosystém opravdu značným způsobem, jsou tato přizpůsobení kritická pro zachovávání druhů, veřejného zdraví a pokroku v řešení skutečných problémů. Nic nemůže být nebezpečnější než světová kultura, která vzhledem k exponenciálnímu růstu našich schopností ovlivnit ekologickou a sociální rovnováhu technologiemi nechápe svou sílu a účinky. V mnoha ohledech čelí lidský druh vzdělávacímu závodu s časem s ohledem na současnou nevyspělost v jednání s neuvěřitelnými nově nalezenými silami, které ovládl prostřednictvím vědy a technologíí. 502

Kromě toho je důležité si pamatovat, že když dojde na samotnou historii ekonomického myšlení, měl referenční rámec v tomto směru co do činění spíše s předpoklady lidského chování než s inteligentní správou zdrojů a obecným fyzikálním porozuměním vědeckým / přírodním zákonům. 503 Zatímco jsou naše nejpřirozenější reflexy chování a genetické sklony zajisté relevantní k následkům socioekonomického systému a jsou do značné míry částí této rovnice, předpoklady lidského chování nemohou být racionálně považovány za strukturální počátek ekonomického systému. Lidé jsou důsledkem podmínek stejného ekologického systému a ne naopak. Takže na závěr tohoto úvodu řekněme, že pokud je účelem sociálních systémů vytvořit zvyšující se životní standard při současném zachovávání ekologické a sociální rovnováhy pro zajištění toho, abychom v budoucnu nemuseli snížit tuto kvalitu kvůli možným z toho plynoucím důsledkům nezodpovědných voleb – jako je například vyčerpání zdrojů, znečištění, nemoci, negativní stres, nerovnováha „bohatství“ a další otázky – je potom kritické založit naši metodologii na co nejrelevantnějších technických parametrech, kterých můžeme využít a které jsou orientované na současný stav vědeckého uvědomění jak na ekologické, tak na lidské úrovni.