Poznámka k názorům

Toto stručné pojednání je věnováno třem názorům, se kterými se Hnutí Zeitgeist Česká republika v posledních době setkalo:

1. „Hnutí Zeitgeist potlačuje „národnostní princip“ a je v podstatě součástí židovské organizace, prostřednictvím které mají získat židé moc na světem.“

2. „Hnutí Zeitgeist je jedním z „úhybných manévrů“, jak si chtějí současní vládci udržet moc nad globalizovaným světem.“

Podívejme se na to, jak vůbec takové názory mohou vznikat.

I když Hnutí Zeitgeist s podobnými obviněními již má nějakou zkušenost, přesto tyto iracionální názory mohou někdy zaskočit. Obecně se šíře obvinění pohybuje od komunismu přes židovskou otázku a Nový světový řád až k satanismu. Není to poprvé a zřejmě ani naposled, jak netradiční myšlenky interagují se zavedenými schématy v myslích některých lidí, kde spouští asociační proces v úzkém referenčním rámci. Je to velmi zajímavé k psychologickému studiu a zamyšlení.

Můj osobní pohled je, že tyto názory pochází opět pouze z nedostatku informací nebo nedostatečného povědomí o principech, na jakých Hnutí Zeitgeist a svět stojí. Z tohoto a z jiných důvodů byla vydána orientační příručka s názvem „Definice Hnutí Zeitgeist“ se stovkami odkazů na zdroje, jejíž český překlad je již dokončen a publikován, a která velmi srozumitelně v širokém kontextu historických faktů a úvah definuje o čem Hnutí je. Čtenář snad při čtení textu i mezi řádky pochopí, o čem Hnutí není. Pokud by stále neměl jasno, může kdykoli položit doplňující dotazy, jež mu budou zodpovězeny.

Obecná zkušenost je taková, že lidé, kteří TZM obviňují, si informace vůbec nezjišťují „přímo u zdroje“ a spíše, aniž si to uvědomují, propadají svým dojmům, z čehož potom vznikají ony názory. Samozřejmě, že se to netýká jenom Hnutí Zeitgeist, ale obecně řešení jakýchkoli společenských problémů. V dnešní době jsou navíc tyto názory posilovány zvyšujícími se eko-bio-sociálními tlaky doma i ve světě a v takových situacích lidé často hledají nepřátele, kde by mohli své emoce „vybít“. Podobné socioekonomické klima je a vždy bylo ideální pro vytváření mezilidských konfliktů a válek. Někteří se velmi snadno nechají zmanipulovat do kdejakých aktivit zaměřených na boj jedné skupiny proti druhé, protože věřit bylo vždy pohodlnější než vědět. Fakta a rozum zůstávají stranou. Vítězí nekontrolované emoce. U některých to nabývá až podoby fanatismu. Zde již nemá význam vysvětlovat. Je to uzamčení se do své víry a neschopnost racionálního kritického pohledu na svůj vlastní myšlenkový tok. Toto bývá hlavním zdrojem konfliktů. Zde narážím také na otázky rasismu, patriotismu, nacionalismu, politiky, konspirace bohatých atd. K tomuto vydatně přispívají média, ať už závislá nebo nezávislá a svět je tak ještě více plněn názory. Emoce bez rozumového vyvážení mohou být, jak historie mnohokrát ukázala, za kritických společenských podmínek životu nebezpečné.

Dalším důležitým bodem je otázka posouzení relevance, jak které téma má význam pro skutečné řešení, což samozřejmě bez studia není možné. Lidé mohou mít jakoukoli víru, vyznávat různá náboženství, mluvit mnoha jazyky, žít na různých místech planety, dokonce si mohou ponechat i „národnostní cítění“ a jiné kulturně subjektivní „nadpotřeby“, pokud nepřerostou do podoby již zmíněného fanatismu a konfliktu. Máme-li ale dlouhodobě přežít, budeme muset tyto naše „nadpotřeby“ při řešení kritických otázek ohledně našeho přežití dát stranou a sjednotit se na základních faktech, jež jsou nutnou podmínkou pro udržitelnost života na planetě Zemi. Jinými slovy, musíme zavést zpětnou vazbu na přírodní zákony a zdroje v rámci celé globální společnosti a na základě informací z této zpětné vazby efektivně reagovat podle aktuálních poznatků za využití aktuálních technologií ve všech oblastech. Lpění na zastaralých předpokladech jenom proto, že je to pohodlné nebo že to dodnes nějak fungovalo, je pro naši další existenci nebezpečné. Není to tedy otázka nacionalismu, patriotismu, národnostního cítění, feminismu, rasismu a jiných ismů, politiky, petic, demonstrací, konspiračních teorií apod. K nalezení a pochopení příčiny problémů a jejich technického vyřešení je potřeba systémového přístupu. Toto jako lidé umíme. Na socioekonomický systém tato metoda ale ještě nikdy aplikována nebyla. Prostředky, které ještě před 100 lety neexistovaly, již na to dnes máme. Takže zbývá pouze rozhodnutí nadkritické části populace. To, co s mimořádně vysokou mírou pravděpodobnosti nefunguje, je řešení mezilidských až globálních problémů na ideologické názorové bázi (otestováno mnoha generacemi a kulturami). Dnes se navíc nacházíme v jedinečné situaci exponenciálních růstů na mnoha úrovních, kde se začalo výrazně projevovat planetární omezení. Socioekonomický systém, který mohl ještě dobře fungovat před desítkami nebo spíše stovkami let, kdy byly zdroje nevyčerpané, lidská populace mnohem menší a neexistovaly moderní technologie (vysoká energetická výměna na osobu a den), již dnes dobře fungovat nemůže. To není názor, ale přírodní zákon. Nacházíme se ve zcela jedinečné situaci, na kterou již nebude možné aplikovat stará pravidla a záplaty. Nezapomínejme také na 2 nutné podmínky pro fungování finančního systému jako zastaralého nástroje pro správu zdrojů: nedostatek a možnost růstu.

Vědecko-technický pohled je nutnou, ale samozřejmě nikoli postačující podmínkou pro toto vyřešení. Bude-li významná část lidstva věřit, že politickou cestou, vojenskou diktaturou, specifickými konspiračními teoriemi, konkurencí, penězi, demonstracemi apod. se dá něco dlouhodobě změnit k lepšímu, pak zřejmě budeme muset ještě nějakou dobu všichni přetrpět toto zhoršující se prostředí, dokud se časem nepoučí i tito lidé, popřípadě přijde nová generace, která díky technologiím, internetu a eko-bio-sociálním tlakům bude více informovaná v těchto otázkách a „donucena“ k relevantní změně uvědoměním, že není jiné cesty. Názorový nebo ideologický komfort si můžeme jako lidé dovolit pouze tehdy, pokud na to máme zdroje a je o nás postaráno relevantním socioekonomickým mechanismem. Tedy obvinění ohledně potlačování národnostního principu je zcela nesmyslné a zavádějící. Hnutí toto neřeší, poněvadž je to z hlediska širšího referenčního rámce zcela kontraproduktivní. Je symptomem nebo také „odrazem“ daného stavu vědomí a tyto věci se přirozeně v čase měnily a budou se nadále měnit, jak se bude lidstvo vyvíjet. Lpění na nich může být velmi nebezpečné. Neexistuje žádný statický stav. Jedinou konstantou je změna. Tento bod mají někteří lidé problém pochopit. Samozřejmě, že také dodatek ohledně židovské organizace je opět výsledkem „paměťového asociačního procesu“ a zastaralých systémových myšlenkových schémat. Kategorické myšlení může být někdy výhodou, jindy však velkou překážkou, pokud se jedná o pochopení nových skutečností.

Jak se píše v našem programovém prohlášení, Hnutí je loajální pouze myšlenkovému toku, nikoli lidským figurkám, institucím, státům, národům apod. Pokud bude zcela pochopen význam tohoto bodu, většina nedorozumění v této oblasti se vytratí.

3. Další zajímavý názor je vyjádřen ve větě: „Studiem čehokoli se nedá zmoudřet, pouze zkušenostmi nebo vlastními prožitky“.

Jak už jsem mnohokrát zmínil, že, velmi zjednodušeně, názor pochází ze „zkresleného pohledu“ na svět, což je důsledkem nedostatku faktických informací o daném tématu a/nebo neschopnosti vidět dostatečně jasně jejich vzájemné propojení v kontextu přírodních zákonitostí příčin a následků. Já osobně považuji názory spíše za věc víry než analýzy faktů. Někteří lidé si to neuvědomují. Jejich ego může být někým zasaženo a o to více podléhají spíše „dojmům“ než „pojmům“. Málokdo je schopen se nad tyto věci „povznést“ a sledovat více myšlenkový tok. Všichni jsme tedy více či méně ovlivnitelní i názory. Hlavně tehdy, pokud nemáme nebo nemůžeme mít k dispozici fakta, protože se k nám z různých důvodů nedostanou. Často to bývá vlastní nezájem si věci nastudovat a ověřit. Přesto máme tendenci si, tak jako tak, automaticky vytvářet stanovisko, ať už vědomě či nevědomě. Pokud chybí fakta a chuť a čas je sebekriticky analyzovat, dosadí se zdánlivými poznatky, „cizími“ přejatými názory a vírou.

Ale zpět již ke zmíněnému názoru nebo tvrzení. Studium je součástí celého procesu vývoje lidstva. Kdyby studium nebylo potřebné a součástí cesty k poznání a moudrosti, proč by lidé vymysleli knihy a knihovny, základní a střední školy, univerzity, internet, atd.? Proč mají lidé přirozenou potřebu něco sdílet? Není to proto, že někde v „podvědomí“ tušíme, že jsme součástí „jednoho celku“ a výměna informací je zcela přirozenou a nutnou podmínkou života samotného? Studium je rovněž prožitek, ale je také současně tříděním informací a faktů (věcí, které lidé objevili v minulosti a jsou zaznamenány) a jejich analýzou. Díky studiu se jako lidé, a tím i jako společnost, podstatně rychleji dostáváme „dál“, protože naše vědomí je obohacováno informacemi, ke kterým bychom se během lidského života ani jinak nedostali, na základě čehož vznikají i relevantnější teorie, jež pak můžeme neustále a lépe ověřovat v praxi. Bez ukládání a předávání informací bychom jako lidé museli vše objevovat znovu a to bychom se vůbec neposouvali. Neustále bychom se pohybovali v uzavřené smyčce stále dokola, protože každá další generace by musela znovu objevovat již objevené. Někdy se zdá, že v podobné smyčce částečně „uvíznul“ náš socioekonomický systém. Ukládání a sdílení informací můžeme také chápat i jako proces zefektivnění. Navazujeme jeden na druhého v rámci jedné generace i historicky přes generace (horizontálně i vertikálně). Bez studia není teorie a bez teorie není ověřování a bez těchto kroků není poznání a realizace. Toto je základem vědecké metody, která jediná funguje vždy, a vývoj technologií, jež kolem sebe vidíme, je toho jasným důkazem. Ve skutečnosti nikdo sám nikdy nic neobjevil. V pojmu interakce je zahrnuto vše:

eko-bio-sociální tlaky + pozitivní prožitky + studium → poznání | moudrost

Eko-bio-sociální tlaky jsou chápány spíše v „negativním“ slova smyslu (zpětná vazba s negativní informací), kdy se lidem dějí „nepříjemné věci“ spojené s životním prostředím, biologickými a společenskými jevy. Samozřejmě tyto složky jsou vzájemně propojené a neoddělitelné. Jedno ovlivňuje druhé apod. Tato interakce člověka s okolím je složkou, která má dominantní vliv na živou hmotu, jež ještě nenabyla vyššího stavu vědomí, a proto nedokázala tyto tlaky dostatečně eliminovat neboli z větší části nahradit vhodnou formou vzdělávání.

Pozitivními prožitky se myslí interakce, ze kterých má člověk „dobrý pocit“ (zpětná vazba s pozitivní informací).

Studium se dá chápat jako získávání informací z médií (knihy, časopisy, školy, internet atd.) nebo jinak, jejich tříděním a analýzou s následným ověřováním v praxi a ukládáním poznatků pro další „zájemce“. Studiem se rovněž spouští myšlenkový proces, díky němuž se člověk mnohem rychleji dostává k podstatě věci. Podrobným rozborem tohoto procesu se zde z časových důvodů nebudu zabývat.

Samozřejmě, že z filozofického úhlu pohledu můžeme považovat za studium úplně vše. Minimálně bychom alespoň v dnešní době mohli pod termín studium zahrnout také některé další prožitky, které se uplatňují v moderních způsobech výuky. Prožitky mohou být ovšem jak pozitivní, tak negativní, takže z tohoto pohledu by studium mohlo velmi zlehka zasahovat až do oblasti „simulace“ bio-sociálních-tlaků. Studium může být rovněž předmětem výzkumu, kde se hledá stále efektivnější způsob pro snižování budoucích eko-bio-sociálních tlaků – jako, prozatím, dominantní složky, jež řídí náš způsob chování.

„Dobrovolné“ studium je také vždy pozitivní prožitkovou záležitostí a je více motivační než monetární systém. Jak historie prokázala, většina, ne-li všechny, významné objevy byly uskutečněny na základě „vnitřního hladu“ po vědění. Není snad většího pocitu uspokojení, než když člověk pochopí princip fungování čehokoli nebo když se mu podaří aplikovat svoje poznatky a vytvořit smysluplný konstrukt, sloužící dalším a rozšiřujíc naše společenské vědomí.

Možná by se výše uvedený výraz mohl rovněž zapsat takto:

Psycho-fyzická interakce + duchovní interakce → poznání | moudrost

Někdy mi to připadá, jako by někteří zapomínali, co nás vlastně „živí“ a díky čemu máme o tolik méně těžké fyzické práce a více nových možností svého osobního a společenského rozvoje, než generace v minulosti. Nebudeme-li se dostatečně dobrovolně vzdělávat a tím se sjednocovat na principech udržitelnosti (co je skutečně pro člověka a život na této planetě důležité), budeme rychleji zapomínat, trpět názorovou nejednotností a v důsledku toho trpět zvyšujícími se eko-bio-sociálními tlaky, a to tak dlouho než toto pochopíme.

Pokud „trpím“ názory, je snadné obvinit kohokoli z čehokoli. Toto není udržitelný způsob myšlení. Sbírání faktů a racionální analýza vyžaduje vždy studium a úsilí a tuto cestu mnoho lidí dobrovolně nepodstupuje. Chceme-li dlouhodobě fungovat jako prosperující civilizace, budeme se muset těmito záležitostmi začít obecně zabývat více.

Závěrem

Hnutí Zeitgeist je zcela apolitické a není to ideologie, na rozdíl od různých „ismů“ (feudalismus, kapitalismus, socialismus, komunismus, imperialismus a jiné) a také některých skupin popisovaných v konspiračních teoriích, jež jsou vždy ideologické a případně i politické. TZM je založeno na vědecké metodě a tato vlastnost zcela vylučuje jakoukoli korupci, paktování s kýmkoli nebo ovlivňování názory (pokud se držíme myšlenkového toku). Jednotlivci se mohou mýlit na rozdíl od myšlenkového toku prezentovaného TZM, který je definován a odvozen z přírodních zákonů a neustále více a více lidmi rozpoznáván. Hnutí není odnoží žádné organizace. Nikdo mu nemůže nic nařídit. Je tvořeno dobrovolníky z celého světa, kteří sami svými zkušenostmi a studiem informací a jejich neustálého ověřování, přicházejí na principy fungování vesmíru a života v něm. TZM tedy není učitelem. Tím je samotná příroda. TZM také není vůdcem ani za nikoho nic nevyřeší. Spíše předává tipy, navrhuje řešení, prezentuje poznatky a předkládá veřejnosti synergický/systémový přistup při řešení jakéhokoli problému a vyzývá kohokoli k samostatné činnosti (převzetí odpovědnosti a vlastní aktivitě). Samozřejmě, že Hnutí Zeitgeist je v kontextu příčin a následků výsledkem DUCHA dané DOBY a tudíž reakcí na současný stav života na Zemi neboli eko-bio-sociální status. Často je přirovnáváno ke společenskému imunitnímu systému, který začal spontánně reagovat na rostoucí „globální onemocnění“ na všech úrovních.

Pokud chceme jiný systém, nemá velký smysl příliš „bojovat“ proti starému (tím bychom jenom dělali přesně to, co starý systém přímo „vyžaduje“, aby mohl fungovat o chvilku déle), ale spíše tvořit ten nový. Je důležité si uvědomit, že současný stav věcí je přesným odrazem mentality každého z nás a tedy většinovým odrazem myšlení 99 % těch, kteří obviňují horní 1 % s konspirací a tudíž těch, jež nejsou vůbec jednotní a trpí názory. „Hledání viníku“ je „hra“ pocházející z dob přirozeného nedostatku a v současnosti je podporována uměle vytvářeným nedostatkem prostřednictvím dluhového finančního systémového mechanismu jako nástroje, jenž je využíván těmi, kteří pouze „zapadli“ na své místo, protože většina lidí prostě neví, jak by měla být „lepší“ společnost organizována.

Pro ty, kteří stále „hledají“ nebo si myslí, že už našli viníky, mám toto jednoduché myšlenkové cvičení:

Kdo je tedy viníkem a může za stávající stav věcí, když horní „bohaté“ 1 % nemá téměř žádný mandát na kvalitativně vyšší společenskou změnu a když víme, že tuto změnu může provést pouze sjednocená, informovaná, dostatečně vzdělaná kritická masa celosvětové populace? Z čeho a koho vlastně viníme? Není to podobné, jako když obviňujeme přírodu z toho, že funguje tak, jak funguje? Není třeba lepší obvinit předchozí generace, které už tady nejsou a které zcela jistě byly u zrodu současného systému? Z čeho obviňujeme lidi, kteří stojí v pozadí největších korporací na planetě, jež řídí vše, jenž pouze kdysi „nastoupili“ do tohoto „rozjetého vlaku“ a bylo pro ně výhodnější se v něm „vézt“ než se před něj postavit ve snaze jej zastavit – což by byla sebevražda – a od kterých neustále kupujeme zboží a služby a tím jim dáváme mandát a „svou energii“ na vládnutí? Není to trochu schizofrenní mentalita? Jaký má vůbec smysl hledat viníky? Není to podobné tomu, jako když nesouhlasíme se „zločinem“, ale přesto tento „zločin“ podporujeme svou každodenní činností? Je to snad konspirace, když víme, že libovolná elita může a musí vládnout za podmínky, kdy je společnost názorově rozdělena, a že je to přirozený stav pro stabilizaci společnosti a otázkou přežití, pokud jsou lidé nejednotní? Co třeba raději věnovat svou energii, intelekt, čas, případně i peníze studiu a projektům, které nás mohou zcela reálně posunout tam, kam budeme chtít a tímto způsobem pomalu přestat dávat „energii“ starému systému a materializovat ten nový? Jakou společnost můžeme vytvořit neustálým hledáním viníků a trestáním? Není to středověk? Není např. horní 1 % obětí těch 99 %, kteří se za celou historii nedokázali dohodnout – jsou rozděleni názory a tímto vlastně „odsoudili“ ty „bohaté“, aby jim museli vládnout, čímž je vlastně současně odsoudili k hromadění majetku a moci a s ní spojeným starostem? … Takto bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Zdá se, že někteří stále potřebují k životu spíše konflikt. Potřebují označit viníky, potrestat je a teprve potom budou mít krátkodobý „dobrý pocit na duši“. Už to nedomyslí do důsledků, aby si uvědomili, že se ve skutečnosti nic nevyřeší a problémy pokračují dál (stále nepochopily strukturu systému a princip zásadní a dlouhodobé změny). V tom „lepším“ případě jiní lidé „zapadnou“ na své místo, aby byla společnost ve „starém systému“ relativně stabilní a nevznikl chaos a genocida většího rozsahu než byla doposud. Psychologicky to ale na chvíli pomůže. Jednotlivec má iluzi úspěchu prožívajíce realitu endorfinu. Někdy si pomyslím, že by bylo možná „výchovné“ obvinit také tyto „hledače“ a označit je za masové vrahy právě pro to, že aniž by navrhli jasný a logický konstrukt nové společnosti, takto uvažují, jednají a tím vytváří další řetěz příčin a následků, který může způsobit zhroucení starého systému bez „náhrady“, což může vést ke genocidě celosvětového rozsahu. Kdo je tedy skutečným viníkem? Není viníkem každý, kdo, ač má všechny relevantní informace k dispozici např. díky internetu, knihovnám apod., není schopen si je najít a nastudovat a tím se připojit ke zvyšování celosvětového povědomí o tom, co je skutečně důležité pro všechny? Není viníkem ten, kdo se jednoduše podřizuje tomuto systému a obviňuje menšinu za svou vlastní neschopnost dělat věci jinak?

Samozřejmě že není. Pojem viny nebo neviny je zcela kulturně subjektivní a tedy zcela neempirický. Je součástí starého světa, ve kterém vládl přirozený nedostatek a kde lidé museli bojovat o zdroje a přežití. Relevantním chováním při řešení jakéhokoli problému v moderní době je jít v řetězu příčin a následků tak daleko, jak jsme jen schopni a tím jej pochopit. Současný systém toto neprezentuje a neustále v lidech podporuje sklony ke konfliktu. Obranou látkou pro posílení imunity vůči tomuto zastaralému mechanismu je dobrovolné vzdělávání. A k tomuto bodu musí dospět významná kritická část lidstva, pokud chceme naši civilizaci zachovat.

Nezapomínejme, že našim domovem je planeta Země nikoli pouze určitá oblast na Zemi nebo stát. Aby byly zachovány jednotlivé oblasti s celou svoji biodiverzitou, je nutné „chránit“ celou planetu a celou její biologickou rozmanitost. To vyžaduje mentální přerod od lokálního sobeckého (individualisticky orientovaného) nízko-úrovňového vědomí jednotlivce nebo skupiny, jež je podporováno monetárním systémem, ke globálnímu vědomí lidstva.

PT