Orientační příručka (Esej 15/18): Průmyslová vláda

PRŮMYSLOVÁ VLÁDA

Moderní politika je politika obchodu … Platí to jak pro zahraniční, tak pro domácí politiku. Legislativa, policejní dozor, ministerstvo spravedlnosti, vojenská a diplomatická služba – všechno se točí především kolem obchodních zájmů a peněžních vztahů mající méně než náhodný dopad na ostatní lidské zájmy. 789 – Thorstein Veblen

Politická vs. technologicky orientovaná vláda

Povaha a rozvinutí politicky řízeného modelu zastupitelské demokracie, tvorba legislativy a sankcionovaného vynucení zákona, to vše bylo zrozeno z přirozených tendencí vlastní aktu obchodu a zaměstnání operující uvnitř nedostatkem řízeného sociálního řádu.

Vývoj této obchodní regulace a odůvodnění skryté za samotnou existencí „státní správy“ je docela snadné vystopovat v minulosti. Po neolitické revoluci se kdysi kočovné lidské vzorce chování změnily na sklony k farmaření, usazení se a založení měst. Specializace kvetla a obchod byl proto nezbytný. Nicméně jak místní populace rostla a regionální zdroje se často stávaly více vzácné, představovaly bezpečnostní a regulační praktiky, s ohledem na možnou nerovnováhu a spory, ochranu místní půdy, majetku, obchodní integrity a podobně.

Použití „armády“, jež je veřejnou vyhláškou pověřena chránit, se stalo standardem spolu s příslušným právním nebo regulačním autoritativním komplexem, pověřeným v podstatě k předání moci skupině úředníků, kteří usnadňují takovou politiku, vynucování, pokusy, trestní praktiky a podobně.

Toto je zde zmiňováno především proto, že v raném 21. století existovalo mnoho ekonomických škol, které mluvili o redukci nebo dokonce o úplném odstranění státního aparátu mylně považujíce samotný stát za oddělenou entitu a příčinu současného společenského strádání nebo ekonomické neefektivity. Nicméně na druhé straně této debaty je všeobecné volání po zvýšené státní regulaci trhu k zajištění větších omezení obchodních manipulací a tudíž vyhnout se tomu, co bylo často vnímáno jako „kapitalismus kumpánů“. 790 Pravdou je, že tato polarizace a falešná dualita „státu“ a „trhu“ je slepá ke skutečnému kořenu příčin toho, co ve skutečnosti způsobuje problémy neuvědomujíce si, že dyáda státní a tržní synergie je ve skutečnosti jen jeden systém moci, jenž je současně ve hře.

Bez ohledu na hodnotu jakéhokoliv daného argumentu, pokud jde o upřednostnění „volného trhu“ proti upřednostnění „státní regulace“, požadovaly historicky veškeré obchodní dohody nějakou úroveň právního zprostředkování. To proto, že veškeré transakce jsou formou konkurence a všechny konkurenční pobídky se potýkají s možností podvodu nebo zneužití způsobenou přirozeným tlakem vnějších okolností a přirozeností snahy o přežití v mezích na nedostatku založeného trhu. Faktem je, že jakákoliv forma obchodu existující v tomto nedostatkem posilovaném pohledu na svět se trvale projevuje tzv. „korupcí“ nebo nepoctivým chováním. Je to silně motivováno. Míra samotné korupce se ve skutečností dokonce stává věcí názoru. Hranice mezi přijatelnou obchodní prozíravostí a do očí bijícím nepoctivým přesvědčováním je v dnešním širokém pohledu těžko rozlišitelná.

Proto byl určitý typ prvořadé rozhodovací moci vždy udělován určité skupině, aby dělala prostředníka mezi stranami konfliktu, což je zdrojem vládní moci, jak ji známe. Přesto, pointou celé záležitosti je, že ve světě, kde je vše poháněno penězi; ve světě, kde je, popravdě, vše na prodej, je rapidní „korupce“ jakékoli takové regulace nebo mocného ustanovení také v podstatě během doby zaručena na jedné nebo jiné úrovni. 791

Jinak řečeno, vždy bude potřeba právně regulovat transakce na trhu nějakou, veřejností pověřenou, institucí a tržní etika bude vždy do určité míry korumpovat takovou regulaci pomocí peněz, protože peníze a obchod jsou ve skutečnosti tím, co hýbe světem. To je jednoduše to, co lze očekávat, když je celá psychologická základna existence založena na přežití prostřednictvím konkurenčního sebe-zájmu, orientovaného univerzálním předpokladem empirického nedostatku bez žádných skutečných strukturálních záruk poskytnutých členům společnosti ohledně základního přežití. Pokud máme uvažovat o tom, aby žádný regulační úřad nebyl náchylný k takovéto korupci; a uvažovat o tom, aby ani státní politiku a následné donucování nebylo možné ‘koupit’ jako jakoukoliv jinou komoditu, je potřeba zrušit základní filozofickou podstatu vlastní tržnímu pojetí samotné „svobody“.

Proto je stěžování si na státní regulaci nebo její nedostatek v konečném důsledku diskutabilní záležitostí v širokém schématu dlouhodobé společenské změny. Pravá společenská změna nepřijde přes iluzivní upřednostnění jedné z nich před druhou. Přijde pouze tehdy, pokud nastolíme naprosto odlišný systém, který odstraní jak trh, tak stát, jak je známe dnes, pozvedávaje celý rámec pryč z úzkého, konkurenčního zaměření se na udržování nedostatku v současném systému „vydělej si na živobytí nebo strádej“ směrem k soustředění se na umožnění udržitelné hojnosti a přímému uspokojování lidských potřeb.

Následující informace o ekonomice a řízení prezentují rozsáhlý odklon od současného stylu života „den za dnem“, pokud jde o obchod a sociální správu. To, co tento model dělá, je, že doslova odstraní úřad reprezentativní vlády a nahradí jej typem participativní demokracie. Tato participace je umožněna prostřednictvím digitálních komunikačních metod, které dokážou vzít v potaz zájmy celé společnosti, ať už se jedná o zájmy takzvaného „veřejného“ sektoru nebo „soukromého“ sektoru. Ve skutečnosti neexistuje rozdíl v procesu participace, a proto by už vlastně neexistoval žádný veřejný ani soukromý sektor.

Důležitost tohoto druhu správy spočívá v několika oblastech. Za prvé zaručí, že je lidská sociální činnost v souladu se základními principy udržitelnosti potřebnými pro dlouhodobé fungování v řádu generací, zatímco si také udržuje ostražité zaměření se na produkci nejvíce strategicky nezbytných výrobků na vrcholu technologických možností známými v době výroby. Takové řízení je také o odstranění širokého spektra stimulů a podmínek pro korupci a korupční chování, zneužívání a tajné dohody mezi vládou a trhem, které sužují civilizaci už od starověku. Aktivní honba za hojností prostřednictvím těchto udržitelných prostředků zajišťuje nejenom přežití a efektivitu, ale také stabilitu, klid a vyšší úroveň veřejného zdraví v širokém měřítku.

Definice ekonomického modelu

Ekonomický model je teoretický konstrukt reprezentující vnitřní procesy jako sadu proměnných nebo funkcí a popisující logické vztahy mezi nimi. Ten, kdo studoval tradiční nebo tržně orientované ekonomické modely ví, že velká část času je často strávena nad věcmi, jako jsou cenové trendy, vzorce chování, inflace, trh práce, kolísání měny atd.

Jen vzácně, pokud vůbec, je cokoli řečeno o veřejném nebo ekologickém zdraví. Proč? Protože trh nebere ohledy na život a je odloučen od skutečné vědecké podpory života a udržitelnosti. Je to zástupný systém, který je založen pouze na aktu směny a směnových preferencí.

Proto nejlepší, jak přemýšlet o Ekonomice založené na přírodních zákonech / zdrojích (Natural Law / Resource Based Economy, NLRBE) není v tradičních pojmech jakékoliv formy tržně-orientovaného ekonomického modelu dneška. Lepší je na tento model pohlížet jako na pokročilou výrobu, distribuci a systém řízení, který je demokraticky spravován veřejností prostřednictvím určitého typu „participativní ekonomiky“.

Tento typ přístupu usnadňuje vstupní procesy, jako jsou technické návrhy a hodnocení poptávky, zatímco současně také filtruje všechny činnosti prostřednictvím něčeho, co bychom mohli nazvat protokoly udržitelnosti a efektivity. Tyto protokoly jsou základními pravidly pro průmyslové akce nastavené přírodními zákony, nikoli lidským názorem. Jak již bylo řečeno, žádný z těchto dvou cílů není strukturálně vlastní kapitalistickému modelu.

Cíle, mýty a přehled

Všechny ekonomické systémy mají strukturální cíle, jež často nejsou v původních teoriích zcela zřejmé. Tržní systém a NLRBE mají velmi odlišné strukturální cíle.

– Strukturální cíle tržního kapitalismu jsou růst a udržování tempa spotřeby na dostatečně vysoké úrovni pro udržení zaměstnanosti v kterékoli době. Podobně, samotná zaměstnanost vyžaduje kulturu reálné nebo vnímané neefektivity, a to často znamená zachování nedostatku v té či oné podobě.

– Cíl NLRBE je optimalizace technické efektivity a vytvoření nejvyššího možného stupně hojnosti v rámci udržitelných mezí Země ve snaze uspokojovat lidské potřeby přímo.

Dále existuje mnoho domněnek, mýtů a zmatků, jež časem vyvstaly a které je dobré řešit přednostně. První z nich je představa, že tento model je „centrálně plánovaný“. Tento předpoklad na základě historického precedentu znamená, že elitní skupina lidí bude dělat ekonomická rozhodnutí za celou společnost.

NLRBE není centrálně řízena. Je to systém založený na spolupráci (Collaborative Design System, CDS). Je celý založen na veřejné interakci umožněné naprogramovanými systémy s otevřeným přístupem (open-access systems), jež umožňují výměnu konstantní dynamickou zpětnou vazbou, která může doslova umožnit vstup veřejnosti do jakékoliv průmyslové záležitosti, ať už osobní nebo společenské.

Dalším protestem je otázka „ale kdo bude programovat tento systém?“, která opět předpokládá, že by zájmy elit mohly existovat za těmito, jimi zprostředkovanými, programy (což bude rozvedeno dále v této eseji). Odpověď, jakkoliv zvláštně může znít, je každý a nikdo. Hmotná pravidla přírodních zákonů, tak, jak jsou použita pro environmentální udržitelnost a inženýrskou efektivitu, jsou zcela objektivním referenčním rámcem. Drobnosti se mohou časem měnit, ale obecné principy efektivity a udržitelnosti zůstávají, protože byly odvozeny základní fyzikou, spolu s několika tisíci lety zaznamenané historie, díky které jsme byli schopni rozpoznat základní, ale kriticky důležité vzorce v přírodě.

Kromě toho by skutečné programování využívající tento interaktivní systém mohlo být k dispozici na platformě Open Source pro veřejný vstup a revizi. Ve skutečnosti je systém zcela založen na inteligenci „skupinové mysli“ a výhod sdílení otevřeného zdroje / otevřeného přístupu, což pomůže vynést všechny životaschopné zájmy na povrch pro veřejné posouzení absolutně transparentním způsobem.

Další zmatky obklopují koncept, jenž se stal pro mnohé definujícím rozdílem mezi kapitalismem a většinou ostatních, v historii navrhovaných, sociálních modelů. Má to co dělat s tím, zda-li jsou „výrobní prostředky“ vlastněny soukromě nebo ne. „Výrobní prostředky“ ve zkratce znamenají ne-lidská aktiva, která se podílejí na vytváření výrobků. Jsou jimi např. stroje, nářadí, továrny, kanceláře apod. V kapitalismu, podle historické definice, jsou to právě kapitalisté, kdo vlastní výrobní prostředky.

Celé století se vede diskuze o tom, že jakýkoli systém, jenž nemá své výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a který nevyužívá měnu jako informační mechanismus, nebude tak ekonomicky efektivní jako ten, který to dělá. Tato efektivita, jak se tvrdí, je možná z důvodu použití cenového mechanismu. 792

Výhodou ceny je, že má schopnost vytvářet směnnou hodnotu mezi prakticky jakýmkoli druhem zboží, a to díky své dělitelnosti. To vytváří mechanismus zpětné vazby, která spojuje celý systém trhu určitým omezeným způsobem. Cena, majetek a peníze pracují společně na převodu preferencí subjektivní poptávky do semi-objektivní směny hodnot. Výraz „semi“ je zde využit proto, že je to pouze relativní kulturní měřítko, jež postrádá téměř všechny faktory, které udávají skutečnou technickou kvalitu daného materiálu, zboží nebo procesu.

Pravděpodobně jediný technicky hmatatelný údaj, který cena ztělesňuje, pouze hrubě odráží ‘vzácnost’ daného materiálu a ‘náročnost práce / energie’ vloženou do výroby daného zboží. Zapamatujte si to, protože obě tyto hodnotové proměnné budou znovu probírané později v této eseji v rámci ne-cenově orientovaných kalkulací.

Na základě toho logicky vyvstává otázka: Je možné vytvořit systém, který může efektivněji zprostředkovat zpětnou vazbu s ohledem na spotřebitelské preference, poptávku, hodnotu práce a nedostatek materiálu nebo komponent bez cenového systému, subjektivních majetkových hodnot nebo tržní směny? Odpověď zní ano. Moderním řešením je zcela eliminovat směnu a vytvořit přímou kontrolu a zpětnou vazbu mezi spotřebitelem a samotnými výrobními prostředky. Spotřebitel se vlastně stane součástí výrobních prostředků a průmyslový komplex jako celek se stane nástrojem pro výrobu produktů, jenž je kdykoli přístupný veřejnosti.

Pro ilustraci, většina lidí dnes pravděpodobně vlastní obyčejnou tiskárnu připojenou k domácímu počítači. Když je z počítače odeslán soubor k tisknutí, řídí uživatel miniaturní výrobní proces. Stejně tak v některých dnešních městech už existují laboratoře s 3D tiskárnami, kam si mohou lidé poslat svůj 3D návrh a použít tyto stroje k vytisknutí čehokoliv, co potřebují ve fyzické podobě. Postup popsaný zde prezentuje podobnou myšlenku. Dalším krokem v tomto rostoucím procesu je vytvoření strategicky automatizovaného, co nejvíce lokalizovaného, průmyslového komplexu, který je navržen pro výrobu pomocí automatizovaných prostředků, aby vyráběl v průměru cokoliv, po čem bude v daném regionu poptávka. Jak bude vysvětleno, je to snadno proveditelné díky stávající úrovni technologie a trendu efemeralizace.

Představte si například obchod s oblečením, až na to, že není organizován jako „obchod“, jak jej dnes chápeme. Je to multifunkční textil-tisknoucí dům. On-line si najdete střih, který vám vyhovuje, spolu s preferovaným materiálem a dalším nastavením a pak si dané oblečení „podle požadavku“ v tomto zařízení vytisknete. Zamyslete se na chvíli kolik skladovacího prostoru, nákladů na dopravu a přetékajícího odpadu by bylo odstraněno tímto přístupem, kdyby prakticky vše mohlo být vytvořeno na základě poptávky a vyrobeno automatickými systémy, které mohou neustále produkovat širší paletu zboží se stále menším množstvím manufakturních konfigurací.

Popravdě, opravdovým klamem námitky tohoto „osobního vlastnictví výrobních prostředků“ je její kulturní opožděnost. Dnes čelí průmysl fúzi investičního majetku, spotřebního zboží a pracovní síly. Stroje přebírají lidskou pracovní sílu a stávají se kapitálovým zbožím, zatímco se rovněž stále zmenšují, aby se mohly stát spotřebním zbožím. Výsledkem je čím dál menší a optimalizovanější průmyslový komplex, který dokáže dělat stále více a více za méně a méně.

Také stojí za zmínku, že automatizace práce nyní oživuje debatu o, v minulosti hojně zmiňované, ‘teorii hodnoty práce’ 793 rovněž stále více sporné. V současné době už nelze energii práce, která je vkládána do daného zboží, moc dobře kvantifikovat, i když nadále představuje faktor pro uznání procesu. Dnes stroje navrhují a vyrábějí stroje. Zatímco počáteční vytvoření stroje může v současnosti vyžadovat velké množství lidského plánování a počáteční konstrukci, jakmile je ale proces jednou uveden do pohybu, přenos hodnoty práce se s postupným časem neustále snižuje.

Struktura a procesy

Obr. 1 Blokové schéma systémového procesu

NLRBE Struktura a procesy.png

Obr. 2 Systémový proces jako výraz

fp (Edesign, Ep, Edist, Er) → max

Obr. 3 Logické symboly a popis

Logický symbol Popis
Edesign Efektivita návrhu
Ep Efektivita výroby
Edist Efektivita distribuce
Er Efektivita recyklace
fp Funkce výroby
Edesign,i Standardy efektivity návrhu
td Trvanlivost
Adesign Adaptivita
gc1, gc2, …, gci, …, gcNc Oborové komponenty
NC Minimální počet oborových komponent
HL Lidská práce
AL Automatizovaná práce
fdesign Funkce efektivního návrhu
Ds Hodnota pro rozdělení poptávky
à Flexibilní automatický proces
Ā Fixní automatický proces
Ci Spotřebitel s indexem i
Di Distributor s indexem i
dp Vzdálenost výrobního zařízení
ddist Vzdálenost distribučního zařízení
Preg Regenerační protokol

Jak bude v této sekci podrobně popsáno, obr. 1 znázorňuje lineární schéma průmyslového procesu, kde je zobrazen pohyb od návrhu přes výrobu a distribuci, až k recyklaci. Obr. 2 ukazuje, jak může být optimalizace takovéto efektivity považována z matematického hlediska jako minimalizace nebo maximalizace dané funkce.

Protože mluvíme o efektivitě, můžeme tento problém považovat za maximalizaci výrobní funkce fP. Obr. 3 je tabulka symbolů a popisků, které budou použity v následujících vysvětleních. Je důležité podotknout, že ne všechny atributy budou v tomto textu obsaženy. Účelem této eseje a navržených vzorců je vytvořit odrazový můstek pro výpočet a zdůraznit ty nejrelevantnější rámcové atributy ke zvážení.

Vezmeme-li v úvahu všechny dílčí podprocesy, kompletní algoritmický výpočet tohoto typu by v reálném životě vyžadoval obrovské množství textových / programovacích úprav, a proto se pravděpodobně objeví v budoucím vydání příloh k tomuto textu jako pokračující vývoj tohoto projektu.

Rozhraní pro spolupráci na návrhu (Collaborative Design Interface, CDI)

Odrazovým můstkem pro interakci v NLRBE je CDI, neboli rozhraní pro spolupráci na návrhu. CDI by mohlo být abstraktně považováno za „nový trh“ neboli trh myšlenek a návrhů. Projektování je prvním krokem v jakékoli produkci a přes toto rozhraní může být zapojena jak jedna osoba, tak i celý tým. Zapojit se může každý. Je to otevřený zdroj (Open Source) s otevřeným přístupem (Open Access) a přichází ve formě online webového rozhraní.

Slovo „trh“ zde nemá spojitost s obchodem, ale je to spíše pojem pro sdílení a skupinové rozhodování. Stejně jako je tomu u běžného prodejního trhu, i zde existuje typ chování hejna, jenž rozhoduje v průběhu času jako skupina s ohledem na to, jaké výrobky se budou vyvíjet (poptávka) a jaké vymizí (nedostatek poptávky). V jistém smyslu je tento demokratický proces obsažen v NLRBE, ovšem za použití jiných prostředků.

Kromě toho, všechny předložené projekty, ať už rozpracované nebo dokončené, jsou ukládány ve veřejně přístupné vyhledávací databázi. Tato databáze zpřístupňuje všechny projekty ostatním, aby je mohli použít a stavět na nich. V tomto ohledu je to podobné tradičnímu katalogu výrobků, jenž známe dnes, ovšem s tím rozdílem, že zde se jedná o projekty digitální, které mohou být na požádání kdykoli poslány do výroby na základě poptávky.

Toto vytváření projektů a nabídkový systém je v podstatě to, jak je poptávka vyhodnocována. Místo tradičních reklam a jednosměrného spotřebitelského nabídkového systému zboží – kde se firmy snaží přesvědčit spotřebitele, co by si měl koupit a s veřejností většinou jdoucí s proudem, ať už se jí firmami vyhlašované výrobky a prodávané zboží líbí nebo ne – tento systém funguje opačně, tedy více angažovaným a demokratickým způsobem.

Při tomto novém přístupu, založeném na otevřeném zdroji projektů (Open Source), má celá společnost možnost prezentovat nápady, aby je každý viděl, zvážil a mohl na nich stavět využívaje síly společných zkušeností a globálních znalostí.

Mechanismus CDI by přišel ve formě interaktivního rozhraní, stejně jako to dnes běžně vidíme například u systémů počítačem podporovaného projektování (Computer-Aided Design, CAD) nebo počítačem podporovaného inženýrství (Computer-Aided Engineering, CAE). Stručně řečeno, tyto programy jsou schopné digitálně vytvořit a představit jakýkoli návrh produktu obsahující všechny informace o tom, jak by nakonec měl být fyzicky vyroben.

Příklad rozhraní pro návrh CAD:

GrabCAD.png

Odbočíme-li lehce od tématu, mnozí, kteří zvažují zavedení takového rozhraní v rámci vzdělávacích požadavků, by se mohli zajímat o jeho uživatelskou složitost. Přirozeně, specializovanější projektanti budou rozvíjet své schopnosti na takovou úroveň, která je zajímá, zatímco pro většinu uživatelů se uplatní rozhraní s jiným stupněm složitosti a zaměření.

Toto uživatelsky přívětivější rozhraní se může vyvinout podobně jako přešly osobní počítače ze složitých vlastních kódovacích rozhraní s ručně vkládanými instrukcemi na dnes všudypřítomný jednoduchý ikonový systém grafického rozhraní, který uživatelům umožňuje pracovat více intuitivně. Budoucí programy typu CAD / CAE se pravděpodobně vyvinou stejným způsobem a udělají tak interaktivní proces dostupnější.

Jelikož se v databázi vyskytují současné, již existující projekty, bude praxe v mnoha případech taková, že se bude stavět na práci někoho jiného. Například pokud bude mít inženýr zájem o optimalizaci mobilního telefonu, má možnost stavět na jakémkoli již existujícím návrhu telefonu v této databázi a nemusí tak začínat od nuly.

Výhody této databáze coby platformy pro spolupráci nemohou být dostatečně zdůrazněny. Nebudou se totiž klást žádné limity ohledně toho, kdo bude moci do databáze přispívat (např. pouze inženýři a obchodníci), jak je dnes běžné, ale naopak, doslova miliony myslí se budou moci dát dohromady za účelem urychlení vývoje dané myšlenky. Tento nový motivační systém také zajišťuje každému, kdo se zajímá o daný výrobek, že dostane přesně to, co kdokoli jiný, pravděpodobně v pokročilém stádiu optimalizace, kde se osobní zájem přímo stává zájmem společenským.

Navíc, vzhledem k dnešním předlohám, pravděpodobně ne každý by chtěl nebo potřeboval být projektantem. Mnoho lidí by se klidně spokojilo s tím, co už bylo v minulosti navrženo jinými, nebo by si to jen trochu upravili. V dnešní době jen velmi malé procento populace opravdu vytváří a projektuje dominantní technologie a výrobky, které užíváme; a tato specializace může v budoucnu do jisté míry přirozeně pokračovat, přestože je výhodou, když se spojí více myslí. Pokud se vzdělávací systém odvrátí od mechanického učení a svého zastaralého základu, kterému dal vznik společenský řád v 19. století, mohli bychom spatřit explozi příspěvků a kreativity.

S tímto vším na paměti uveďme, že nesmírně důležitou součástí těchto projektových a inženýrských programů dneška je, že mohou zahrnovat pokročilou fyziku a další vlastnosti přírodních zákonů reálného světa pro testování navržené konstrukce. Jinými slovy, výrobek není pouze viditelný na statickém vizuálním modelu s danými vlastnostmi. Může být ve skutečnosti v potřebné míře testován přímo v programu.

Například, všechny dnešní nové projekty automobilu procházejí dlouho před tím, než jsou fyzicky zkonstruovány, komplexními digitálními testovacími procesy, které značně napomáhají při návrhu integrity. 794 V podstatě není žádný důvod myslet si, že bychom časem nebyli schopni digitálně reprezentovat a implementovat pro testování většinu známých přírodních zákonů a prakticky je aplikovat v různých souvislostech.

Optimalizované standardy efektivity:

Standardy efektivity jsou normy, kterým musí odpovídat daný návrh. Toto hodnocení bude vypočítáno automaticky, nebo algoritmicky, pomocí CDS programování. Může se to také chápat i jako proces filtrace.

Stručně řečeno, každé navržené řešení bude digitálně filtrováno přes sérii protokolů udržitelnosti a účinnosti, které se týkají nejen stavu existujících zdrojů, ale také aktuálního výkonu celého průmyslového systému.

Protokoly obsahují následující „standardy efektivity“: 795

a) Strategickou maximalizaci životnosti
b) Strategickou maximalizaci adaptability
c) Strategickou standardizaci oborových komponent
d) Strategicky příznivou integrovanou recyklaci
e) Strategicky příznivou automatizaci práce

Obr. 4 Symbolická logika pro funkci „efektivity optimalizovaného návrhu“:

Edesign = fdesign (td, Adesign, cr, Nc, HL)

Jak je uvedeno na obr. 4, efektivita návrhu Edesign je jedním z hlavních faktorů, které mohou mít vliv na celkovou efektivitu procesu výroby a distribuce. Tato efektivita návrhu závisí na několika klíčových faktorech, které lze nazvat aktuální standardy efektivity Edesign,i. Zde index odpovídá některému konkrétnímu standardu. Každý standard bude obecně zkoumán následujícím způsobem, v některých případech podrobněji, vzhledem k symbolické logice, z důvodu objasnění.

a) ‘Strategicky maximalizovaná trvanlivost’ znamená, aby byl výrobek tak odolný a dlouhotrvající, jak je potřeba. Použité materiály, včetně možných náhrad z důvodu různých úrovní nedostatku či jiných faktorů, budou dynamicky propočítány návrhovým systémem nejspíš automaticky, aby byly co nejvíce příznivé optimalizovanému standardu životnosti.

Maximalizace životnosti td. Tato maximalizace životnosti td (d1, d2, …, di) může být považována za lokální optimalizační problém. Může být analyzována nastavováním faktorů di, jež mají vliv, kde do1, do2, …, doi jsou optimální hodnoty těchto faktorů.

td (d1, d2, …, di) → max, td = tmax (do1, do2, …, doi)

b) ‘Strategická maximalizace adaptability’ Adesign znamená nejvyšší stupeň flexibility pro výměnu komponent, ze kterých je výrobek vyroben. V případě, že se část výrobku porouchá nebo vyprší její životnost, návrh umožní takové komponenty jednoduše vyměnit pro maximalizaci plné životnosti výrobku, a vždy tak zabránit nahrazení celého výrobku.

c) ‘Strategická standardizace oborových komponent’ gc1, gc2, …, gci, …, gcNc znamená, že všechny nové návrhy jsou buď v souladu, nebo nahrazují existující komponenty, které již existují a jsou zastaralé kvůli nedostatku efektivity při srovnání. Tato logika by se neměla vztahovat pouze na daný produkt, ale i na celý produktový obor, jakkoli je to možné.

Nc → min

Cílem je minimalizovat celkový počet oborových komponent Nc. Jinými slovy, standardizace procesu povolí možnost snížení množství Nc na možné minimum.

d) ‘Strategicky příznivá integrovaná recyklace’ cr znamená, že každý návrh musí být v souladu s aktuálním stavem regeneračních možností. Rozložení jakéhokoli výrobku musí být zahrnuto v počátečním návrhu a umožněno nejvíce optimalizovaným způsobem.

e) ‘Strategicky příznivá automatizace práce’ AL znamená, že je také brán v potaz současný stav optimalizované a automatizované výroby se snahou vylepšit návrh, aby byl co nejpříznivější pro výrobu a s co nejmenším množstvím složitosti, lidské práce či kontroly. Opět se snažíme zjednodušit způsob, jakým jsou materiály a výrobní prostředky používány, aby bylo vyrobeno maximální množství výrobků s co nejmenší variací materiálů a výrobních zařízení.

Označme lidskou práci jako HL a automatizovanou práci jako AL. Minimalizujme lidskou interakci s výrobním procesem.

Může to být zapsáno jako:

HL / (HL + AL) → min

Pomocí tohoto výrazu bychom také mohli zapsat jednodušší podmínku:

HL(l1, …, li) / AL(l1, …, li) → min

kde li jsou faktory, které ovlivňují lidskou a automatizovanou práci.

Takže, vrátíme-li se k obr. 4, tato „efektivita optimalizovaného návrhu“ může být popsána funkcí fdesign, kde td je míra trvanlivosti, Adesign je míra přizpůsobivosti, cr je míra příznivosti pro recyklaci, Nc je míra minimalizace množství komponent a HL je míra minimalizace lidské síly.

Průmyslová síť

Průmyslová síť se týká základní sítě fyzických zařízení, které jsou přímo napojeny na návrhový a právě popsaný databázový systém. Systém propojuje servery a výrobní, distribuční a recyklační zařízení. (obr. 5)

Obr. 5 Vizuální pomůcka průmyslové sítě:

Konstrukční servery
   Výrobní zařízení
      Distribuční zařízení
         Recyklační zařízení
   └─────┘

Konstrukční servery:

Tyto počítačové servery propojují databázi pro návrh s projektanty / spotřebiteli, zatímco je neustále aktualizována příslušnými fyzikálními údaji v rámci řízení procesu vytváření produktu tím nejoptimalizovanějším a nejudržitelnějším způsobem.

Jak již bylo uvedeno, CDI neboli rozhraní pro spolupráci na návrhu (collaborative design interface) je otevřený zdrojový program (open source), jenž umožňuje kolektivní, počítačem podporovaný návrh (computer-aided design, CAD), který provádí každý krok pomocí sady filtrů efektivity a udržitelnosti (viz obr. 4), což zaručí optimalizovaný návrh. Tyto návrhy jsou digitálně testovány v reálném čase a ve většině případů bude výrobek kdykoli k dispozici online pro ostatní k získání na základě poptávky nebo k použití jako předběžný model, na jehož základě lze stavět nové myšlenky.

Výrobní zařízení:

Tyto struktury umožňují vlastní výrobu podle daného návrhu. Vyvinuly by se jako automatizované továrny, které jsou stále schopnější vyrábět více s menším množstvím materiálových vstupů a méně konfigurací stroje. Opět platí, že pokud by zde byl zájem o vědomé překonání zbytečné složitosti návrhu, můžeme podporovat tento trend účinnosti se stále nižším dopadem na životní prostředí a stále nižším využíváním zdrojů na každý úkol, zatímco maximalizujeme hojnost výrobního potenciálu.

Výrobních zařízení, ať homogenní nebo heterogenní, by byla strategicky rozdělena topograficky na základě statistik obyvatelstva, ne odlišně od způsobu, jak se dnešní obchody pokouší průměrovat vzdálenosti mezi kapsami lidí v okolí. Toto je „strategie blízkosti“, která bude přehodnocena v této eseji.

Distribuční zařízení:

Distribuce může proběhnout buď přímo z výrobního zařízení, obvykle na požádání jako jednorázová výroba na zakázku, nebo zasláním do distribuční knihovny s masovým veřejným přístupem na základě zájmu v dané oblasti.

Některé zboží bude příznivé pro nízkou poptávku neboli výrobu na zakázku a jiné nikoli. Jídlo je nejjednodušší příklad nutnosti masové výroby, zatímco nábytek vyrobený na míru by byl zaslán přímo z výrobního zařízení, jakmile bude vyroben.

Stojí za to zopakovat, že bez ohledu na to, zda má výrobek jít do knihovny či přímo k uživateli, je to stále ‘systém přístupu’. Jinými slovy, kdykoli může uživatel vrátit zakázkový nebo hromadným způsobem vyrobený výrobek k přepracování či doplnění.

Recyklační zařízení:

Recyklační zařízení budou zřejmě existovat jako součást výrobního zařízení, což umožňuje přístup k vráceným dílům pro aktualizaci a přepracování. Jak je uvedeno v protokolu pro návrh, všechny výrobky byly pre-optimalizovány pro ‘příznivou recyklaci’. Cílem je ekonomika nulového odpadu. Ať je to telefon, pohovka, počítač, sako nebo kniha, vše se vrátí do recyklačního zařízení, pravděpodobně místa původu, kde bude jakákoli položka přepracována, jak nejlépe to půjde.

Samozřejmě, že položka může být v případě potřeby vrácena i jinde; integrovaná a standardizovaná výrobní a recyklační centra, která byla koncipována jako kompletní, kompatibilní a holistický systém, budou schopna optimálně zvládnout vrácené zboží, což není případ dnešní doby.

Systém globální správy zdrojů:

Tato čtyři zařízení jsou rovněž propojena, na jedné nebo jiné úrovni, se síti systému globálního řízení zdrojů (Global Resource and System Management, GRM), což je systém senzorů a měření, jenž poskytuje zpětnou vazbu a informace o aktuálním stavu surovin a životního prostředí.

Správa zdrojů, zpětná vazba a hodnota

Jak bylo zmíněno, tento počítačem podporovaný návrh a inženýrský proces neexistuje ve vakuu; nezpracovává návrhy bez jakéhokoli vstupu, pokud jde o aktuální stav planety a její zdrojů. Připojením k procesu návrhu, doslova zabudováním do funkce „efektivity optimalizovaného návrhu“, vznikne dynamická zpětná vazba z účetního systému Země, která poskytuje data o všech relevantních zdrojích týkající se všech produkcí.

Bez ohledu na stupeň technicky možného, jsou všechny suroviny a příslušné zdroje sledovány a monitorovány téměř v reálném čase. To se děje především proto, že zachovat rovnováhu s regeneračními procesy Země a zároveň také strategicky pracovat na maximalizaci užití nejvydatnějších materiálů a minimalizaci těch zdrojů, u kterých se objevuje nedostatek, je kritické pro výpočet efektivity. Opět platí, že je to částečně účelem dříve zmiňovaného systému pro globální správu zdrojů.

Pokud jde o výpočet „hodnoty“, tak z hlediska toho, jak se rozvíjí průmysl, existují snad dvě nejdůležitější míry, které prochází neustálým dynamickým přepočtem prostřednictvím zpětné vazby, a tím je (a) úroveň ‘nedostatku’ a (b) stupeň ‘složitosti práce’.

(a) ‘Hodnota nedostatku’ může odpovídat číselné hodnotě 1 až 100. Hodnota 1 by naznačovala nejzávažnější nedostatek s ohledem na danou míru využívání a hodnota 100 nejméně závažný. Hodnota 50 by reprezentovala dělící čáru rovnovážného stavu. Hodnota nedostatku jakéhokoli daného zdroje by ležela na této linii, dynamicky aktualizovaná sítí globální správy zdrojů.

Obr. 6 Vizuální pomůcka pro míru nedostatku:

NLRBE Míra hojnosti.png

Když by například spotřeba dřeva přesáhla stabilní hranici 50, což by znamenalo, že spotřeba v dané době přesahuje přirozenou míru regenerace, spustilo by to nějaký druh výpočtu, jako je například proces ‘nahrazení materiálů’, neboli najít náhradu za dřevo pro jakoukoliv budoucí produkci.

Co se týká srovnávacího ohodnocení, v tržním systému se používá cenový mechanismus pro rozhodnutí, jaký materiál je nákladově efektivnější a předpokládá se, že daná cena představuje relevantní technickou informaci neboli, v tomto případě, určuje míru nedostatku. Tento nový přístup, spíše než využiváním ceny pro srovnání nebo stanovení hodnoty, přímo počítá danou technickou kvalitou pomocí srovnávací kvantifikace. V případě obav z nedostatku, je nejlepší vytvořit obory nebo skupiny podobných použití materiálů a v nejvyšší možné míře stanovit jejich příslušné vlastnosti a stupeň efektivity pro daný účel. Poté se udělí obecná číselná hodnota i těmto vztahům.

Existuje například spektrum kovů s různou elektrickou vodivostí. Tyto vodivosti mohou být fyzikálně kvantifikovány a potom porovnány podle hodnoty. Takže když měď, která je vodivým kovem, klesne pod rovnovážnou hodnotu 50 týkající se jejího nedostatku, program pro správu zdrojů spustí výpočty pro porovnání s jinými vodivými materiály, jejich úrovní nedostatku a jejich stupňů efektivity a připraví substituci.

Toto je pouze jeden z příkladů. Přirozeně by mohl být tento typ uvažování extrémně komplikovaný vzhledem k materiálu a otázkám ohledně účelu použití. Nicméně, to je přesně ten důvod, proč to vypočítá stroj a ne lidé. Lidská mysl, buďto samostatná nebo organizovaná do větších skupin, jednoduše nemůže efektivně zpracovat takováto data. Je také vhodné zmínit, že tento typ přímé hodnotové kalkulace založené na účelu, vhodnosti a udržitelnosti dramaticky zastiňuje cenový mechanismus, když přijde na skutečné povědomí o zdrojích a inteligentním řízení.

(b) Podobně „složitost práce“ a její posouzení jednoduše znamená odhad složitosti dané výroby a přidělení číselné hodnoty na základě stupně složitosti procesu. Složitost může být v kontextu na automatizaci založeném průmyslu kvantifikována definováním a porovnáním počtu ‘procesních etap’. Jakákoli daná produkce může být určena podle toho, kolik ‘etap’ výrobního procesu zabere. Potom může být porovnána s jinými produkcemi výrobků, nejlépe ve stejném oboru, pro kvantifikované ohodnocení. Jinými slovy, jednotkami měření jsou tyto určené „etapy“.

Například židle, která může být vytvořena z jednoduchých polymerů v jednom procesu do tří minut, bude mít nižší hodnotu „složitosti práce“, než židle, která kvůli náročnějšímu produkčnímu řetězci s různými materiály vyžaduje automatizované sestavení. V případě, že je hodnota dané produkce příliš složitá a tím v porovnání neefektivní oproti tomu, co je aktuálně možné (při srovnání s již existujícím návrhem podobné povahy), návrh bude označen a přehodnocen.

Takováto přizpůsobení a označení by přišla ve formě zpětné vazby od návrhového rozhraní během fáze návrhu. Také neexistuje žádný důvod předpokládat, že s pokračujícím rozvojem umělé inteligence (AI) by systém ve skutečnosti nemohl dát v reálném čase zpětné reakce spolu s návrhy nebo dokonce přímými řešeními pro daný problém efektivity nebo udržitelnosti.

Výpočet návrhu

Projděme si nyní znovu tato zobecnění lineárních procesů. Pro ujasnění zde zopakujeme několik faktů. Pokud bychom se měli podívat na návrh výrobku v nejširším možném pojetí s ohledem na průmyslový vývoj, skončíme u přibližně čtyř funkcí nebo procesů, přičemž by se všechny vázaly na čtyři dominantní lineární etapy, jež zahrnují návrh, výrobu, distribuci a recyklaci. Každý z těchto procesů je přímo napojen na systém globální správy zdrojů poskytující hodnotovou zpětnou vazbu, jež napomáhá v regulačním aparátu zajistit efektivitu a udržitelnost.

Následující návrhy zahrnují (obr. 1):

NLRBE Struktura a procesy.png

Všechny návrhy produktů se musí přizpůsobit:

1) Optimalizované efektivitě návrhu
2) Optimalizované efektivitě výroby
3) Optimalizované efektivitě distribuce
4) Optimalizované efektivitě recyklace

Vyjádření systémového procesu (Obr. 2):

fp (Edesign, Ep, Edist, Er) → max

1) Optimalizovaná efektivita návrhu

Produktový návrh musí splňovat nebo se přizpůsobit těmto kritériím [aktuálních standardů efektivity] Edesign,i jež, jak bylo uvedeno dříve, mají pět hodnotících podprocesů:

[Trvanlivost] = td
[Přizpůsobivost] = Adesign
[Standardizaci] = Nc
[Příznivou recyklaci] = cr
[Příznivou automatizaci] = HL

Poznamenejme, že může být rovněž provedeno další členění každého z těchto podprocesů a logických asociací pro další podrobnosti. Jak bylo ale zmíněno, tyto výrazy jsou „horní“ vrstvou od které se odvíjí všechny ostatní podprocesy. Není také účelem tohoto textu poskytnout všechny atributy pracovního algoritmu. Také zde není naznačeno, že uvedené parametry jsou totálně nebo absolutně kompletní.

2) Optimalizovaná efektivita výroby

Parametry tohoto filtru se mohou měnit na základě povahy zařízení a množství strojních variací při výrobě (fixní automatizace versus flexibilní automatizace), 796 jež se požadují v daném čase. Z důvodu účelovosti rozlišujeme dva typy zařízení: Jeden pro vysokou poptávku neboli masovou výrobu a jeden pro nízkou poptávku nebo krátkodobou výrobu na zakázku.

Obr. 7 Rozdělení podle nízké a vysoké poptávky. Aplikace procesu třídění:

NLRBE Rozdělení produkce.png

Proces třídění je jednoduše vytvořen pro určení cílového zařízení podle povahy požadavků pro výrobu. Cíl pro ‘vysokou poptávku’ předpokládá fixní automatizaci Ā (ai) znamenající neměnné výrobní metody, které jsou ideální pro vysokou poptávku / masovou výrobu. Cíl pro ‘nízkou poptávku’ používá flexibilní automatizaci à(t, Dc (t), ai), jež může dělat různé věci, ale obvykle v malých sériích.

Znovu připomeňme, že toto schéma předpokládá, že jsou zapotřebí pouze dva typy zařízení. Na základě výrobních faktorů může být více typů zařízení vytvářejících více rozdělujících podmínek. Ačkoli, pokud jsou pravidla pro návrh respektována, nemělo by se časem objevovat tolik variací, jelikož je záměrem vždy redukovat a zjednodušit.

Stav procesu v lineární podobě (obr. 7):

Všechny návrhy produktů jsou filtrovány procesem pro [stanovení třídy poptávky]. Proces pro [stanovení třídy poptávky] filtruje na základě standardů určených pro [nízkou poptávku] nebo [vysokou poptávku]. Všechny produkty navržené pro [nízkou spotřebitelskou poptávku] budou vyrobeny flexibilním automatickým procesem. Všechny produkty navržené pro [vysokou spotřebitelskou poptávku], budou vyrobeny fixním automatickým procesem. Také jak výroba pro [nízkou spotřebitelskou poptávku], tak pro [vysokou spotřebitelskou poptávku] budou regionálně přiděleny podle „strategie blízkosti“ výrobního zařízení.

3) Optimalizovaná efektivita distribuce

Jakmile je proces 2 dokončen, z návrhu produktu se stal nyní ‘produkt’ a pohybuje se směrem k [Optimalizované efektivní distribuci]. Stručně řečeno, všechny výrobky jsou rozděleny na základě předchozího [stanovení třídy poptávky]. Produkty pro [nízkou spotřebitelskou poptávku] následují proces [přímé distribuce]. Produkty pro [vysokou spotřebitelskou poptávku] následují proces [masové distribuce], kterým budou v tomto případě, jak již bylo zmíněno, pravděpodobně knihovny. Jak produkty pro [nízkou spotřebitelskou poptávku], tak produkty pro [vysokou spotřebitelskou poptávku], budou, jak bylo uvedeno dříve, regionálně přiděleny podle strategie blízkosti.

Obr. 8 Ilustrace distribučních schémat:

A (vlevo) – Přímá distribuce – případ nízké poptávky
B (vpravo) – Masová distribuce – případ vysoké poptávky

NLRBE Rozdělení distribuce.png

V případě [nízké poptávky spotřebitelů]

Dc < DS

je distribuční schéma přímé (obr. 8A). V tomto případě jde produkt přímo za spotřebitelem bez pomoci sítě prostředníků.

V případě [vysoké poptávky spotřebitelů]

Dc > DS

je distribuční schéma masové (obr. 8B). V tomto případě jde produkt přímo do zařízení, jako jsou knihovny Di, které slouží jako prostředníci pro potencionální spotřebitele Ci.

Podobně jako v případě efektivity výroby, tak i v případě ‘efektivity distribuce’ Edist pro vysokou a nízkou poptávku, bude distribuční proces přizpůsoben s ohledem na vzdálenosti ddist k existujícím zařízením. V tomto případě jsou zařízení místa v regionální distribuci (knihovny) založené na úrovni poptávky v daném regionu. (strategie blízkosti dp)

4) Optimalizovaná efektivita recyklace

Po distribuci prochází produkt svým životním cyklem. Když životní cyklus jednou skončí, produkt se stane „neplatným“ a přesune se k procesu #4, neboli filtru [efektivní optimalizované recyklace]. Stručně řečeno, všechny prošlé výrobky budou následovat aktuální [regenerační protokol]. Tento protokol zahrnuje standardy zahrnuté v dané době pro zajištění optimalizovaného znovuvyužití nebo přepracování jakéhokoli zboží nebo komponenty. Tyto podprocesy jsou přirozeně rozsáhlé a komplexní a je to role inženýrů se znalostmi přírodních fyzikálních zákonů, aby přesně rozhodli, jaké parametry budou zvoleny.

Domácí ekonomika

Předchozí schéma týkající se udržitelných a technicky efektivních procesů, které jsou dynamicky optimalizované pro získání co největší stability a jenž by maximalizovaly potenciál v kterékoli dané ekonomické operaci, je jak nesmírně složité v podrobnostech, tak zdánlivě jednoduché v teorii.

Znovu připomeňme, že rutina vytvoření kompletního, průmyslově orientovaného algoritmu sloužící jako regulační filtr přírodního zákona, kterým by lidstvo mohlo zajistit nejvíce optimalizované technické postupy, je jistě hlavním intelektuálním závazkem. Počet podprocesů vlastní takové multidimenzionální kalkulaci by šel jistě do tisíců.

Přesto je vysvětlení obecných procesů poměrně elegantní. Myšlenka uplatnění každého člověka, jenž by měl zájem na tvorbě průmyslové technologie umožňující tzv. interaktivní „skupinovou mysl“ pro řešení problémů a tvorbu, obsahuje hluboce sjednocující gesto komunity, spolu s druhem osobní svobody projevu v tvůrčím procesu, která zde nikdy předtím nebyla.

Samotný pojem extrémně pružných, poptávkou řízených výrobních systémů, jež mohou produkovat výrobky pro jednu osobu nebo výrobky pro celou demografickou kulturu, má ve svých důsledcích hluboký dopad, nemluvě o obrovském množství vrozených pozitivních výsledků, pokud jde o vytvoření mírumilovnější, humánní společnosti.

Vzhledem k technologickým trendům není těžké si představit malé město, které, stejně tak, jako má v současnosti elektrickou rozvodnou síť, jež spojuje město s jeho centrálním zdrojem energie, má nyní síť výrobních zařízení navrženou doslova pro vytvoření čehokoliv, co město může potřebovat, na základě poptávky. Suroviny jsou dopravovány do výrobního zařízení dle podmínek a alokačních algoritmů týkající se „systému globální správy zdrojů“, jenž propojuje všechna tato ekonomická zařízení jak regionálně, tak globálně.

Přesto, v rámci tohoto scénáře, je role člověka často špatně pochopena. Zatímco snaha o post-nedostatek tímto způsobem vytvoří udržitelné a hojnost generující paradigma, ve kterém lidé mohou žít bez břemene „práce na živobytí“, debata o tom, „co lidé budou dělat?“ je otázkou, která často vzniká, spolu s další nevyhnutelnou otázku: „Kdo bude provozovat všechny ty stroje zadarmo!?“

První otázka směřuje k srdci lidských hodnot. Lidé si vždy našli něco zajímavého k práci nebo k prozkoumání a proto je silně nepravděpodobné, že by nastala éra nudy vzhledem k tomu, že by lidé už nemuseli bojovat, ale pouze žili vysoce kvalitní život. Spíše by se lidé povznesli na nový druh existence a soustředili by se na vyšší zájmy, které byly jednoduše v předchozím modelu nedosažitelné.

Druhá otázka je více zajímavá. V automatizované ekonomice, která strategicky pracuje tak, aby odstranila člověka ze všech druhů monotónní, těžké nebo nebezpečné práce, bude stále potřeba základního dohledu a řízení. Mnohým, kteří se vyhýbají tématu ohledně post-nedostatku, je tento problém společný. Tvrdí, že pouze ve 100 % automatizované utopii, kde by lidé neměli doslova žádné povinnosti, by byla tato společnost možná. V opačném případě, by nějaká subkultura musela dělat zbývající práci, a proto by existoval určitý druh vrozeného stratifikovaného útlaku.

Problém s touto domněnkou je ten, že je hluboce uzamčena do tržně orientovaného pohledu na svět, kde čas jsou peníze. Lidé v současnosti automaticky předpokládají, že aby se cokoli skutečně udělalo, musí být ve hře peníze jako stimul.

Přesto to statisticky jednoduše není pravda. Průzkum Gallupova ústavu v roce 1992 ukázal, že více než 50 % amerických dospělých (94 milionů Američanů) pracovalo v rámci dobrovolnictví průměrně 4,2 hodiny týdně, což je ve výsledku 20,5 miliard hodin ročně. 797 Novější průzkum z prosince roku 2013 ukázal stabilní růst dobrovolnictví od roku 2001 do roku 2013. 798 Data z roku 2008 ze Spojených států také ukázali růst necírkevního dobrovolnictví podtrhujíce fakt, že společenské příspěvky mohou existovat ve vlastním zájmu, stejně tak, jako z náboženských důvodů a také během ekonomických problémů. 799 Skutečností je, že i občané vysoce soutěživých a materialisticky orientovaných Spojených států, jsou stále ochotni dělat velký kus práce bez zájmu o finanční odměnu.

Open source programování, je dalším příkladem. Linux, který vznikl roku 1991 jako jednoduchý experiment, bylo možno dokončit pomocí jeho komunitně řízeného programování téměř bez finančních nákladů během pouhých tří let. Linux obsahuje přes 10 000 řádků programového kódu a naprostá většina jich byla vytvořena celosvětovou komunitou zadarmo. Wikipedie je dalším příkladem neziskového, komunitou vytvořeného projektu, výzkumu a možnosti vyjádření se. Odhaduje se, že k vytvoření Wikipedie bylo zapotřebí 100 milionů hodin dobrovolnické práce a představuje technicky pokročilý a komplexní projekt, který dokazuje, že dobře navržené vzájemně propojené subsystémy podpořené velkým dobrovolnickým úsilím, dokážou vytvořit špičkové systémy dříve považované za nereálné nebo nemožné.

Takže, i když jsou peníze stále hlavní motivací v současné společnosti, tak vzhledem k určitému volnému času lidé prokázali, že mohou významně přispívat do projektů, které nemají žádnou peněžní návratnost a skutečnou otázkou týkající se motivace k takové práci je uspokojení a pocit z příspěvku. V současnosti většina zaměstnání tento pocit nevytváří. Většina lidí chodí do soukromé diktatury pět dní v týdnu a jsou pod kontrolou svých nadřízených s vědomím, že mohou být kdykoliv propuštěni.

Jejich příspěvek, jenž vytvořili, má jen zřídka přímou návratnost zpět k nim a dobrý pocit z vykonané práce je snížený. Některá zaměstnání dokonce donutí člověka přemýšlet, jaký je vůbec smysl jeho práce v rámci přínosu pro společnost a osobní rozvoj. Mnoho současných pracovních míst dnes existuje pouze kvůli generování nebo přesunutí peněz. Například reklamní a burzovní (Wall Street) povolání jsou příklady vysoce hodnocených činností, jež, ve skutečnosti, dělají jen velmi málo pro zlepšení společnosti.

Toto snad může vysvětlit tendenci „lenosti“, kterou mnozí pociťují ze svého zaměstnání na konci dne vracejíce se domů s pocitem porážky a únavy. Časem mnozí ztrácí ducha a celkovou motivaci a zjišťují, že jejich práce by měla být věcí, která má mít v jejich životě smysl a že zapomněli na záživné činnosti, kdysi přítomné v jejich vývoji.

Odhaduje se, že v plně realizované NLRBE, by bylo zapotřebí v průměru asi 5 % populace daného regionu (rovněž 5 % globální populace) na zajištění plynulého fungování tohoto průmyslového systému a toto číslo, jak se bude rozvíjet technologie, by se pravděpodobně v budoucnu neustále snižovalo. Tato účast by mohla být nejlépe vyjádřena v podobě toho, co se nazývá „domácí“ ekonomika. Domácí ekonomika ztělesňuje užitečné činnosti lidí v bezpeněžním prostředí. Domácí práce, rodinné a komunitní zájmy jsou tradičními příklady.

V systému NLRBE by práce mohla být pojímána stejným způsobem a její množství by mohlo být rozděleno mezi populaci ve velkém měřítku, díky čemuž by byla celková časová náročnost minimální. Pokud bychom se, i v dnešní době, zeptali průměrného zaměstnance, jestli by byl ochotný žít na životní úrovni odpovídající 100 000 dolarů ročně s tím, že by musel věnovat 5 % svého času dobrovolné práci potřebné k údržbě systému, který se stará o jeho životní standard, není pochyb o tom, že by většina lidí souhlasila. Množství času ušetřeného tímto typem socioekonomického modelu spolu s obrovským zmírněním problémů životního prostředí a společenských konfliktů vrozené tržnímu systému, nechává jen velmi malý prostor pro racionální námitky.

Podobně, jednou nastavena svoboda kreativní spolupráce, která je skutečnou hnací silou pokroku, by už nebyla omezována monotónní prací ani systémem výplat. Je velmi těžké odhadnout neuvěřitelnou úroveň produktivity a zaměření, jaké by byla schopna společnost dosáhnout, jakmile by byly takovéto utlačující faktory odstraněny.

Decentralizační Paradox

Zatímco fráze o globální společnosti s globálními hodnotami podtrhuje tento socioekonomický model, je důležité pochopit podstatu jeho redundance a decentralizovaného uspořádání. John Dalberg-Acton, první baron Acton, kdysi prohlásil „Moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně“. 800 Tato perspektiva obav z moci je z historického hlediska jistě odůvodněná a mnoho lidí, kteří se dozví o NLRBE často předpokládají, že této globální společnosti „vládne“ jeden hlavní počítač, jeden stroj, elitní skupina technokratů nebo něco podobného.

Je důležité si připomenout, že téměř všechny dřívější společnosti žili ve velkém nedostatku, a tím i ve velkém konfliktu. To, spolu s faktem, že peníze a zdroje byly prostředkem k získání moci – obvykle po velkém boji, který posílil postavení a dominanci hierarchie – ukazuje, že by nás tyto reakce neměly překvapovat. Nicméně, toto tvrzení je rovněž celkově hluboce kontraproduktivní, neboť dává paranoidní pocit, že nikomu nelze věřit, pokud mu svěříme jakýkoliv typ kontroly nad ostatními.

NLRBE je skutečně globální struktura ve způsobu, jakým zpracovává ekonomické informace a vyhodnocuje možnosti produkce. Jakmile je výrobek navržen, projde výše uvedenými filtry účinnosti a udržitelnosti, jež se vždy vážou zpět ke stavu globálních zdrojů, spolu s globální sítí pro podílení se na projektech. Současně společenská rozhodnutí vyššího řádu, která představují rozhodnutí kdysi učiněná zvolenými zástupci, jsou rovněž dosažena přímo prostřednictvím konsensu obyvatel.

Jedinou skutečnou nedílnou centralizací je digitální síť propojující samotný svět. Vzhledem k tomu bychom mohli za těchto okolností zvážit několik možných problémů a to stejným způsobem, jakým dnes pohlížíme na internet, což je v podstatě stejná infrastruktura. Například „hacking“, což je akt narušení, krádeže nebo poškození programu či digitální informace tím, že je napaden zdrojový kód, by nás mohl znepokojovat.

Nicméně se musíme nejprve zeptat, proč by někdo něco takového prováděl v novém modelu. Vzhledem k tomu, že je celý systém navržen tak, aby poskytoval výhody pro každého, co je podnětem jej narušovat? Každý, kdo by takový systém zničil, by tím také zničil své prostředky k přispívání a rozvoji. Analogií by v tomto případě mohl být člověk žijící dnes v bytovém domě, kde všichni sdílí užitnou infrastrukturu a kde se rozhodne zničit pojistku nebo elektrický jistič, který rozděluje příchozí elektrickou energii k napájení celého bytového domu. Proč by to dělal, když by tak vypnul i svou vlastní elektřinu?

Je důležité přezkoumat, proč lidé dnes mohou být tak zlí. Hněv se vypěstuje deprivací a kdejaký vnější akt je často interpretován jako zdroj tohoto zneužívání. Takže lidé dnes z důvodu odvety „hackují“ a narušují webové stránky a podobně, buď na protest nebo aby se pomstili. 801 Ohledně NLRBE by bylo těžké pochopit, kde by se vzal zdroj takového pocitu úzkosti a vzteku. Pokud se někomu nelíbí, jak systém nějakým konkrétním způsobem funguje, má pravomoc to změnit na základě posouzení shody s ostatními. Systém se neustále vyvíjí.

Nicméně, v případě, že se toto stane, je jednoduché řešení: Aktivní redundance. V peněžně řízené společnosti, založené na nákladové efektivitě, vidíme málo redundance proti selhání v místech, kde je to neakceptovatelné. Například, vidíme letadlo se dvěma motory a oba jsou potřebné k letu. Proč nevytvořit letoun se dvěma hlavními motory a dvěma záložními motory, které nejsou v provozu, když je celé letadlo v pořádku, ale v případě selhání hlavního motoru je další motor schopen jej zastoupit.

Hlavní server sítě, jenž usnadňuje sociální propojení a sjednocení, by mohl mít 5,6,7 … 20 úrovní redundance a automatické zálohování pro případ, že by se cokoli pokazilo. Nemusí to být dokonalé. Některá data mohou být ztracena. Nicméně, opět připomeňme, že to není utopie. Pokud jde o to, kdo má „moc“, aby si všímal problému a uplatňoval tuto redundanci, existují zde technické týmy, které monitorují sítě, stejně jako v jakémkoli jiném existujícím povolání.

Samozřejmě pak vyvstává otázka: Co když je někdo z technického týmu zkorumpovaný a záměrně nabourává systém? Opět bychom na to mohli namítnout: Proč by to dělal? Jaká je motivace? V případě, že by k tomu došlo, netrvalo by dlouho, než by si toho všimli ostatní a systém by mohl být opraven podobnou redundancí a to tím, že by daná osoba přišla o svou pozici. Tuto osobu by pak vyslechli její kolegové a celá společnost, aby tak lépe pochopili, proč k tomuto aktu došlo. 802

Celkově se neustále s důvěrou odevzdáváme „autoritám“. Doktoři, mechanici a jakékoli další specializace vždy požívají určitý stupeň důvěry ze strany těch, kteří potřebují jejich pomoc a většinou, dokonce i v monetární společnosti, která vytváří nepoctivost, jsou lidé většinu času převážně poctiví nebo alespoň natolik poctiví, jak jen mohou být. Je prostě příliš cynické se domnívat, že jakákoli alokace kontroly je nebezpečná. Nikdy v dějinách lidstva se nestalo, že bychom nesdíleli jistou míru svěřené moci odpovědnosti jeden za druhého a téměř ve všech případech, stejně jako u zubního lékaře či mechanika, je otázka povahy svěřené „moci“ charakterizována svým technickým významem; přesně tím druhem dohledu, jenž je v tomto kontextu obhajován.

V NLRBE se klade důraz na pomoc sám sobě, což znamená pomoc společnosti, nikoli její využívání či zneužívání. Doslova neexistuje žádná odměna posilující takové negativní chování na rozdíl od přirozeného stavu všeobecné korupce, kterou dnes trpíme.

Pokud jde o fyzickou síť samotnou, ta je decentralizovaná ve svém zaměření v mnoha směrech, často více, než je tomu tak dnes. Topografické uspořádání Země činí mnoho věcí, pokud jde o umístění struktury, logicky zřejmých. Lidé, jakožto sociální bytosti, mají přirozeně zájem o nějaký druh komunitní centralizace; existence určitých oblastí poskytující energii jako je solární / větrná / geotermální / vodní si logicky vyžaduje své vlastní umístění; těžební, výrobní a distribuční sítě mají také topografickou logiku vlastní mandátům efektivity, abychom udrželi takováto zařízení co nejblíže u sebe a tím snížili spotřebu energie, dopravy apod.

Samotná města se promění dvěma hlavními způsoby. Za prvé, konstrukce a propojení vnitřního městského systému bude usilovat o splnění nejvyššího možného stavu technické účinnosti, včetně udržitelné infrastruktury, domů, výrobních / distribučních sítí a podobně s tím, že bude brán přímý ohled na základy systému. 803 Za druhé, očekává se, že v důsledku vývoje efemeralizace bude město vyrábět všechny regionální výrobky lokálně. Správa města na úrovni široké infrastruktury, jako například kam umístit most, bude rovněž regionální rozhodovací proces, jenž je uveden do pohybu prostřednictvím přímé demokracie, systému CDS. Přidělování pozemků funguje stejným způsobem, i přesto, že jde o větší subjekt, což je probíráno v eseji „Trendy post-nedostatku, kapacita a efektivita“.

Každé město je samozřejmě spojeno s ostatními městy, ideálně pokročilými dopravními systémy, které mohou čistě a plynule přemisťovat lidi. Vlaky typu Maglev mají nakročeno k tomu stát se další etapou rychlé, bezpečné a účinné dopravy s malým či žádným dopadem na životní prostředí ve srovnání s letadly, autobusy a automobily poháněnými ropou. 804

Pokud jde o „motor“ města, kterým je jeho průmysl, digitální sítě a senzorové systémy pracují na shromažďování důležitých regionálních a ne-regionálních dat. To se vztahuje k síti „globální správy zdrojů“, jak již bylo popsáno dříve a jak regionální, tak i globální sítě pro měření umožní všem městům / obyvatelům získat celistvou představu o tom, co se děje, což ovlivní produkci a další důležité environmentální faktory. 805

Takže, tato síť může být velmi dobře „centralizovaná“, co se týče jejích dat a toku surovinových zdrojů do městských vnitřních výrobních zařízení, ale je zároveň decentralizovaná tím, že město nedováží nic jiného. Je převážně soběstačné. K veškeré výrobě dochází uvnitř, nedováží ani nevyváží se žádné výrobky, jenom zdroje. Tato myšlenka „určité míry soběstačnosti“ 806 je důležitá a vztahuje se dokonce i na struktury, jako jsou domy. Ideální dům by mohl být nezávislý a soběstačný při získávání energie a s náhradními záložními zdroji energie by nemělo dojít k žádnému ohrožení.

Jinak řečeno, v takovémto systému založeném na přirozeném nadbytku neexistuje žádný centrální „vypínač“. Například, pokud je využívána elektrická síť hlavního dodavatele a tato síť selže, bude to mít jen minimální efekt na domy, jestliže jsou tyto domy navrženy také tak, aby využívaly lokální zdroje energie (např. solární) a tudíž jsou soběstačné.

Stejně tak nemůže nic narušit mezinárodní systém. Na rozdíl od moderních peněžních finančních a měnových struktur, které jsou vysoce centralizované a mohou znamenat pohromu po celém světě, pokud se něco pokazí, v NLRBE má problém v jednom městě jen malý vliv na jakékoli jiné město.

Takže, správně organizovaná NLRBE není ve skutečnosti centralizovaná v žádném smyslu. Přesněji řečeno se jedná o globální decentralizovaný systém, s různými stupni vrozené redundance, který se stupeň po stupni propojuje pomocí toku informací a fyzických kanálů, aby tak získal správné prostředky, jež by byly použity pro místní ekonomiku každého regionu.